„Ze souseda nezbylo nic, jen boty...“

Jmenuju se Zinajida Jakovlevna Kostenko, je mi 67 let. Bydlím ve vesnici Moščun v ulici Vyšněva. Žiju tady celý svůj život. Chodila jsem tady do školy, vystudovala obchodní institut a po svatbě jsem tady zůstala pracovat. Pracovala jsem v centru obce 32 let jako prodavačka. Byla jsem vedoucí prodejny. Takže to opravdu vychází, že ve vesnici žiju celý život.

Jaký pro vás byl první den války?

Čtyřiadvacátého února 2022 jsem šla do práce dřív, v 8:00 jsem už otevřela obchod. Najednou jsem uslyšela ránu. Pak mi zavolala kamarádka, která bydlela nedaleko letiště. Říkala mi, že začala válka, že na nás střílejí. Nechápala jsem, jak jako střílejí? U nás to ještě nebylo pořádně slyšet, akorát takové dunění. Kamarádka má dvě malé děti: holčičce je rok a dva měsíce a klukovi dvanáct let. Museli utéct, protože začali bombardovat jejich dům. Nabídla jsem jí, aby přijeli k nám. Tady byl celkem klid. Přijeli tedy k nám a 25. a 26. února zůstali u mě. Tehdy k nám doléhaly akorát zvuky ostřelování někde v dálce, ale 25. února vypadl proud. Plyn ještě fungoval, ale elektřina už ne. Manžel řekl: „Zavolal jsem kamarádům, že dálnice do Oděsy je volná, takže se dá projet.“ Známí se rozhodli, že odjedou, že tady nezůstanou. Ráno jsme vstali a vidíme vrtulníky! Naše vesnice je v takovém ďolíčku. Je to v podstatě údolí. Z obou stran je les. A uprostřed řeka. Byli jsme v pokoji, když nám zavolal Oksanin manžel: „Zino, podívejte na nebe!“ Ve vzduchu bylo patnáct vrtulníků nebo co to vlastně bylo. A za půl hodiny se zase ozvalo bombardování. Zase bombardovali letiště... Známí odjeli.

Vy jste tehdy nepřemýšleli o evakuaci?

Zůstali jsme. Mám snad opustit svůj dům? V žádném případě! Přišla k nám starší dcera, protože mladší dcera odjela se synem (má čtrnáctiletého chlapce). Zeť ale taky zůstal doma. Je stejný jako já. Rozhodl se podpořit svoji tchyni. Jeho matka taky... Proč by nám měl někdo ublížit? Mezitím na nás začaly létat Grady.

S dcerou jsme připravovaly jídlo pro teritoriální obranu. Byli kousek od nás. Vařily jsme jim, plyn jsme měly, tak proč chlapy nenakrmit horkou polévkou? Říkám: „Chlapi, čaj a teplé jídlo je na nás.“ Vyvařovaly jsme jim až do 6. března. A pak, 6. března jim neseme jídlo, ale oni už byli pryč. A 5. března vyhořel sousedův dům. Sousedka tehdy šla k nám do sklepa. Když začínali bombardovat, utíkali jsme do sklepa. Čekali jsme, až to skončí. Až přestanou pálit z těch Gradů. Když byl klid, mohli jsme ven. Mohli jsme sice ven, ale byla noc. Takže jsme ve sklepě taky spali. Odnesli jsme si tam všechny polštáře, co jsme měli doma, všichni seděli, ani se nehnuli.

