‘Znala jsem lidi, kteří v boroďanských sklepech přišli o život...’

Jsem Valentyna Torhonska, narozená 15. prosince 1953. Bydlela jsem v tomto domě, v bytě číslo 30, od chvíle, co ho postavili. Žila jsem sama. Mám dvě děti. Vychovávala jsem je sama. Bylo to těžké, ale pomalu jsem si byt zařizovala. Když jsem odcházela do důchodu, byt už byl plně vybavený. Ale najednou naši Boroďanku postihla taková pohroma.

Očekávala jste, že přijde taková válka?

Ani mě to nenapadlo. Četla jsem noviny a sledovala YouTube. Tam říkali, že Rusko zaútočí 15. února. Ale já jsem s tím zásadně nesouhlasila. To ne! Jak to? Pak přišlo 15. února... A nic se nestalo. Potom říkali, že teda 20. února, a já zase, že to není možné. Čekali jsme do dvacátého. A zase nic. A 24. února ráno přišel útok. Byl to šok.

Jaký pro vás byl první den války?

Zavolala mi moje nejstarší dcera a řekla: „Mami, útočí na nás. Přicházejí z Běloruska, přímo z naší strany“. Šli do vesnic Šybene, Beresťanka a měli jít na Kyjev. Ale tam je zastavila obrana města, otočili se a šli do Boroďanky. Ani mě nenapadlo, že by šli přes nás.

Kdy se objevila první ruská technika?

První vojenská technika tady byla už 26. února. Na sídliště Staryky shodili bombu a zničili dům až do základů. Zemřelo tam šest lidí. Pak začali jezdit sem a tam a střílet na domy. Schovávala jsem se nejdřív v jiném sklepě. Tohle je dům č. 324 a já jsem byla zrovna v domě č. 332. Čekali jsme v domě a zvenčí se ozývaly dávky ze samopalů: "Tuk, tuk, tuk, tuk, tuk...".

Zůstávala jste ve sklepě i přes den?

Přes den jsem se chodila nahoru převléknout a dát si něco k jídlu. A po šesté večer jsem šla dolů do sklepa.

Přemýšlela jste nad evakuací?

Ne. Nenapadlo mě, že to bude takhle rozsáhlé. Že letadla budou shazovat bomby. Že tanky budou střílet na obytné budovy. V Boroďance totiž nejsou žádné důležité strategické podniky. Není tu nic, jenom civilisté. Ani mě nenapadlo, že by zabíjeli civilisty. Prvního března vypadl proud. Moje mladší dcera u nás přespávala i s dítětem ze 27. na 28. února. Jít do sklepa s malým dítětem nešlo. Když vypadl proud, vzala si ji starší dcera k sobě. Uvařili, najedli se. Můj zeť byl koordinátorem, stál na balkoně, počítal projíždějící vozidla a předával informace našim vojákům. Ve sklepě se neschovával. Ještě ten den mu ale někdo zavolal a řekl, aby šel okamžitě do sklepa. Seběhli dolů v okamžiku, kdy sousední domy zasáhla bomba. První vchod byl zcela zdemolován a jejich vchod byl zničený jen trochu. Vyprávěl, že vyběhli ze sklepa s dítětem a třináctiletou vnučkou a utíkali do pole s dalšími lidmi. Říkal, že to bylo hodně děsivé. Ve vzduchu byla cítit válka, všechno hořelo, povalovaly se lidské ostatky... Dceřino auto bylo zaparkované nedaleko domu. Shořelo kompletně, zůstal z něj jen rám a disky. Zeť měl auto v garáži, takže to zůstalo celé. Naložili děti a odjeli do sousední vesnice Zahalci. Když došlo k útoku, byla jsem ve sklepě našeho domu. Ale asi ve 20:10-20:15 vybuchla u našeho domu raketa.
Byla to tak hlasitá rána, že se to nedá popsat slovy. Bylo to strašné! Panely se nadzvedly, všechno se začalo rozpadat, nebylo nic vidět. Bylo nás uvnitř dvanáct patnáct, mysleli jsme si, že je konec, že jsme zasypaní.
Když se to trochu uklidnilo, začali jsme hledat cestu ven. Byly tam dva východy: každý z jiné strany. Lidé vyšli ven a odjeli, ale my se sousedkou jsme zůstaly, protože nebylo kam jít. Přespali jsme tam a druhý den mě kontaktovaly děti, že se spojí s teritoriální obranou, aby mě dostaly ven. Večer přišel do sklepa jeden z obránců, Myškin, volal, jestli je někdo uvnitř naživu. Zavolala jsem zpátky: "Ano, je". Odvezl nás, mě zavezl za dětmi, sousedku a jejího syna odvezl do školky v Zahalcích. Tam bylo shromaždiště a následná evakuace na Západ. Taková to byla situace. Zůstala jsem tam tři dny, pak nás odvezli do Chmelnické oblasti a moje dcera už mezitím odjela autem (můj zeť, dcera a druhá dcera) do Zakarpatí. Tam zůstali týden, pak je zeť odvezl k hranicím a sám se vrátil k nám do Teofipolu, protože jeho rodiče byli v Teofipolu. Zůstali jsme tam spolu skoro dva měsíce. Vrátili jsme se 27. dubna. Boroďanku osvobodili nějak 31. března nebo 1. dubna.

