„Zastřelili mi matku a zlikvidovali moje pracoviště“

28. březen 2023 | Hlasy války

Serhij Pentin pracoval v továrně na cukrovinky Mondelēz Ukraine v Trosťanci. Poté, co ruská armáda okupovala Trosťanec, usadili se vojáci právě v této továrně. To vedlo k tomu, že výrobní hala na sušenky, kde Serhij pracoval jako účetní, vyhořela a Serhij tak přišel o práci.

Ale kromě toho Rusové zastřelili Serhijovu šedesátiletou matku Olenu, když se ta snažila dostat do nemocnice. Olena pracovala více než dvacet let jako ředitelka místního podniku komunálních služeb.

„19. března zůstala matka s otcem v Trosťanci, jinak žili ve vesnici Mykytivka. Matka onemocněla, a tak museli jít do nemocnice. V tu chvíli vůbec netušili a neměli žádné informace o tom, že by se v blízkosti nemocnice nacházela ruská kontrolní stanoviště nebo ruští vojáci. Prostě šli do nemocnice a Rusové na ně začali pálit přímo z BVP. Matka zemřela na střelná poranění. Na místě,“ popisuje Serhij Pentin.

Podle Serhije Rusové prostě pálili úplně po každém, kdo se přiblížil k jejich pozicím.

„Vůbec neřešili, jestli se jedná o civilisty nebo vojáky. Prostě stříleli po každém, koho viděli. Rodiče si bohužel vojáků, kteří byli ukrytí za stromy, nevšimli. Vojáci ale rodiče viděli a začali po nich střílet.“

Ukrajinské 93. brigádě se spolu s příslušníky domobrany a místními partyzány podařilo vyhnat Rusy z Trosťance a už 26. března 2022 byla nad městem vztyčena ukrajinská vlajka.

Přestože továrna svůj provoz obnovila, zprovoznění výrobní haly na sušenky „není na pořadu dne“.

Co dělali Rusové v továrně? Bylo tam jejich velitelství, skladovali tam munici?

Nebylo to velitelství, ale spíš takové tranzitní místo. Skladovali tam munici, umísťovali v areálu továrny svoji techniku a schovávali se tam. Jsou to velké místnosti, vejde se tam hodně lidí a dá se tam schovat technika. S nikým se na ničem nedomlouvali, prostě využili toho, že továrna byla prázdná, vjeli tam tanky a obrněnými transportéry, prolomili plot. Jednali zcela svévolně. Když máte v rukou zbraně, nemusíte se už s nikým dohadovat.

V době, kdy tento rozhovor vznikal, Serhij ještě dostával mzdu od svého bývalého zaměstnavatele, za což byl vděčný. Během okupace docházelo v Trosťanci k výpadkům proudu a mobilního signálu. Podle Serhije byl nedostatek informací jedním z nejtěžších zkoušek: „Nevíte, co se kolem vás děje, nikdo nevychází ven, dostávají se k vám jen nepodložené informace. Chybějící spojení je během okupace to nejtěžší. Díky bohu, že ve srovnání s jinými případy to netrvalo tak dlouhé."

Přestože Kantemirovská 4. gardová tanková divize byla ve městě jenom měsíc, následky její přítomnosti jsou dodnes všude vidět: hlavní ulice a nádraží byly vážně poškozeny. Vedle vlaků přijíždějících na nádraží stále stojí požárem pokroucený vagón.

Vy jste se od začátku nechtěl evakuovat?

Ano, až do samého konce jsem o tom neuvažoval. Nakonec jsem z města odjel. Ale rodiče nechtěli a zůstali v Trosťanci. Nešlo je vůbec přemluvit.

Co dnes cítíte vůči Rusům, vůči armádě, která zabila vaši matku?

To je samozřejmě řečnická otázka. Těžko říct, opravdu. Nechci zevšeobecňovat, ale v tomto případě je to kolektivní odpovědnost všech Rusů. To je asi jediná možnost. Jsou to vojáci, kdo zabíjejí, přijíždějí sem a střílejí. Ale to všechno dělají za peníze státu, za peníze těch lidí, kteří to pasivně podporují. To rozvazuje ruce těm, kteří vydávají rozkazy. Aby se postoj Ukrajinců k Rusům změnil, budou se muset vyměnit generace lidí. Aby utichla bolest v životech lidí, kteří trpěli v důsledku bombardování a smrtí blízkých.

Charkovská skupina pro lidská práva poskytla materiální pomoc Serhiji Pentinovi, Ihoru Ivanovovi a dalším válkou postiženým obyvatelům Trosťance a shromáždila materiály pro mezinárodní soudy.

Během jednoho dne dorazilo na setkání s pracovníky Charkovské lidskoprávní skupiny 40 obyvatel vesnice, kteří byli nejvíce zasažení okupací. Každý z nich přišel o někoho blízkého, nebo o domov. Někteří se stali oběťmi nášlapných min až po osvobození Trosťance.