Zůstali jsme takhle ve sklepě až do 6. března... Když jsme vyšli ven, kluci už byli pryč. Řekla jsem: „Iro, jestli chlapi opustili stanoviště, tak je tady něco špatně.“ Volám zeťovi, telefon nefunguje. Pak přiběhl zeť. Přiběhl k nám a říká: „Co budeme dělat?“ Vtom začali střílet. Začali po nás pálit z Gradů. Schovali jsme se. Jakmile to ustalo, zeť vylezl po žebříku, aby se podíval na svůj dům. Jeho dům hořel a on se tam rozeběhl. Říkala jsem mu, aby počkal, až přestanou ostřelovat. Začali střílet, pak byl deset minut klid a pak znovu. Už jsem se modlila k Bohu, aby zeť někam stihl doběhnout a schoval se. Navíc všechno hořelo. Byla to hrůza, hořela celá jedna část vesnice. Jen jsem doufala, že se zeť stihne schovat. Pak mi dcera řekla, že tady nemůžeme zůstat, ať si vezmu věci. Šla jsem do domu, vzala si tašku s doklady, oblékla se, popadla tašku s penězi a říkám: „Jdeme!“

Jak se vám podařilo utéct?

Začaly jsme utíkat na druhou stranu vesnice. Vzaly jsme s sebou sousedku, protože zůstala sama. Okolo nás létal dron. Řekla jsem holkám, aby se rozptýlily a nedržely se u sebe. Musíme jít zvlášť. Voloďa nastartoval auto, přijel na druhou stranu, nabral nás a jeli jsme vesnicí, nikde žádní lidé. Nepotkali jsme jediného člověka. Vesnice vypadala jako město duchů. Nikde ani noha. Říkala jsem si: „Panebože, to je jako ve filmu, jako ve filmu!“ Někde byly vidět stopy po ostřelování, někde hořely domy, jinde nezbylo z domů nic. Byla to hrůza. Vesnici jsme opouštěli s děsivým pocitem. To už nás začali pořádně ostřelovat, jeli jsme a za našimi zády dopadaly střely. Byl to úprk... Měli jsme takový strach! A do toho ten dron, co pořád létal kolem. Člověk měl pocit, že stačí natáhnout ruku a dosáhne na něj.

Co se stalo s vaším domem?

Čtrnáctého března byl docela klid, a tak jsem poprosila děti, aby se jely podívat, jak to tam vypadá. Tak mi ukázaly tuto fotografii. Všechno bylo rozbité, všechno bylo rozmlácené. Všechno shořelo. Vypadá to, že tam dopadly rakety, tady je vidět jeden kráter, tady druhý, možná to samé zasáhlo dům. Myslím si to, protože takhle rychle by to neshořelo. Shořela dokonce nakládaná zelenina ve sklepě! Dovedete si to představit, že shořely dokonce sklenice? Musel to být velký žár. Měla jsem sklep, letní kuchyň, dům... Letní kuchyň s pecí. Tady jsem měla kůlnu a dříví... Měla jsem garáž... Všechno to bylo zničeno během jednoho dne. V sousedním domě bydleli dva starší lidé. Dědečkovi bylo 86 let a babičce 83. Říkali, že nikam neodjedou, že už jsou staří a nikdo na ně není zvědavý. Babička zemřela ve sklepě a dědečka našli mrtvého na dvoře. Vypadá to, že ho zabila raketa. Protože na dvoře byla stejná díra jako u mě. Dalo by se v té díře schovat auto.

Myslím, že asi 4. března to zabilo jednoho chlapce z teritoriální obrany... Měli stanoviště přímo tady, měli tam auto. Jezdili od stanoviště ke stanovišti. Auto se mu rozbilo, dal ho na dvůr, aby ho opravil. Když v tom po nás začali pálit. Saša s mámou spolu s dalšími známými se běželi schovat do sklepa. Pak to vypadalo, že je klid, Saša vyšel ven a vtom ho to zasáhlo. Umřel matce před očima. Slyšíme najednou hrozný křik. Ptám se děvčat, co se stalo, že někdo hrozně křičí. Matka křičí: z jejího syna nic nezbylo. Kolem se válí jen boty, a to je všechno. Odvedly jsme ji k nám, daly jsme jí něco na uklidnění. Pak jí říkám: „Nekřič! Chlapi tam dají všechno do pořádku!“ Chlapi ho tam nějak posbírali, zabalili do pytle, co ještě šlo, a zakopali na hřbitově.

Napadlo vás, že dojde bude válka?

