Zemřel Sergej Kovaljov

Dnes za úsvitu, v pět hodin ráno, zemřel Sergej Adamovič Kovaljov, náš kolega, přítel a učitel, který se neúnavně přel s námi, oponenty i osudem. Vědec a výzkumník, který ve všem hledal systém. Bojoval proti systému, někdy i vítězně, avšak ani v porážce a ani v beznaději, neklesal na mysli. Byl to člověk s encyklopedickými znalostmi, na jehož život by byla i obrozenecká měřítka krátká – teď už to mohu říct, aniž bych si tím vysloužil jeho sžíravou odpověď. Osudy Sergeje Adamoviče by ve skutečnosti vydaly na několik plnohodnotných životů.

Serej Kovaljov in memoriam - kondolence na stránkách Mezinárodního Memorialu (v ruštině)

Byl to vědec a biolog. Už ve škole byl členem Klubu mladých biologů z ZOO. Jeho studia na fakultě biologie neprobíhala zrovna v lehké době, bylo to období nechvalně známého sovětského agronoma Trofima Lysenka. Když zemřel Stalin a všechny naháněli na smuteční pochod, Kovaljov zrovna někam vedl psa z vivária a na výzvu odpověděl nějak automaticky: „Ale vždyť živý pes je důležitější než mrtvý lev!“ A přesně tak to pro něj bylo vždy – živí pro něj byli důležitější. Vědecké muselo být vždy spojeno se „společenským“ a když na začátku 60. let příznivci Lysenka opět pozvedli hlavu, vědci museli zatlouct poslední hřebík do rakve. Oním hřebíkem se stal článek zveřejněný v časopise Izvěstija pod jménem laureáta Nobelovy ceny akademika Nikolaje Semjonova. Skutečnými autory článku však byli Sergej Kovaljov a jeho přítel Levon Čajlachjan. Avšak ono „společenské“ byl jen dodatek k vlastní vědecké práci. Kovaljov obhájil disertaci, pracoval v MGU v laboratoři Izrailja Moisejeviče Gelfanda.

A tady se „vědecké“ střetlo se „společenským“. V druhé polovině 60. let se Sergej Kovaljov se vší svou důkladností razantně zapojil do lidskoprávního hnutí, kterému se až později začalo říkat disidentské. Gelfand se na Kovaljova jednou obrátil: „Říkáte, že systém je prohnilý, stačí do něj strčit prstem a rozpadne se. Ale to samé říkali i o Byzanci!“, na což Kovaljov odpověděl (ne zhurta, ale s rozmyslem): „No jo, tři sta let, to je termín, se kterým mohu žít!“

Ukázalo se, že nebyl tak daleko od pravdy: režim se zhroutil dokonce méně než za třicet let, ale jen díky tomu, že Sergej Adamovič a jeho přátelé byli maratónci, kteří nečekali brzké vítězství. Avšak tehdy, v roce 1969, Sergej Kovaljov a jeho přítel Alexandr Lavut museli odejít z univerzity.

Záznam posledního rozloučení se Sergejem Kovaljovem, které se konalo v moskevském Sacharovově centru 13. srpna 2021:

Sergej Kovaljov byl důkladný a spolehlivý člověk a do „dění“ se zapojil na podzim 1968, v době soudu s demonstranty, kteří protestovali proti sovětské okupaci Československa. On sám nebyl vůdcem, ani řečníkem a nebyly mu blízké halasné manifestace. Osud ho tedy zákonitě zavál do časopisu Chronika těkuščich sobytij (Kronika současných událostí). Jeho první redaktoři byli zatčeni. Nejdřív Natalja Gorbaněvskaja, která v roce 1968 Chroniku založila, a poté Ilja Gabaj. Bez ohledu na zatýkání Chronika za 15 let položila základ, styl a podstatu lidskoprávnímu hnutí v SSSR. Básníky nahradili vědci. Od té doby Kovaljov sestavoval a s jemu vlastní důkladností redigoval Chroniku.

Zatčení těch, které KGB považovala za lídry nebo vůdce, jejich přiznání a vydírání těch, kteří zůstali na svobodě, vedlo k zastavení vydávání Chroniky v roce 1972. Vydávání bylo obnoveno v roce 1974 lidmi, kteří na sebe otevřeně vzali odpovědnost za její šíření. Byli to Taťjana Velikanovaja, Sergej Kovaljov a Taťjana Chodorovič. A odpovědnost zde nebyla prázdným slovem, jelikož v prosinci 1974 byl sám Kovaljov rovněž zatčen.

Vyšetřování KGB se snažilo dokázat, že Chronika šíří pomluvy. Ve vydáních, které prošly Kovaljovovýma rukama, bylo řádově tisíce témat. Nepřesnosti byly nalezeny asi v deseti článcích. Zásadní nepřesnosti bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. Vyšetřování KGB paradoxně potvrdilo vysokou kvalitu Chorniky těkuščich sobytij, které se tolik nedostávalo v tehdejších státních médiích.

