„Neuvěřitelně hybridní populismus“

Paměť na druhou světovou válku neustále rozděluje lidi: současní populisté v různých zemích v ní hledají odůvodnění nacionalismu i důvody pro manipulaci historickou politikou. Za posledních 30 let bylo možné pozorovat „války pamětí“ jak ve východní Evropě, tak i v Rusku, jehož oficiální historická politika ve vztahu k sovětské éře má především ochranný charakter. Je vůbec možný upřímný a otevřený dialog o minulosti, nebo je historie odkázaná zůstat polem ideologických bitev – o tom v předvečer konference „Rusko a Evropa v 2020. Předběžné závěry“ hovořil zpravodaj „7x7“ s vedoucí vzdělávacích programů pro mládež z mezinárodního lidskoprávního sdružení Memorial Irinou Ščerbakovou.

Válka, která neskončila

Má první otázka se týká historické paměti spojené s Velkou vlasteneckou válkou a s následky, které na sobě pociťují obyvatelé různých zemí. V Rusku se vztah k válce proměnil: mezi lety 1940-1960 byla vnímána jako tragická událost, potom „odlili z bronzu“ Den vítězství a dnes můžeme vidět na automobilech nálepky „Zopakujeme?“ a „Na Berlín!“. V Evropě je jiná situace. Proč se změnilo vnímání válečných událostí v Rusku a Evropě a závisí transformace paměti na politickém režimu?

Téma Druhé světové války nás neopouští, už jen proto, že se jedná o globální událost 20. století, která se dotkla mnoha zemí a národů. A to nejhlavnější je, že důsledky této války se ukázaly jako velmi dlouhodobé. Tady se nejedná jen o desítky milionů mrtvých, ale například o změněné hranice východní Evropy, jež s sebou přinesly násilné přesídlení milionů lidí. V listopadu roku 2020 uběhlo 75 let od Norimberského procesu, na kterém poprvé v historii byli odsouzeni mezinárodním soudem viníci válečných zločinů a vznikla tak jedna z nejdůležitějších formulací – zločiny proti lidskosti, určující mnoho dalšího v 20. století.

A konečně to byla také Všeobecná deklarace lidských práv přijatá OSN v roce 1948. Jak dlouhá to byla ozvěna jsme viděli na konci 80. let a na začátku 90. let minulého století na příkladu baltských států směřujících k nezávislosti; na vztazích mezi Ruskem a Polskem, které nebylo možné urovnat bez uznání Katyňského zločinu. A jakou roli toto echo hrálo v etnických válkách v bývalé Jugoslávii, protože velmi mnoho se spojovalo s pamětí na druhou světovou válku. Viděli jsme, jak skrze manipulaci paměti na válku se ruská propaganda pokoušela zasít nesvár mezi východní a západní Ukrajinu. Takže existují i poměrně blízké příklady toho, jak se válka ozývá v paměti.

V Bělorusku pokojní demonstranti označují členy ozbrojených složek, kteří je bijí, jako „trestající“ (v orig. „karatěli“), toto slovo je silně spojené s běloruskou pamětí se strašnými zločiny proti partyzánům i civilnímu obyvatelstvu za války.

Všechno to svědčí o tom, že paměť na válku se doposud nestala uzavřenou minulostí.

Je velký rozdíl mezi vítěznými a poraženými zeměmi ve Druhé světové válce. Mám na mysli Německo, které překonalo celkem mučivým způsobem svoji minulost a stavělo demokratický stát na „zpracování“ této minulosti, na uvědomění si své viny a zodpovědnosti. Zato v SSSR se velmi mnoho věcí zdůvodňovalo válkou. Celé poválečné období, dokonce až do perestrojky, všechny problémy, všechny těžkosti vysvětlovala vládnoucí moc jako důsledky války. Věta: „Hlavně aby nebyla válka, všechno ostatní se dá vydržet.“ byla velmi pohodlná. Konkrétně během brežněvovské epochy, kdy víra ve světlou komunistickou budoucnost vybledla, byla paměť na válku vyzdvižena propagandou na přední plán jako hlavní pojítko pro sovětský lid. Skutečná tragická paměť byla vyměněna oficiální, vykleštěnou pamětí na vítězství s ohromnými mezerami a bílými skvrnami.

