Závěrečná řeč Olega Orlova

„Rusko vyjde z temnot.“

„Úvodem bych chtěl připomenout, že bylo velmi přísně potrestáno mnoho lidí, kteří smýšlejí stejně jako já: byla jim odňata svoboda na mnoho let za slova, za pokojný protest, za pravdu. Připomeňme si Alexeje Gorinova a Vladimira Kara-Murzu, které právě ubíjí samotka. Připomeňme si Alexandru Skoličenko, která je ve vyšetřovací vazbě navzdory známé skutečnosti, že to poškozuje její zdraví. Připomeňme si těžce nemocného Igora Baryšnikova, jemuž soud odepřel možnost zúčastnit se s policejním dohledem pohřbu vlastní matky a který je nyní fakticky zbaven možnosti lékařského ošetření. Připomeňme si Dmitrije Ivanova, Ilju Jašinu a všechny, kteří byli odsouzeni na dlouhá léta nesvobody za protesty proti válce.

V této souvislosti se trest, který pro mě žádá žalobce, zdá být mimořádně mírný. Mohlo by se vlastně zdát, že zaplatit takto nízkou cenu za vyjádřené stanovisko, které považuji za pravdu, mi není líto. Ale není to tak. Proti jakémukoli rozsudku, který dá za pravdu obvinění, se odvoláme. Jakýkoli rozsudek uznávající obvinění v tomto případě, ať již tvrdý, či mírný, totiž bude porušením ústavy Ruska, porušením právních norem, porušením mých práv.

Já se nekaji!
Nekaji se za to, že jsem se účastnil protiválečných protestů, že jsem napsal článek, za který jsem souzen. Celý můj dřívější život mi nedovolil volit jinak. Nemohu zde nevzpomenout oblíbené heslo mého učitele, velkého obránce práv Sergeje Adamoviče Kovaljova, které formulovali již římští myslitelé: ‚Dělej, co je nutné, a nechť se stane, co se stane.‘
Nekaji se za to, že jsem neopustil Rusko. Je to moje země, a já jsem usoudil, že z Ruska bude můj hlas znít hlasitěji. A nyní, díky spojenému úsilí politické policie, vyšetřování, prokuratury a soudu, se mému malému, skromnému novinovému článku dostalo takového rozšíření, o němž jsem nemohl ani snít.

A ani v nejmenším nelituji toho, že jsem dlouhá léta pracoval v Memorialu, že jsem pracoval pro budoucnost své země. Nyní se může zdát, že to vše bylo k ničemu – že vše, co jsme já a moji přátelé a spolupracovníci udělali, bylo zničeno a naše práce neměla smysl. Ale tak tomu není. Jsem si jist, že to nebude tak dlouho trvat a Rusko vyjde z oněch temnot, v nichž se nyní utápí. A na skutečnosti, že je to nevyhnutelné, nese nemalou zásluhu společenství členů Memorialu a všech našich přátel a spolupracovníků v rámci ruské občanské společnosti, kterou se nikomu nepodaří zničit.

Proč jsem vlastně chodil protestovat, proč jsem ten článeček napsal?
Pojem ‚vlastenec‘ je nyní zkompromitovaný. V očích obrovské masy lidí se nyní ruské vlastenectví stalo synonymem imperialismu. Ale pro mě a pro mnohé mé přátele tomu tak není. Z mého pohledu vlastenectví není v prvé řadě hrdost na vlastní zemi, nýbrž sžíravý stud za zločiny, které se dějí jejím jménem. Jak jsme se styděli v dobách první a druhé čečenské války, tak se nyní stydíme za to, co jménem Ruska dělají občané mojí země na Ukrajině.

Německý filosof Karl Jaspers napsal v roce 1946 pojednání Otázka viny: o politické odpovědnosti Německa. V této práci formuloval teze o čtyřech druzích viny, kterou Němci nesou za výsledek druhé světové války: vinu trestněprávní, politickou, morální a metafyzickou. Podlé mého názoru rezonují myšlenky, které jsou v eseji vyjádřeny, s naší současnou situací – se situací občanů Ruska dvacátých let 21. století.
Nebudu nyní hovořit o vině trestněprávní. Ti, kdo zločiny spáchali, za ně trest ponesou, nebo také ne. Ale budoucnost nynějšího Ruska (podobně jako budoucnost Německa v roce 1946) do značné míry závisí na tom, zda jsme my všichni bez výjimky připraveni přemýšlet nikoli o cizí, nýbrž o naší vlastní vině.

Cituji z Jaspersovy práce:
‚Věta – Je to vaše vina. – může znamenat, že vy nesete odpovědnost za zločiny režimu, který jste strpěli – zde se jedná o politickou vinu.
Vaše vina za to, že jste tento režim ještě podporovali, podíleli se na něm – to je naše morální vina.
Vaše vina za to, že jste nekonali, když se vedle vás děly zločiny – to je metafyzická vina.‘

Podle mého názoru lidé, kteří svoji vlast milují, nemohou nepřemýšlet o tom, co se děje se zemí, k níž mají nerozlučný vztah. Nemohou nepřemýšlet o své odpovědnosti za to, co stalo. A nemohou se přitom nepokoušet sdílet svoje myšlenky s ostatními. Někdy je nutné za to platit určitou cenu…

I já jsem se o to pokusil.
Dovolím si uvést ještě jeden citát. Tentokrát z oficiálního prohlášení vydaného dne 22. března letošního roku:
‚Rusko a Čína vyzývají všechny státy, aby podporovaly obecně lidské hodnoty jako mír, rozvoj, rovnost, spravedlnost, demokracie a svoboda, aby vedly dialog a nevstupovaly do konfrontace.‘
Je to prohlášení učiněné jménem státu, který vyslal svoji armádu na území sousední země, Ukrajiny, jejíž územní celistvost ještě nedávno uznával. Jménem státu, který tam vede válku, označenou absolutní většinou členských států OSN za agresi.
Toto prohlášení je činěno jménem státu, v němž jsou potlačeny všechny svobody, v němž se narychlo přijímají zákony, které přímo odporují platné ústavě, zákony, které za zločin označují jakékoli kritické vyjádření. K nim patří i zákon, na jehož základě mě nyní soudíte.
Jistě – ‚válka je mír, svoboda je otroctví‘ a ‚ruská vojska na Ukrajině podporují mezinárodní mír a bezpečnost‘.

