„Z okna vlaku jsme viděli, jak muži ve Slovjansku přidržovali koleje

Žili jsme v Doněcké oblasti, v Bachmutském okrese, ve vesnici Serebrjanka.

Jak jste se dozvěděla, že začala válka?

Bylo čtyřiadvacátého února. Vstala jsem brzy, abych nachystala vnučku do školy. V půl šesté ráno jsem vyšla na dvůr a uslyšela hlasité burácení v těch místech, kde se nachází škola. Zatelefonovala jsem učitelce: „Co se to tam děje? Právě chystám dítě do školy.“ Odpověděla mi: „Už nemusíš, podívala jsem se na internet. Bombardují letiště v Kramatorsku.“
O půl hodiny později jsem už slyšela, že začali bombardovat od Kramatorsku po Slovjansk. Kreminnu, Rubižne, přestali asi jen na dvacet minut. Bombardovali nás pětatřicet dní v kuse, ve dne v noci. Když letěl bombardér na Popasnu, proletěl tak nízko nad domem, že vnučka dlouho neslyšela na jedno ucho. Díky Bohu je už všechno v pořádku.

Kde jste se ukrývali během bojů?

Skoro pořád jsme byli ve sklepě. Můj syn tam postavil zděnou kuchyň, protože byla zima. Ohřívali jsme se tam a někdy jsme tam i přespávali.

Byla jste svědkem ničení civilních objektů?

Viděla jsem, jak ve městě Rubižne hoří továrna Zorja. Viděla jsem, jak se kouří z továrny na lepenku... Oheň a kouř byly tak silné, že byly vidět ze vzdálenosti pětadvaceti kilometrů. Pak vypálili ropnou rafinérii v Lysyčansku: bylo to vidět i od nás. Šestého dubna k nám přišli ukrajinští vojáci a začali kontrolovat dokumenty.
Obcházeli domy, kontrolovali dokumenty a dívali se, jestli nejsou ve sklepích cizí lidé. Tak se jich ptám: „Co mám dělat? Starám se o vnučku, ve sklepě je to náročné: musím jí někde uvařit jídlo, musím ji někde umýt, dítě nebylo měsíc vykoupané, protože se bojím, že jen co ji začnu koupat, tak začnou střílet a propadne se nám střecha.“

V roce 2014 jsem viděla, co udělal výbuch granátu. Vyrazilo to okna, všude roztříštěné sklo, utrhlo to střechu.

Stalo se to v obci Serebrjanka v Doněcké oblasti v Bachmutském okrese. Všechno jsem to viděla, takže jsem se bála, že Rusko nás začne znovu bombardovat. Co si počnu, navíc s dítětem, hodně jsem se o vnučku bála.
Když přišli naši vojáci, řekli mi: „ Moc vás prosíme, abyste opustili tuto oblast, odjeli z vesnice, jinak bude vaše dítě žit ve strachu.“ Odpověděla jsem: „Tomu všemu rozumím, ale je mi líto opustit svůj dům, protože tu žiju už padesát let.“ Ale v noci jsem se rozhodla, že musím odejít kvůli vnučce.

Jak jste se dostávala z vesnice Serebrjanka?

Bylo to 7. dubna, na svátek Zvěstování Páně. Čekali jsme hodně dlouho na nádraží v Kramatorsku. Na vlak, který jel do Lvova, tady čekalo více než tři tisíce lidí. Večer nám řekli, že už můžeme nastoupit do vlaku, a tak jsme nastoupili. Kolem osmé hodiny zase řekli, že vlak nepojede. Odjížděla jsem s vnučkou, synem, bratrovou ženou a třemi dětmi. Když jsme zjistili, že vlak nepojede, policie nám řekla, abychom šli do parku. Pak k nám přišli naši vojáci a vysvětlili, že je poškozená železnice, pravděpodobně tam, co je Slovjansk nebo Lozova.
Zůstali jsme stát, ale po čtyřiceti minutách nám vojáci řekli, abychom si šli v klidu sednout do vlaku, za chvíli prý pojede. Cesta byla náročná, protože vlak jel velmi pomalu. Z okna jsme viděli, jak muži ve Slovjansku přidržují koleje páčidly, aby náš vlak mohl projet... Bylo to děsivé, ale díky Bohu jsme dojeli v pořádku. Další den na místo, kde jsme stáli, dopadly dvě rakety. Kdybychom tam zůstali, byli bychom mrtví. Byli tam lidé z města Siversk, které je kousek od naší vesnice. Nepřežili to.

Co je nyní s vaší vesnicí?

Lidé, kteří tam zůstali, mi začali volat. Naše vesnice byla srovnána se zemí, jediná budova nezůstala celá. Mateřská škola, kde jsem pracovala, byla vypálená. V ulici je snad jeden dům zničený, všechny ostatní shořely. Naše vesnice už není.

Zůstal ještě někdo v Serebrjance?

Zůstalo tam deset nebo patnáct lidí. Jsou to vesměs staří lidé, ale dobrovolníci tam stále pomáhají. Včera jsem volala mladíkovi, který nám v roce 2014 pomáhal opravovat střechy. Říkal, že pomůže a odveze všechny lidi, protože jsou už měsíc bez vody, elektřiny a potravin.

Zanechalo to na vaší vnučce nějaká psychická traumata?

