Připomínka 85. výročí začátku druhé světové války

Letos si v Evropě, ale nejen zde, připomínáme uplynutí 85 let od začátku druhé světové války.

Po jejím skončení se zdálo, že lidstvo na prožitou tragédii nezapomene a dokáže se z ní poučit. A skutečně, slova „už žádné další války“ se stala svého druhu rčením či zaklínadlem několika generací.

S cílem odvracet budoucí války byla založena Organizace spojených národů a uzavřeny mezinárodní dohody a úmluvy.

Bezprostřední viníci války stanuli před norimberským tribunálem, jehož rozhodnutí se stala nejdůležitější částí mezinárodního práva.

Zdálo se, že epocha válek a násilných anexí pro Evropu navždy skončila.

Dnes, kdy již nežijí příslušníci generace, jež zažila válku s nacismem, a imunita proti militarismu zeslábla, pokud zcela nevymizela, kdy se události druhé světové války staly historií, svět bohužel čelí stejným hrozbám jako dřív. V Evropě probíhá nová masivní válka rozpoutaná Ruskem. Ruskem, které se prohlásilo za právního nástupce Sovětského svazu, jednoho z vítězů nad nacistickým Německem a zakladatelů norimberského mezinárodního vojenského tribunálu i OSN.

Mezinárodní asociace Memorial pracuje s historickou pamětí. A podle nás je očividné, že agrese vůči Ukrajině byla možná jen proto, že si nynější ruská vládnoucí moc uzurpovala minulost. Není náhodou, že Ruskou historickou společnost dlouhodobě řídí Sergej Naryškin, ředitel Služby vnější rozvědky Ruské federace.

Pojetí historie, které ruská státní moc agresivně vnucuje společnosti, a zejména historie druhé světové války, je mimořádně nebezpečnou směsí agresivního nacionalismu, zposvátněné moci a militaristické psychózy. Ideologie „ruského světa“, světonázor, kterým se putinismus snaží očkovat obyvatelstvo, paradoxně čím dál více připomíná ideologii, s níž se před 85 lety Hitler vydal dobýt Evropu.

Rétorika ruské moci na různých úrovních stále častěji nevědomě (a v určitých případech zřejmě i vědomě) reprodukuje dobře známá klišé nacistické propagandy. Jeden z předních politických činitelů Ruska tak například bez náznaku pochybnosti hlásá heslo „Jedna země, jeden prezident, jedno vítězství“ – což je jen mírně pozměněný slogan NSDAP „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“, а sportovní podnik pořádaný v jednom z ruských regionů se nazývá „Triumf vůle“, stejně jako nacistický propagandistický film z roku 1935.

Začátek agrese na Ukrajině ruský prezident uvedl obšírnou „historickou“ statí, v níž zpochybnil samotný fakt existence ukrajinského národa, jeho jazyka a kultury a jeho právo na samostatnou státnost. Připomíná to výroky nacistických vůdců o jiných národech a zcela jistě to lze označit za teoretické ospravedlnění genocidy.

Nepřekvapí tak, že nedávno veřejně obvinil z rozpoutání druhé světové války nikoli agresora, ale jeho oběť: „…Poláci… zašli příliš daleko a dotlačili Hitlera k tomu, aby útokem proti nim začal druhou světovou válku. Proč to bylo Polsko, proti komu válka 1. září 1939 začala? Polsko se ukázalo jako nekompromisní a Hitler neměl jinou možnost, než začít realizovat své plány přes Polsko.“ Sotva si lze představit výrok, který by více odporoval rozsudku norimberského procesu.

V téže době se výklady historických událostí, které protiřečí oficiálnímu stanovisku, stávají záminkou pro trestní stíhání: například poukazy na paralely mezi stalinismem a fašismem nebo na roli paktu Molotov-Ribbentrop ve vypuknutí války. Právě takovéto výroky namísto vystoupení podobných tomu Putinovu ruské soudy hodnotí jako „popírání skutečností zjištěných verdiktem mezinárodního vojenského tribunálu“ a považují je za „rehabilitaci nacismu (§ 354, odst. 1 Trestního zákoníku Ruské federace).

***

Nevyhnutelně tak vyvstává otázka, proč si v relativně svobodné zemi (v 90. letech bylo Rusko ještě zčásti svobodné) státní moc dokázala uzurpovat historii.

Podle našeho názoru se tak stalo proto, že se nejdůležitějším otázkám sovětské a ruské historie nevěnovala celospolečenská diskuse a nezpracovalo je společenské vědomí. A na začátku Putinovy vlády tyto mezery (míněna jsou bílá místa nikoli v historickém poznání, která již v podstatě neexistují, nýbrž mezery v masovém povědomí) státní moci umožnily vydat se cestou agresivních politických manipulací.

Výše uvedené se týká zejména událostí druhé světové války a v prvé řadě předpokladů k jejímu vzniku.

Hlavní příčinou války byla samozřejmě agresivní politika nacistického Německa. Verdikt vynesený v Norimberku nad bývalými vůdci Třetí říše je uznal vinnými ze „spáchání zločinů proti světu formou plánování, přípravy, rozpoutání a vedení agresivních válek, které porušují mezinárodní úmluvy, dohody a záruky“.

Norimberský proces ze zřejmých důvodů nezkoumal a ani nemohl zkoumat otázky vlivu předválečné politiky vítězných mocností na vznik podmínek, které druhou světovou válku umožnily. V Norimberku byla souzena skupina konkrétních osob za konkrétní zločiny, které tyto osoby přímo spáchaly.

Uvedené otázky však nelze ztrácet ze zřetele. Týkají se totiž oblasti politické morálky, a proto je nutné, aby je nejen zkoumali historici, ale také reflektovala společnost.