Vážený soude, cožpak není zcela očividné, že my všichni – já i vy – jsme se ocitli ve světě George Orwella, v jeho románu 1984? Jak úžasná časová smyčka!
V reálné historii, nikoli v literatuře, se rok následující po roce 1984 stal rokem začátku změn v SSSR. Přestavba, poté demokratická revoluce v roce 1991. Tehdy se zdálo, že změny jsou nevratné…
A přesto jsme se po uplynutí o něco málo více než třiceti let ocitli v roce 1984…

V ruském trestním zákoníku zatím není definován pojem ‚myšlenkový zločin‘, ještě občany netrestají za pochybnosti o správnosti státní politiky, byť i jen vyřčené šeptem v jejich vlastním obydlí, netrestá se nesprávný výraz ve tváři. Zatím…
Ale když někdo takové pochybnosti vyjádří mimo vlastní byt, může následovat udání a trest. Trestá se byť i jen nošení oděvů ‚nesprávných‘ barev. Tím spíš se pak trestá veřejný projev hodnotících názorů, které se odlišují od oficiálního stanoviska. Trestá se vyjádření stanoviska mezinárodních organizací. Trestné je vyjádření sebemenších pochyb o pravdivosti oficiálních prohlášení ministerstva obrany.
Za této situace bude v budoucnosti nevyhnutelné přijmout nový zákon – o trestech za myšlenkové zločiny.

Zatím se ještě v Rusku nepálí knihy na náměstích. Ale knihy autorů, kteří jsou státní moci nepohodlní, již nesou ponižující nálepku ‚cizí agent‘, v knihkupectvích je zakládají do regálů vzadu a v knihovnách se čtenářům půjčují téměř v tajnosti. Z divadel již propouštějí herce, kteří si dovolili říci něco, co se neshoduje s politikou strany a vlády. Vynikající herečku Liu Achedžakovou vyhodili z práce za její občanský postoj. To vše za tichého přihlížení těch, kterým se dříve říkalo ‚divadelní komunita‘. V totalitním státu nesmějí existovat žádné komunity. Všichni se musejí bát a být zticha.

Tím spíše jsem nezměrně vděčný oné komunitě, oněm skvělým lidem, kteří se nebáli a přišli k tomuto soudu a nadále přicházejí i na další politické procesy. Je to pro mě nesmírně důležité. Velice vám děkuji!
Nyní se děje něco, co bylo ještě nedávno v Rusku nepředstavitelné – jako zatčení režisérky Ženi Berkovič a scenáristky Světlany Petrejčuk. Za co? Za představení, které se zamýšlí nad příčinami, které mohou vehnat mladé ženy do sítí teroristických organizací.

Režim, který se v Rusku etabloval, vůbec nepotřebuje, aby lidé přemýšleli. Potřebuje něco jiného: prohlášení prostá jako bučení a pouze podporující to, co vláda momentálně prohlašuje za pravdivé. Stát již nekontroluje jen společenský, politický a hospodářský život země – snaží se úplně ovládnout kulturu, dobývá se do soukromí. Postupně se stává všeobjímajícím. Tento trend se neprojevil až 24. února loňského roku, nýbrž již dříve. Válka ten proces jen urychlila.

Jak mohla moje země, která opustila komunistickou totalitu, sklouznout do totality nové? Jak tento typ totality nazývat? Kdo nese vinu za to, co se stalo? Těmto otázkám se věnoval můj krátký článeček, za který jsem nyní souzen. Jistě, najdou se lidé, kteří řeknou: ‚Co naděláš – zákon je zákon. Zákon se odhlasoval, tak se musí dodržovat.‘ Pamatujme si, že v roce 1935 v Německu odhlasovali takzvané norimberské zákony. A pak, po vítězném roce 1945, za jejich dodržování soudili ty, kdo je dodržovali.
Nejsem si zcela jistý, že ti, kdo nyní v Rusku dodržují tyto protiprávní, protiústavní zákony, za to ponesou odpovědnost před soudem. Trest však nevyhnutelný bude. Jejich děti nebo vnoučata se budou stydět vyprávět o tom, kde pracovali a co dělali jejich otcové, matky, dědečci a babičky. To platí pro lidi, kteří dnes plní rozkazy a páchají zločiny na Ukrajině. To je podle mě ten nejhorší trest, a je nevyhnutelný.
A nevyhnutelný je trest i pro mě, protože v současné situaci je osvobozující rozsudek v případě takovýchto obvinění nemožný.
Brzy uvidíme, jaký bude.

Ale to, že jsem se v 90. letech minulého století podílel na přípravě zákona pro nové Rusko o rehabilitaci obětí politických represí, nebylo jen tak pro nic za nic. A ve svobodném Rusku budoucnosti bude tento zákon jistě doplněn a upraven tak, aby rehabilitoval všechny nynější politické vězně, všechny odsouzené z politických důvodů včetně těch, kteří byli odsouzeni za svoje protiválečné postoje.“