Celou tu dobu probíhal v kultuře boj, jak se to tehdy nazývalo, za pravdu o válce, boj s cenzurou. Teprve během perestrojky se začal utvářet ve veřejném prostranství reálný obraz války, promluvily i její zapomenuté oběti – ti, kteří byli vyhnáni do Německa, ti, kteří se ocitli v zajetí nebo ti, kteří přežili v ghettech. Začaly se otevírat archivy. Byla naděje, že se konečně vytvoří všeobecný evropský prostor paměti na druhou světovou válku a paměti na zločiny totalitních režimů.

Ale postupně se stávala tato naděje čím dál tím víc iluzorní. Ještě před 10 lety se obrátil „Memoriál“ ke společenským elitám v různých evropských zemích s výzvou vést historický dialog. Hlavní poslání tkvělo v tom, přerušit „války paměti“ s cílem, aby si lidé začali navzájem naslouchat, a tím pádem mohli pochopit cizí bolest a traumata. Ale skrze vzájemné obviňování a „války památníků“ se toho nikdy dosáhnout nepodaří. Ponořením se do zlomyslnosti – ono „Zopakujeme?“ – vede jen ke zhoubným důsledkům.

V současné době v Rusku je možné často slyšet, že Evropané si nepamatují, že to byl sovětský národ, který osvobodil Evropu od fašismu, že si nepamatují naše oběti, boří naše památníky. Ale tak to není. Nikdo nepřejmenoval v Paříži stanici metra, která se nazývá „Stalingrad“, památníky sovětskému vojákovi stojí v bývalém východním i západním Berlíně, ve Vídni, všude pečují o hřbitovy, na nichž jsou dodnes pohřbeni padlí sovětští vojáci.

Problém vztahů se zeměmi východní Evropy je v tom, že jim se teprve po 40 lety podařilo svrhnout komunistické režimy. A Rusko dnes není připraveno přiznat, že uspořádání světa se po roce 1945 kardinálním způsobem proměnilo.

Paměť, politika a manipulace

Ruská vláda navrhuje za falsifikaci dějin posílat lidi do vězení, ve Vyšetřovacím výboru se vytváří zvláštní útvary za účelem sledování takových zločinů. Nakolik se takový vztah k historické paměti liší od toho evropského?

Jestli se máme bavit o Rusku, tak zde nevstupujeme na pole paměti, ani dokonce na pole historické politiky, ale prostě na pole politiky. Bohužel, je poměrně zřejmé, kvůli čemu je budována, na jaké cíle míří. Úkol takové politiky je vytvořit dostatečně určující mytologizovaný narativ nacionalistického a kvazipatriotického významu, který nebude mít nic společného s historickou skutečností.

Samozřejmě, také v Evropě dnes nalezneme problémy, spojené s pokusy manipulací s kulturní pamětí ze strany pravicových sil, které mají populistické cíle. Vždyť onen vztah k minulosti, jenž vznikl na konci 80. let při krachu komunistického systému a vítězství demokracie v NDR, v Polsku, Maďarsku, Československu dával obrovské naděje. Zdálo se, že těmi nejdůležitějšími historickými lekcemi jsme si už prošli. Ale uběhla desetiletí, a my jsme viděli, jak v Polsku a v Maďarsku se ukázalo celkem snadné manipulovat lidmi za pomocí sloganů pravicových populistů. Vidíme, jakým polem zápasu se stává i tam historická politika, která se odráží od důležitých historických událostí.

Ale na druhou stranu funguje například v Německu dlouhodobý monitoring těchto nebezpečí ze strany demokratické veřejnosti, státních institucí, a stejně tak se stále hledají účinné způsoby, jak odolávat takovým tendencím.