Myslím, že ano, ale teď už se jí daří lépe. Když přestala slyšet na jedno ucho, nemohla v noci spát, bála se, plakala, utíkala se schovat ke mně do postele a cukalo jí oko. Hodně se lekla toho bombardéru, protože dělal velký rámus. Řekla jsem ji tenkrát: „Olenko, pojďme se rychle najíst, honem, protože teď musíš jít do svého koutku.“ Po celých pětatřicet dní měla v posteli svůj koutek se třemi stěnami, aby ji neporanilo sklo z oken. Hodně jsem se o ni bála. Později si začala neustále mnout ruce a byla nervózní.

Nedávno jsem s ní byla v nemocnici, měla otravu z jídla. Mluvila jsem s doktorem, předepsal jí vitamíny a řekl, že pokud to nepřestane, musíme ji léčit, protože je to posttraumatická porucha. Stačí nějaký hlasitější zvuk a už se lekne: „Babi, co se děje?“ Dokonce když projede hlasitě auto, tak se ptá: „Babičko, nejsou to ruští vojáci?“ Stále se jich bojí.

Jaký byl přístup k rusky mluvícím ve vašem regionu?

Hodně z nás mluví mixem ruštiny a ukrajinštiny. Většina lidí ale mluví spíše rusky. Moje vnučka perfektně ovládá oba jazyky. Ve vesnici žilo hodně lidí, kteří ukrajinsky nemluvili vůbec, ale nikdo je neurážel, nikdo je do ničeho nenutil, nikdo jimi nepohrdal. V roce 2014 jsme měli puštěnou ruskou televizi. Rusko tehdy odvysílalo, že na Donbas přišli banderovci, aby zabíjeli ruskojazyčné. Tehdy to lidi vyděsilo natolik, že uvěřili, že banderovci opravdu přišli zabíjet rusky mluvící. Když pak přijeli ukrajinští vojáci, kteří nikomu nic neudělali, pochopili, že ruská televize lže.
Tentokrát lidé také měli zapnutou ruskou televizi, kde se opět ozývalo: „Banderovci se blíží, musíme je zničit, všechny je zničíme přesnými údery.“

Sledovala jsem, jak to v televizi říká nějaký voják. Proto někteří lidé zůstali čekat na "ruský svět". Když však viděli, že na ně "ruský svět" začal střílet, opustili vesnici. Tohle se tu dělo. Dokonce za mnou chodili lidé a ptali se mě: „Je to pravda, že k nám přišli ukrajinští vojáci a budou nás zabíjet? Ty jsi přeci odtamtud, ze západní Ukrajiny, ne?“ Narodila jsem se ve Lvovské oblasti, ve Skolovském okrese, takže se mě chodili ptát a já jsem tenkrát odpověděla: „Zapamatujte si jednou provždy, že ukrajinský voják vám nikdy neublíží, nezpůsobí vám žádné příkoří, protože já ty lidi znám, vyrostla jsem tam a vím, že jsou to čestní a spravedliví lidé. Poslední kus chleba, poslední oblečení by vám přenechali, vždy vám pomohou, protože já ty lidi znám.“ Lidé mi uvěřili, a tak jsme žili dalších osm let. Ve vesnici byli naši vojáci, ale nikdo nikomu neubližoval.

Byli ve vesnici lidé, kteří čekali na příchod ruských vojsk?

Lidé váhali, nevěděli, kam jít. Zpočátku nechápali, kdo na nás střílí. Na Rusy ale také čekalo mnoho lidí. Dokonce nám řekli, že budeme mít ruské peníze. Lidé byli rozdělení: někteří byli pro Ukrajinu, jiní zase pro Rusko. Tak tomu bylo i v únoru, kdy začala válka. Někteří lidé říkali: „Až přijdou Rusové, bude to pro nás lepší, ceny budou nižší, důchody se zvýší.“
Věřili tomu, dokud neviděli, odkud letí rakety, kdo střílí, kdo ničí Kramatorsk, Lysyčansk, Severodoněck. Z těch měst k nám uteklo mnoho lidí: přišli bosí, bez oblečení a hladoví. Pomáhali jsme vnitřně vysídleným osobám. Dokonce i u mě žil jeden mladík se svou ženou a dítětem. Věřili, že Rusko přijde a vše bude v pořádku. Promluvila jsem s ním: „Chápeš, co se děje, kdo střílí?" Odpověděl: "Teď už všemu rozumím."

Jakým způsobem změnila válka názory prorusky smýšlejících obyvatel vesnice?

Myslím, že po této válce musí pochopit, kdo je nepřítel. Musí nejen rozumem, ale i srdcem přijmout, že Ukrajina je naše rodná země. Pokud chtějí být Rusy, ať jedou do Ruska, nikoho tu nedržíme násilím. Ale pokud žijí na Ukrajině, měli by pochopit, že to bylo Rusko, kdo nás napadl a začal po nás střílet. Je to snad logické! Ukrajina přeci nestřílí do vlastních lidí, nezabíjí děti, zato Rusko zaútočilo a střílí po nás. Myslím, že po této válce a všech těch hrůzách, které lidé viděli, všechno pochopí. Myslím, že všechno bude v pořádku.

„Z okna vlaku jsme viděli, jak muži ve Slovjansku přidržovali koleje páčidly, abychom mohli projet...“