Nedožila se svých 53 let. Obyvatel města Trosťanec o zadržení a zabití své ženy

01. březen 2023 | Hlasy války

Ihor Ivanov, obyvatel městečka Trosťanec se stále nedokáže smířit s tím, že jeho žena už nežije. Během ruské okupace města byla žena nečekaně zadržena a dlouho se o ní nic nevědělo. Až po osvobození města se policistům podařilo najít tělo zakopané v zemi, které podle slov Ihora, šlo jen těžce identifikovat.

Ihore, mohl byste nám prosím popsat, jak probíhala okupace Trosťance?
Bylo to nečekané. Ráno se podívám z okna a vidím, že přímo pod mými okny jsou tanky. Bydlíme na ulici Lunina, 5-6 metrů od nás jedou tanky. Vojenská technika, obrněná auta, cisterny s benzinem. Děti bydlely ve vedlejší ulici, a my v domě z druhé strany, takže jsme se chodili navštěvovat přes zahradu, kam nebylo tolik vidět a ničeho jsme si nevšimli. Ani jsem si nevšiml, že manželka někam odešla, nevím, kam šla a proč. Pak zmizel signál. Tři dny jsme zůstali beze spojení. Vypli proud, vysílače nefungovaly. Hledal jsem ženu všude možně. Asi tři dny po příchodu ukrajinských vojáků, začala postupně fungovat policejní stanice, a tak jsem šel oznámit zmizení manželky. Přibližně po dvou měsících mi zavolali, ať přijdu identifikovat manželčino tělo. Našli ji náhodou, její tělo bylo zakopáno asi půl metru pod zemí. Tělo šlo těžce identifikovat, poznal jsem ji podle některých charakteristických rysů, o kterých jsem věděl.

Vaše žena byla tedy zadržena?
Ano, tu noc zadrželi více lidí, nevím přesně kolik, možná 10-15. Nevím, co se přesně stalo. Zabili ji výstřelem do hlavy. Tak to stojí v lékařské zprávě. Co se vlastně stalo, ví jen ten, kdo střílel.

Kde ji zadržovali?
V obilném skladišti, máme tady v Trosťanci silo. Sušičky, sklady. Sklady na obilí.

Kde vaše žena pracovala?
V té době prodávala květiny. Pěstovali jsme a prodávali květiny. Měli jsme malé květinářství. Nic velkého, teprve jsme s tím začínali. Manželku znalo celé město. Dlouho také pracovala v domácích potřebách. Já jsem kdysi pracoval v městské plynárenské společnosti.

Jaký mohl být důvod jejího zadržení?
Nevím. Možná už byl zákaz vycházení, co já vím. Šla ven asi v 16:00. Zákaz vycházení tehdy během okupace začínal tuším v 17:00. Už si nepamatuji, do kolika hodin trval, asi do 8:00 ráno. Obecně, pohybovat se venku bylo nežádoucí, možná se někde zdržela.

Proč jste se rozhodl zůstat ve městě a nepokusil jste někam odjet?
Doufal jsem, že se vrátí. Čekal jsem. Kam bych vůbec šel? Pocházím z Uralu. Moje máma tam pořád žije. Tam rozhodně nepůjdu. Kam jinam bych mohl jít? Nějak to tu vydržím. Možná se na jaře vrátí děti. Odjeli daleko na sever.

Jaký byl život během okupace? Došlo například k nějakým výpadkům v zásobování potravinami?
Zezačátku jsme chodili vycházeli jenom přes den. Pohybovali jsme se tak, abychom neměli žádné problémy. K nám přišli hlavně branci. Vesměs mladí kluci, kolem 20 let. Možná i něco starší. Došlo ale taky k některým incidentům. Hned první den rozstříleli na nádraží auto, ve kterém byli lidé. Tři dny tam pak to auto stálo a nešlo těla vzít a pohřbít, nedovolili to. Někde zase spadl granát, jinde zbloudilá kulka. Pokud to šlo, lidi se snažili chodit ven, jen když to bylo nezbytně nutné, třeba na nákup. V prvních dnech se ještě něco koupit dalo, ale asi po týdnu zůstaly všechny obchody otevřené, lidé si odtud všechno odnesli. Všude jen prázdné regály.

Obcházeli vojáci domy?
Nevím o tom, že by se to na začátku dělo. Jenom projížděl konvoj. Potom po 16. březnu, kdy už sem přišli vojáci od Doněcku, přišli ke mně domů a zkontrolovali mi doklady. Zkontrolovali taky můj telefon a fotografie. Obsazovali hořejšky výškových budov. Prý pro odstřelovače. Sám jsem to neviděl, ale viděl jsem vojáky u nás v okolí, to jo. Obcházeli domy. Ale u nás to tady bylo takové to „mírumilovné“. Byl tu klid. Žádné rabování, nebudu lhát. Ale v jiných městech jsem slyšel, že týrali lidi. Někdy se stávalo, že si něco odnesli, protože měli problémy se zásobováním. Ale nebylo moc co brát, když to všechno začalo tak nečekaně, lidi taky neměli žádné zásoby. Kromě toho, co měli ve sklepě: brambory, mrkev, nakládanou zeleninu. Nikdo nebyl na něco takového připravený. Nikdo to nečekal.

Charkovská skupina pro lidská práva poskytla Ihoru Ivanovovi materiální pomoc a vzala si od něj podklady, které následně předloží mezinárodním soudním orgánům. Během cesty do Trosťance vyhledalo právníky přes padesát lidí, kteří přišli o své blízké, domovy nebo byli zraněni v důsledku ruské agrese.