Před několika dny jsem se zúčastnila zasedání odborné rady památkového komplexu „Buchenwald. Mittelbau-Dora“, jejímž jsem sama mnoho let členem. A bavili jsme se o tom, že bez ohledu na fakt, kolik toho bylo uděláno za všechny roky pro to, aby se paměť o zločinech národního socialismu stala součástí sebeuvědomění německé společnosti, tato práce se nemůže a nesmí zastavit. V Německu se vyměnila generace, změnila se i struktura obyvatel.

Existují lidé, kteří tvrdí: „Už stačilo kát se za minulost, my sami jsme oběti, už nechceme zodpovídat za celou Evropu a platit za všechno.“ Tak mluví stoupenci pravicové ideologie. A tento nový revizionismus se stal dost viditelným.

Plus migranti, kteří přicestovali do Německa. Oni také nemají onu historickou paměť.

Ale to neznamená, že tito lidí ji nemůžou sdílet a přiznat si, že by měl člověk přijmout zodpovědnost za zločiny minulosti. Uvědomění si této zodpovědnosti je zároveň základem německé demokracie. Vždyť přeci, pokud přijeli do Německa, vybrali si právě demokracii. A většinou ti, kteří tuto tezi zpochybňují, jsou ostře vyhraněni i proti migrantům.

Jak vy se stavíte k současným zákonům o historii, k trestům za to, že se ji někdo pokouší přepsat?

V Rusku mají často ochranný charakter – na ochranu toho, co ve skutečnosti žádnou historií není, ale je jednoduše státní ideologií. Tyto zákony způsobí ohromnou škodu historické vědě, společenskému vědomí, systému vzdělávání atd.

Jestli se máme bavit o chybách 90. let, tak dnes vidíme, že hlavní chyba tehdy byla ta, že nebyl vypracován mechanismus právního posouzení zločinů minulosti. Ruská situace je názorným příkladem, kam to dospělo, když u nás nedošlo k zákonnému vymezení se proti komunistickému režimu i role Stalina. Dokonce ani k takovému, které by mělo deklarativní charakter. To dává možnost manipulovat s minulostí, a zároveň omezuje vybudov ání takové historické politiky, která by rázně bránila probíhající restalinizaci.

Otázka dobra a zla

V posledních letech v Rusku tlačí na ty, kteří se snaží říkat pravdu o sovětské době. Můžeme vzpomenout karelského historika Jurije Dmitrijeva, který společně s kolegy objevil Sandarmoch – pohřební místo, kde byli popraveni nevinní lidé, a teď mu hrozí několik let vězení, jak jsou mnozí přesvědčeni, ve vykonstruovanému případu. V některých městech odmontovávají tabulky projektu „Poslední adresa“, které věšeli na domy, kde žili lidé, kteří byli postiženi represemi. Taktéž v Karélii budou žáky ze základních škol vozit do kopie finského koncentračního tábora. Jaký signál ruská vláda posílá vlastní zemi i do zahraničí?

Tady, řekla bych, se projevuje postmoderní a neuvěřitelně hybridní charakter autoritarismu, v němž žijeme. Nebo přesněji řečeno, žili jsme doposud. Vláda jako by říkala: Jsme připraveni přiznat, že byly oběti sovětského režimu. Dokonce muzea otevřeme, jako Státní muzeum Gulagu v Moskvě, například. Postavíme v Moskvě státní památník obětem represí. Ale přitom nepřiznáme odpovědnost státního systému za ony zločiny. Protože jestli to přiznáme, budeme muset dospět k úplně jiným závěrům i ve smyslu kontinuity institucí, i ve smyslu reformy systému. Ve výsledku už dnes zůstává čím dál tím méně této „hybridnosti“, už i oběti se snažíme nepřiznávat, ale využívat veškeré způsoby pro negaci spáchaných zločinů. Nejnovější příklad – to je kauza s pamětním místem Mědnoje, kde jsou pohřbeni polští důstojnící popravení na jaře roku 1940, kdy za pomocí Ruské vojensko-historické společnosti (RVIO) se využívají všechny způsoby, aby bylo možné znovu všechno zfalsifikovat, nazvat černé znovu bílým.