Ne, nevěřila jsem tomu. Ach, můj Bože! Copak Rusko nemá dost území? Vždyť mají tolik půdy! Stačí ji zorat a dělat to, co děláme my, Ukrajinci. Pracujte a budete mít všechno. Kam lezete? Proč lezete na cizí zem? Opravdu jsem tomu nechtěla věřit! Za prvé, můj otec je Rus. Po 2. světové válce si vzal mou matku, takže matka je Ukrajinka a otec Rus. Vychovávala mě babička, Ruska. Nemohla jsem uvěřit, že by ti Rusové napadli lidi, jako jsou oni. Oni nevědí, že Kyjev je starší než Moskva. Kam lezou? Moci se jim zachtělo? Od nás je to asi sedm kilometrů do Pušči-Vodycji. A pak už je rovnou Kyjev. Mysleli si, že se tam dostanou. Chlapi mi říkali, že u vojáků našli mapy ze sedmdesátých let. Neměli ani normální mapy. Kamkoli se hli, už byla nějaká obec. Žili tam lidi. Buď tam byly rekreační chaty, nebo rovnou nějaké sídliště. Vždyť uplynula spousta let! Mysleli si, že proklouznou lesem, ale ne! Všude byly nějaké stavby. Všude jsou nové čtvrti. Život jde dál. Mysleli si, že se tam jednoduše dostanou.

Připravovala jste se na válku?

Šestnáctého února mi moje dcera (pracuje v nemocnici) řekla, že se děje něco nepochopitelného, ať si nachystám potřebné věci. Řekla jsem si, že nejdůležitější jsou doklady, aby náhodou neshořely. Ale nemyslela jsem si, že by je mohli spálit. Myslela jsem si, že chvíli po sobě budou střílet a tím to skončí. Nenapadlo mě, že by mohli vypálit vesnici. Všechny doklady jsem dala do bandasky a schovala ji ve sklepě. Cestovní pas a občanku jsem dala zvlášť do obálky. Přeci s sebou nebudu tahat tašku. Ve sklepě ohořely jenom konečky složek. Všechny doklady zůstaly celé. Je mi 67 let, kdo by mi chtěl ublížit? K čemu bych tomu pionýrovi byla? Mám snad samopal nebo pistoli? Nemám nic! Jestli chce jíst, ať se jde najíst. Lidé z Kyjeva se sem přijeli schovat, takových dětí! Báli se, že Kyjev obsadí. Přijelo tolik lidí, všichni s dětmi! Když začaly pálit z těch Gradů, říkala jsem: „Utečte, utečte někam jinam. Kamkoliv.“ Musím poděkovat dobrovolníkům, kteří přijeli v mikrobusech a lidi odvezli. Lidi utíkali celými houfy. Spolu s dětmi jeli dál.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Nemáme žádné peníze. Nejdřív je musíme vydělat, a pak uvidíme, jaká bude situace, co finance dovolí. Abyste mohli něco vybudovat, potřebujete peníze. Postavit domy, opravit je, to trvalo roky, není to jen tak. Není to tak, že bys to jen tak obílil hlínou a nechal to tam. Naši rodiče zažili válku, nás teď taky postihla. Přežili to oni, přežijeme to i my!

Změnil se váš vztah k Rusům?

Nikdy jsme si nevšímali toho, jak jsou hloupí a neschopní, jak ničemu nerozumějí. Na internetu kolovalo video, jak syn říká své matce, že padl do zajetí. A ona mu říká: „Pro mě je výhodnější, když tě zabijou, tak dostanu víc peněz.“ Opravdu? Tohle že je matka? To není matka... Dokonce i pes se víc stará o svoje štěňata, a ona říká takové věci! To je neuvěřitelné. Ať otevřou oči! Ať vidí! Život je tak krásný, ale proč se nám do něj pletete? Vždyť máte všechno. Máte půdu. Jste zdraví, máte rozum, tak se chovejte jako lidi! Co z toho máte, že posloucháte putina? Nic! Jen vás nesnáší celá planeta. Stali se z vás rašisté! Po téhle válce už nikdo nebude věřit Rusům, i když budou sebevíc vzdělaní a inteligentní.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina