„Zůstala jsem v okupovaném městě, protože jsem nedokázala odejít bez svého psa.“

05. duben 2023 | Hlasy války

Jmenuju se Natalija Fedorivna Vitkovska. Učím na střední odborné škole. Žiju v Boroďance v Kyjevské oblasti, kde jsem taky zažila ruskou okupaci.

Jak vzpomínáte na první den ruské plnohodnotné války?

Vzpomínám si, že jsme pořád chodili dívat, kde se blýská. Máme dvoupatrový dům, takže pořád se někdo šel podívat nahoru, odkud jdou ty záblesky a vůbec co se děje. Z jedné strany je totiž Hostomel a rusové na nás útočili z druhé strany, ze severu. Slyšeli jsme hřmění, zvuky letadel a pak začaly výbuchy. V rámci rodiny jsme drželi hlídku, abychom věděli, kde to vybuchuje a odkud to může přiletět. Máme totiž dvoupatrový dům a v té době u nás byl dvouletý vnuk a bylo pro nás náročné běhat s ním pokaždé do sklepa, a pak se zase vracet nahoru. Proto jsme se na hlídce střídali, abychom věděli, kdy je to opravdu nebezpečné a je potřeba sejít do sklepa.

Taky jsme pro však případ zatarasili okno a se sousedy založili společný chat, abychom sdíleli informace. Akorát jsme ho moc nevyužili, protože krátce na to začali výpadky elektřiny a přestal fungovat mobilní signál. Z prvního dne si taky pamatuju, že jsme šli do obchodu s nadějí, že nakoupíme nějaké potraviny, ale obchody už zely prázdnotou. A tak jsme jenom seděli ve sklepě, občas vykoukli ven, abychom se podívali, kde to bouchá a odkud něco letí.

Jak začala okupace?

Okupace začala požáry. Vzpomínám si, že 7. března moje kolegyně napsala, že u nich v ulici už jsou okupanti, kteří obcházejí a kontrolují domy. To byla poslední komunikace, pak už signál nefungoval. K nám okupanti přišli 9. března, byla to taková mini kolona, která obcházela a kontrolovala domy. Neměli moc techniky, na vozidlech seděli odstřelovači. Do našeho domu vešlo osm chlapů: sedm Burjatů a jeden Rus. Zkontrolovali celý dům. Říkali, že hledají banderovce. Zeptala jsem se jich, co v Ukrajině vůbec dělají, proč sem přišli, ale oni se do diskuse nepouštěli. Proběhl ale rozhovor s jedním ruským důstojníkem, který znovu vyzvídal, kde jsou náckové, zajímal se, jak tu žijeme. Opakovaně jsem se ho ptala, proč sem přišli. Snažili jsme se mu vysvětlit, že nepotřebujeme osvobodit, že rusky mluvící nikdo nediskriminuje, říkala jsem mu, že jsem dřív ve škole dokonce učila ruštinu. Ale oni se pořád ptali na Banderu a nacionalisty. Měla jsem
pocit, že opravdu nechápal, že je tady nikdo nečekal.

Přišli celkem ve třech vlnách. V té první se jednalo o kolonu, která přes Boroďanku jenom projela a už se nevracela. Přibližně 15.-20.3.2022 dorazila druhá vlna. Vojáci už neměli nové uniformy, jako ti v první vlně, vypadali docela ošuntělé. Hledali, kde by se zahřáli, vytahali z domů deky a ve sklepech si udělali ležení. A v té třetí vlně byli úplní otrhanci. Prostě hrůza, ani se to nedá popsat. Lozili jako bezdomovci po domech sousedů. Nás nechali na pokoji, akorát přišli zkontrolovat dům. Ale souseda zmlátili za to, že v noci kouřil z okna. Mysleli si, že tak vysílá signál partyzánům nebo ukrajinským ozbrojeným silám.

Byla jste svědkem zločinů spáchaných ruskými vojáky?

Vím, že rabovali. Takhle vybílili sousedův dům v ulici Nová 7. Také lezli do domů oknem a odnášeli z něj majetek, který pak odváželi auty.

Viděla jste, že by ruská armáda mučila nebo zabíjela civilisty?

Ne, protože jsme téměř nevycházeli z domu a pohybovali se jenom v naší ulici.

Proč jste z Boroďanky neodešli?

Zaprvé jsme neměli palivo, všechno jsme dali dětem, aby mohly odjet oni. A zadruhé, máme velkého psa. Je to středoasijský pastevecký pes a toho jsme tady nemohli nechat. Zatřetí, dokud máme vlastní majetek a nějaké zásoby, nechceme být nikomu na obtíž. A hlavně, je to moje země, tak proč bych měla ustupovat někomu, kdo vlezl na moje území?

Napadlo vás, že dojde k plnohodnotné válce?

Vnímala jsem, že se vztahy s Ruskem zhoršují, ale do poslední chvíle jsem nevěřila, že to zajde tak daleko.

Připravovala jste se na možnou invazi?

Den před invazí se manžel se synem bavili o tom, že je potřeba nachystat nějaké věci, a 24. února jsem už měla sbalené evakuační zavazadlo a připravené všechny doklady. Ale na to, co přijde jsem se opravdu nepřipravovala.

Co nám můžete říct o bombardování Boroďanky ruským letectvem?

Bylo to strašné! Přicházelo to z ničeho nic, nikdy předtím jsem neslyšela takový zvuk, které vydávalo letadlo při náletu. Bylo to děsivé, utíkali jsme do sklepa. Seděli jsme ve sklepě a uvnitř jsme se celí třásli. Bomby dopadly sice 400 metrů od nás, ale i tak to bylo hodně cítit. Moje snacha zakrývala dítě svým tělem, hodně jsme se báli, ani vám to nedokážu popsat. Pak se naše děti a vnoučata evakuovali a my jsme se s manželem nějak přizpůsobili.

Co se stalo s vaším majetkem?

Byl částečně poškozen. Dům to naštěstí ustál, ale střechu zasáhla střepina, takže máme poničenou střešní krytinu. Přístavba je taky poškozená, všude jsou praskliny. Máme sice kde bydlet, ale tlakové vlny způsobily praskliny taky u oken. Nevím, jak přežijeme zimu. Ale ve srovnání s ostatními lidmi, kteří přišli o všechno, nás Bůh ušetřil.

Co jste cítila, když byla Boroďanka osvobozená?

Velkou radost. Ale taky se nedokážu zbavit úzkosti, když vím, že tady byli, že pošlapali naši zem, že nám způsobili bolest.

Změnil se nějak váš postoj k Rusům?

I když tam mojí přátelé mají příbuzné a já je dobře znám, rozhodně s nimi teď nechci mluvit. Nevím, jak to bude později. Nevím, co by se muselo stál, abych si s nimi mohla sednout k jednomu stolu. Matek ruských vojáků je mi líto, ale na druhou stranu, pokud nechaly své syny, aby nás šli zabít, tak si nezaslouží žádný soucit. Budiž jim země těžká.