Pro západní společnost je hlavním tématem „upokojení agresora“ na účet oběti agrese, tedy 30. září 1938 uzavřená Mnichovská dohoda. Její první obětí se stalo Československo – a následně i Anglie a Francie, které dohodu podepsaly.

Pro Rusko je to především pakt Molotov-Ribbentrop uzavřený 23. srpna 1939, tedy spoluúčast SSSR na agresi. Oběťmi tohoto paktu (a zejména tajného protokolu o rozdělení oblastí zájmu) se staly Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Finsko a Rumunsko, a v konečném důsledku Sovětský svaz.

Mnichovská dohoda bývá k paktu Molotov-Ribbentrop často přirovnávána – a toto přirovnání je legitimní. Důsledkem obou dohod, v prvním případě nepřímým a ve druhém přímým, byla druhá světová válka.

Mezi těmito dvěma dohodami jsou však i dva podstatné rozdíly.

Zaprvé, angličtí a francouzští lídři se v Mnichově nesnažili zajistit si územní zisky. Jejich jednání, vedené především strachem z války, bylo mimořádně krátkozraké. Politika appeasementu se zvrtla ve zradu Československa, a jak ukázala budoucnost, také ve zradu zájmů jejich vlastních zemí, ale označit tuto politiku za ‚agresivní‘ dost dobře nelze.

Zadruhé, Mnichovská dohoda byla podepsána veřejně a neobsahovala žádné tajné protokoly. I územní nároky Polska a Maďarska, zemí, které se rozhodly využít příležitost, byly vyhlášeny otevřeně. Pakt podepsaný Molotovem a Ribbentropem byl ‚smlouvou o neútočení‘ jen v názvu; dohoda o rozdělení východní Evropy mezi Hitlerem a Stalinem byla uzavřena v utajení před světovým společenstvím.

Mnichovskou dohodu lze považovat za shovívavost, která zločinci rozvázala ruce. Stalinův pakt s Hitlerem byl dohodou se zločincem o zločinném spolčení.

Dnes se žádný seriózní západní historik ani žádný příčetný západní politik nepokouší ospravedlňovat Mnichovskou dohodu a její zkázonosnou úlohu na cestě ke druhé světové válce.

S hodnocením sovětsko-německého paktu ze strany sovětských a současných ruských historiků a politiků je to složitější.

V SSSR byl pakt až do konce 80. let hodnocen jako vynucený diplomatický manévr, který umožnil o dva roky oddálit hitlerovskou agresi proti Sovětskému svazu a lépe se na válku připravit. Cenu tohoto argumentu jasně ukázal 22. červen roku 1941 a následná válečná katastrofa.

O tom, jakou roli tento ‚manévr‘ sehrál při rozpoutání druhé světové války, se raději mlčelo, a co se týče tajného protokolu k paktu, jeho existenci SSSR zcela popíral a dokument, který Američané nalezli v archivu německého ministerstva zahraničí, označoval za falzum.

Existovaly snahy vyjmout postup Rudé armády v září 1939 z kontextu druhé světové války a prezentovat jej výlučně jako ‚osvobozovací kampaň‘ za ‚sjednocení národů Západního Běloruska a Západní Ukrajiny s jejich sovětskými bratry‘.

Teprve v letech perestrojky se o paktu a jeho následcích začalo hovořit vážně. A 24. prosince 1989 Sjezd lidových poslanců SSSR oficiálně uznal existenci tajného doplňujícího protokolu k paktu Molotov-Ribbentrop a patřičně (byť zatím neúplně) jej zhodnotil z historicko-právního hlediska.

V dnešním Rusku se tato hodnocení znovu revidují. Sovětsko-německá smlouva již není ‚vynucený manévr‘, nýbrž ‚triumf sovětské diplomacie‘. Existenci tajné dohody o rozdělení východní Evropy mezi Stalinem a Hitlerem už nikdo nepopírá: toto rozdělení je rovněž součástí triumfu.

Spor o fakta v podstatě skončil. Rozhořel se však spor o jejich hodnocení a pokusy o ‚whitewashing‘ agresivní politiky SSSR a zločinů státu sílí. Ruská státní moc tento spor vede způsobem pro ni obvyklým: masivními propagandistickými kampaněmi, trestním stíháním jinak smýšlejících osob, soudními fraškami jako nedávný proces v případu ‚finské genocidy sovětských občanů‘ v Petrozavodsku a bořením pomníků represemi postiženým Polákům, Litevcům, Němcům, Finům a dalším občanům cizích zemí, kteří zahynuli na území Ruska.

* * *

Norimberský tribunál vznikl, aby potrestal hlavní válečné zločince ze zemí Osy, a jako takový nemohl posuzovat zločiny jiných aktérů.

Na základě právních stanovisek formulovaných tribunálem by však Stalin a jeho pomahači měli být beze sporu odsouzeni jako váleční zločinci za stejné trestné činy. Tedy za útok na Polsko, rozpoutání války s Finskem (za což byl SSSR vyloučen z Ligy národů), okupaci pobaltských zemí a Katyňský masakr – popravu téměř dvaadvaceti tisíc polských občanů držených v lágrech a vězeních, včetně více než čtrnácti tisíc válečných zajatců, na Stalinův rozkaz. Všechny tyto zločiny byly spáchány již v průběhu druhé světové války.

Skutečnost, že mezinárodní společenství dodnes nedošlo k jednoznačnému hodnocení uvedených otázek, přispívá k návratu uplatňování archaického principu, že vítěze dějiny nesoudí, zejména v zemích s autoritářskými a diktátorskými režimy.

To je nesporně hrozbou a výzvou pro celé lidstvo. Nezbývá než doufat, že světové společenství nakonec najde mechanismus řešení otázek, které se z historických důvodů ocitly mimo rámec působnosti norimberského tribunálu.