A naplivat na to, že vina ze zavraždění Poláků byla dříve oficiálně přiznaná ruskou vládou.

Signály, na které se ptáte, mají v tomto smyslu velmi cynický charakter. A já jsem přesvědčena, že taková „hybridnost“ přinese velkou škodu morálnímu stavu společnosti. Tady přímo můžeme vzpomenout Macbethovské věštkyně, které prohlašovaly: „Nechť hranice mezi dobrem a zlem se setře, skrze hnilobný opar vzletíme vzhůru.“ Ten hnilobný opar je to, co nás dnes obklopuje.

Já bydlím nedaleko od stanice metra „Vojkovská“ v Moskvě, o jejímž přejmenování se dohadují dlouhé roky, protože Petr Vojkov se zúčastnil hlasování o vyvraždění carské rodiny.

Ano, částečně i politika ve vztahu toponymie také odráží onu hybridnost. Není nutné nazývat viníky, nýbrž dostat je zpoza zodpovědnosti. A dokonce jim postavit nové památníky.

Abychom všechno toto překonali, je zapotřebí projít dlouhou a náročnou cestu velmi důležité analýzy, diskusí, veřejných slyšení. To u nás uděláno nebylo. Na konci 80. let a na začátku 90. let, kdy se zakládal „Memoriál“, jsme si mysleli, že tato práce právě začíná. Ale neuměli jsme si představit, že všechno půjde natolik na opačnou stranu. Některým přišlo pohodlnější znovu všechno zapomenout, schovat se za patriotickou doktrínu.

Ale já jsem obecně nenapravitelná optimistka. Mám takový pocit, že v naší společnosti se za poslední roky něco změnilo, lidé více chápou nebezpečí takových procesů. Právě proto zakoušejí nezávislé veřejné organizace takový tlak od vlády. Z toho důvodu se přijímají ochranné a zakazující zákony. Proto se budují takové stěny okolo paměti na válku a na státní teror. Z toho důvodu se Rusko prohlašuje obklíčenou pevností, kam ze Západu kontinuálně posílají špiony a agenty.

Projekt „Přes bariéry“, který poslední tři roky zaštiťoval „Memoriál“ při podpoře Zastoupení Evropské unie v Rusku a který byl zaměřen na posouzení těchto obecných otázek a na překonávání bariér, byl pokračováním naší dřívější výzvy k dialogu. Politologové, sociologové, historici, muzejníci, kulturní aktivisté z EU přijížděli do „Memoriálu“, měli přednášky, jež byly občas doprovázeny velmi ostrými diskusemi.

Společně jsme hledali odpovědi na otázky, co dělat s tím, když se historie stane předmětem politických manipulací, když „války paměti“ neutichají, ale naopak se rozhořívají. Jak posuzovat sílící populismus a co je to vlastně obecně populismus. Na populismu se často staví politika v autoritářských režimech, ale my rovněž vidíme, jak se zvětšuje vliv na lidi v demokratických zemích na pozadí krize liberálních myšlenek. A jak velkou roli hraje vztah k minulosti. Vždyť slib „postavit se znovu na nohy“, „make … great again“, sám apeluje k minulosti – udělat Rusko, Ameriku znovu velikými, jako byly dříve.

Také v Německu už operují politické síly, které lákají vrátit se do šťastné minulosti. A co myslí pod tím „dříve“, v jakou nádhernou minulost zvou lidi populisté? Konkrétně o tomto se chystáme mluvit s představiteli Evropské Unie v Rusku na naší společné konferenci „Rusko a Evropa v roce 2020“. Náš stát znovu buduje hranice, zasévá strach před Západem. To je velmi škodlivé. Proto nejdůležitější, co by mělo být, je otevřenost světa a otevřené hodnocení, byť bolestivých témat, ať jsou jakkoli těžká nebo traumatizující.

Z ruštiny přeložila Naďa Nicielniková.