Sergej Kovaljov byl odsouzen k 7 letům přísného režimu a 3 rokům vyhnanství. Trest si odsloužil v Permských lágrech, Čistopolském vězení a vyhnanství na Kolymě. V lágrech bylo mnoho příležitostí bojovat za svá práva, což se objevilo i jako témata v Chronice. Vedení lágrů odpovídala po svém: samotka a přeložení do vězeňského režimu.

KGB k tomu přidala i rukojmí. Byl zatčen syn Sergeje Adamoviče Ivan Kovaljov a jeho snacha Taťjana Osipova. Oba byli vydíráni osudem toho druhého. Ale i tuto zkoušku Kovaljov vydržel.

Svoboda v orwellovském roce 1984 vypadala jako život za „stoprvním kilometrem“, ale najednou přišel rok 1985. Neuplynulo ani 30 let z těch 300, o kterých Kovaljov hovořil se svým učitelem Gelfandem a železná opona se otřásla. Proč? Nejspíš protože se našli lidé, kteří byli ochotni překlenout tu maratónskou vzdálenost.

A ještě díky tomu, co zaplnilo stránky Knihy žalob, o které mluvil Lancelot v díle Drak od Jevgenije Švarce. Nezaplnily se samy od sebe, ale dílem Sacharova, Solženicyna, Kovaljova a mnohých dalších. Protože lidé tu knihu četli, četli Chroniku, mimo to četli samizdat a spolu s tím se měnilo i jejich chápání světa. Na mnohé nepohodlné otázky se nacházely odpovědi. A měnila se i reakce lidí na tyto odpovědi. Od „To není možné!“ přes „Něco na tom ale bude…“ až k „To ví přece každý.“

Na jaře 1988 se Sergej Adamovič, jeho přátelé a kolegové seznámili s lidmi z Memoriálu. V roce 1989 Memoriál postavil na kandidátku do sovětského parlamentu Andreje Sacharova, a v roce 1990 Sergeje Kovaljova do ruského parlamentu. V Nejvyšší radě Ruské federace Sergej Adamovič vedl Komisi pro lidská práva a Memoriál jej v této práci podporoval. Tehdy se mnozí disidenti a memoriálníci stali poslanci. Ledasco se podařilo změnit, například ve vězeňském systému, který Kovaljov zakusil na vlastní kůži. Avšak…

Avšak brzy se ukázalo, že hrubá narušení lidských práv ve velkém měřítku nezmizela, jen se změnila. Místo politických represí přišly etnické a sociální konflikty. Nejdříve na okraji rozpadajícího se SSSR a posléze i v Rusku. Prigorodnyj rajon v 1992, Moskva v roce 1993, a v roce 1994 Čečensko.

V Čečensku Kovaljova skupina pracovala od prosince 1994. Situace vypadala takto: pokusy o zahájení vyjednávání, reportáže z města, kde pod bombami umírali civilisté, první seznamy zajatců, na které se generálové rozhodli zapomenout, zachránění něčího života, ale především nemožnost něco změnit z hlediska velkého obrazu. A tak prošlo půl roku, pak Buďonnovsk, pak nemocnice s patnácti sty rukojmími, unesenými teroristy Šamila Basajeva. A tady, po fiasku nepromyšleného útoku speciálních jednotek na nemocnici, se Kovaljovově skupině podařilo zahájit rozhovory a ve výsledku dosáhla propuštění 1500 rukojmí výměnou za půldruhého tisíce dobrovolných rukojmí. Ti se stali živými štíty teroristů, které vláda nechala projít koridorem do Čečenska. Členové Kovaljovovy skupiny poslanci Borščev, Molostvov, Rybakov, Kuročkin, Osobcov, memorialník Orlov a další se také stali dobrovolnými rukojmími. V Grozném byly zahájeny mírové rozhovory pod záštitou OBSE. Byl uzavřen jakýs takýs ale přeci jen mír, který trval půl roku. Jen tři dny ve čtyřicetistupňovém vedru v rozžhaveném autobuse neudělaly dobrou službu srdci Sergeje Adamoviče…

Za tuto činnost byl oceněn státním vyznamenáním. Avšak ne v Rusku ale ve Francii. V listině vyznamenání řádu Čestné legie se píše o hrdinském činu Sergeje Kovaljova v Buďonnovsku. Jediné vyznamenání, které obdržel od ruského a sovětského státu byl lágr.

Kovaljovova skupina jakožto „pozorovatelská mise lidskoprávních organizací“, především memoriálských, pokračovala ve své práci na Kavkaze. Avšak „skutečného makroskopického vlivu“ se už nedočkala. Je vidět, že kyvadlo dějin nabralo zpětný chod.

Alexandr Čerkasov, předseda Rady Lidskoprávního Memorialu