Co se stalo s vaším domem?

Co na to říct, dům, jak je vidět na vaší fotografii, je v podstatě zdemolovaný. Ve čtvrtém patře, kde jsem bydlela, to poničilo nosné zdi. Spadl panel, všechen nábytek se rozbil. Všechno je zničené, všechny věci, všechno. A to, co zbylo, vyrabovali. Celý život jsem to všechno dávala dohromady a teď na stará kolena je ze mě bezdomovec. Nemám kde bydlet, nemám lžíci, nemám vidličku, nemám nic. Nějaké věci mám ze secondhandu. Takhle teď žijeme. Bydlím teď u své mladší sestry na ulici Simaško 2. Ona odjela do zahraničí s dcerou a dvěma dětmi. Mladší sestra je v Německu a její dcera, moje neteř, je v Itálii. Nevím, co se mnou bude, až se vrátí. Nevím, kde budu bydlet.

Jakých dalších zločinů se dopouštěla ruská armáda na civilistech?

Slyšela jsem o tom, ale osobně jsem nic neviděla. Seděli jsme ve sklepě, slyšeli jsme střelbu, jak vojáci jezdí sem a tam. Jeden dům úplně vyhodili do povětří. Moje kamarádka ze Simaškovy ulice byla také ve sklepě, říkala, že jejího souseda zastřelili. Otce spolužáka mé dcery zastřelili, když jel autem. Vyrazil nakrmit psy a oni ho zastřelili.
V sousedním domě, kde bydlela dcera bylo zabito mnoho lidí. Osobně znám ty, kteří v tom sklepě zemřeli. Artem ze sousedního dvoupokojového bytu zmizel beze stopy. Není tady. Nevíme, kde je. Jeho babička bydlela v domě č. 371. Dva vchody jsou úplně pryč. Také ji hledají, ale s největší pravděpodobností zůstala ve sklepě pod sutinami. Předpokládám, že ten Artemm její vnuk, tam byl s ní.

Co plánujete dělat dál?

Žít, ale nevím, kam se obrátit pro pomoc. Kde mám bydlet? Kde hledat byt? Netuším. Přijíždějí sem investoři a místní úředníci říkají: „Dejte nám peníze, máme lidi na práci. Tak jim dají peníze, ale ty se rychle utratí. A my už dlouho bojujeme s místními úřady. Ten, co je pověřený funkcí starosty, teď jen chodí, setkává se s delegacemi, a žádá o peníze. A přitom za okupace ani nezajistil evakuaci lidí a sám utekl.

Změnil se nějak váš postoj k Rusům?

Ano! Hodně se změnil. Nejsou to lidé, nedá se s nimi vůbec mluvit. Měli jsme tady jednu paní z Chabarovska, se kterou jsem se kamarádila. Žila tady s manželem přes dvacet let. Ten byl z Boroďanky, ale před pěti lety zemřel. Jezdili sem vždycky v létě. Trávili tu celé léto, tři nebo čtyři měsíce. Viděla, jak to vypadá, že tu nemáme banderovce! Teď žije v Chabarovsku. Telefonovali jsme si.
Ptám se jí: „Poslyš, proč neprotestujete? Vojáci zničili naše domy.“ A ona mi na to říká: „Ne, my jsme pro Putina.“ Tak jsem ji na to řekla: „Moje milá, po tomhle rozhovoru se s tebou už nechci bavit. Nechci s tebou mít nic společného. Nevolej mi a nepiš mi.“ Pak na mě zase začala chrlit různé informace, že je to Amerika, že je to NATO. Kdybychom nezaútočili my, NATO by zaútočilo na nás. Já normálně sprostě nenadávám, ale tenkrát jsem ji toho napsala hodně! „Nechci s tebou mít nic společného! Pro mě jsi mrtvá! To je všechno!" Přesně tohle cítím vůči Rusům, kteří podporují Putina. Najdou se samozřejmě i lidé, kteří nás podporují, ale ve většině případu je to takhle…

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina