‚Vyzýval k zapálení Kremlu‘ Režisér obviněný z terorismu kvůli obalu

Věřili jsme, že do Mariupolu brzy dorazí pomoc

V únoru jsme nechápali, co se děje. Doufali jsme, že to brzy skončí, jako v roce 2014. Věřili jsme, že do Mariupolu brzy přijde pomoc, a tak jsme jen čekali. Moje rodina se v té době skládala ze mě, mé ženy, dvaadevadesátileté tchyně a postiženého syna. Artemovi je 21 let a je neverbální autista. V dubnu tchyně zemřela. Pohřbil jsem ji na trávníku u domu.

Později se objevil další problém: nedostatek jídla a vody. To vše jsme museli dlouho a složitě shánět. Měli jsme štěstí, protože nedaleko byl velký obchod, kde jsme našli spoustu dřevěných palet. Rozebrali jsme je a spálili. Vařili jsme u vchodu společně se sousedy. Naučili jsme si vzájemně vypomáhat. Někdo měl brambory, někdo mrkev, dali jsme to dohromady a uvařili večeři pro všechny.

Do protiatomového krytu jsme nechodili, protože jsme bydleli v desátém patře. Výtah nefungoval a náš sklep byl příliš vysoko. Byl tam pětimetrový žebřík a my jsme museli skákat dolů. Dvaadevadesátiletá tchyně a můj syn by to nedokázali. Tak jsme si s manželkou řekli: „Co se stane, to se stane.“

Viděl jsem, jak tank s trikolorou střílel na domy

V polovině března přišli okupanti k našemu domu. Několik tanků zastavilo na parkovišti u domu, udělali si tam místo dislokace. K našemu ohni to bylo 20-30 metrů. Tankisté k nám několikrát přišli, dali jsme jim čaj, oni nám nabídli cigarety. Jeden z nich stále opakoval: „Mimochodem, já jsem z Moskvy“. A pak si pořádně přihnul vodky a řekl: „Nevzali mě do armády, protože státní zástupce u soudu řekl, že jsem maniak!“ A pak se rozloučil. Uvědomili jsme si, že si odpykává trest za sexuální napadení. Bylo mu to vidět na tváři. A další z nich se rozhlédl a zeptal se: „Co to má všechno znamenat?“ Odpověděl jsem: „Tohle nám řekli, že máte v Doněcku už osm let...“ – „Ale no tak, my máme výtahy, trolejbusy a tohle je spáleniště!“ Minimálně jeden člověk byl zděšen tím, co udělali. Byli oblečeni do bůhvíčeho a stěžovali si, že je sem poslali jako dobytek na porážku.

Na vlastní oči jsem viděl, jak našimi ulicemi projíždí ruský tank s trikolorou. Byli jsme doma, byl vlahý den, a najednou se ozval výstřel. Zasáhlo to výtahovou šachtu na střeše nad námi. Pak ten tank rozstřílel všechny výtahové šachty v protějším domě. Potom to začal pálit do šestipatrového domu. Střílel metodicky, odshora dolů, dokud nezačala budova hořet.

Seběhl jsem dolů a uviděl několik mužů, jak stojí na křižovatce a křičí: „Co to děláte?“ Voják vystoupil z tanku: „Támhle by mohl být naváděč nebo odstřelovač!“ A pokračovali ve střelbě na domy. V té době už se v naší oblasti nebojovalo, takže tam nemohli být žádní naváděči.

Dvacátého května jsem byl zatčen

Když se boje přiblížily k Azovstalu, začal jsem hledat způsob, jak odejít. Tehdy se ještě dálo odjet do Záporoží, ale celé město bylo obsazené a okupanti už začali zavádět vlastní pravidla. Abyste se dostali přes kontrolní stanoviště, museli jste projít filtrací. To se dělo v Manguši, a tak jsme tam jeli.

Později jsem si při výsleších uvědomil, že na mě bylo napsáno udání, možná i více než jedno. Ale ten, kdo to udání napsal, nevěděl, kde bydlím. Bohužel jsem při filtraci musel ukázat své doklady a bydliště. Sedmnáctého května jsme s rodinou prošli filtrací a jedenadvacátého května jsme se chystali odjet do Záporoží. Ale dvacátého května jsem byl zatčen. Ve skutečnosti bylo zahájeno trestní řízení podle jejich zákonů. Byl jsem obviněn za několik příspěvků na Facebooku, které si vyložili jako extremismus, podněcování k terorismu a podněcování k etnické a jiné nenávisti.

Toho rána šla moje žena nakoupit potraviny a já jsem zůstal doma. Někdo zaklepal. Za dveřmi stáli dva kluci ve věku 20-25 let. Jeden z nich mi přiložil pistoli k břichu a začal něco křičet. Okamžitě začali prohledávat byt, všechno obrátili vzhůru nohama, vzali mi telefon a tablet. Řekli mi, abych se sbalil. V té době byl můj syn ve vedlejším pokoji. Požádal jsem je, aby počkali, až přijde moje žena, aby Artem nezůstal sám. Nedovolili mi to. Musel jsem poprosit sousedku, aby s ním zůstala.

Posadili mě do auta, zastavili někde uprostřed ulice a začali se mě vyptávat, co jsem napsal. Improvizovaný výslech trval 40 minut. Pak řekli: „Dobře, tam si to s tebou vyřídí!“ Zeptal jsem se, kam mě teď vezou. „Teď do Doněcku“.

Přes hlavu mi přetáhli obyčejnou igelitku. Pak byl další výslech. Mluvili se mnou, jako bych byl důstojník třetí říše. „Jaké je vaše národnostní přesvědčení? Ukážeme vám prohlášení o spolupráci s SBU“. Do Doněcku jsme přijeli večer. Tam už mi někdo jiný vzal otisky prstů a byl další výslech. Ptali se na moje hry, moji tvorbu a příspěvky na Facebooku.

Na „Izoldě“

Kolem jedné hodiny ráno jsem se dostal do nechvalně známé vazby. Lidé jí říkají „Izolda“. V letech 2014-2015 to byla strašná mučírna, mnoho lidí tam bylo prostě zabito. Podmínky jsou tam drsné. Procházka je jen slovo, trvá maximálně tři minuty. Na sprchu máte maximálně tři minuty. Přes den si nesmíte sednout ani lehnout na pryčnu. Je tam malá, velmi nepohodlná lavička, můžete si na ni střídavě sedat nebo se celý den procházet. Šestnáct hodin na nohou je nesmírně vyčerpávající.

Dozorci lidi mlátili. Já jsem měl štěstí, párkrát mě praštili pažbou po zátylku – to se asi ani nepočítá. Byl tam jeden mladý kluk (18 let), toho zavřeli za spolupráci s ukrajinskou armádou. Přes den nesměl vůbec sedět. Když jsem tam přišel, stál už dva měsíce, 16 hodin denně. Jakmile položil jednu nohu na pryčnu, okamžitě přiběhli bachaři a zbili ho.

Mohli vás potrestat za jakýkoli prohřešek. Když se otevřou dveře cely, všichni se musí otočit zády a dát si přes hlavu pytle. Dozorci se bojí, že je uvidíte a zapamatujete si je. Každý z vězňů sní o tom, že se jim pomstí, pokud přežije. Zvenčí žádné balíčky nepřicházely. Po celou dobu, co jsem byl v „na Izoldě“, jsem nevěděl, jestli moje rodina ví, kde jsem a co se mnou je.

Znalecký posudek zjistil, že jsem vyzval k podpálení Kremlu

Šestnáctého června 2022 jsem byl představen vyšetřovateli. Byla to žena. Vznesla obvinění a začalo vyšetřování. Z Izoldy jsem byl převezen do vyšetřovací vazby na Kobozejevově ulici. Toto obrovské vězení, postavené v 50. letech minulého století, vypadalo jako vězení ze Stalinových časů.

Ve vazební věznici jsem byl ve třech celách. Až do října jsem byl v cele pro čtyři lidi. Byla velká jako vlakové kupé. Uvnitř byl záchod, umyvadlo a malý stolek na jídlo. Když se dva lidé postaví, musí si zbylí dva lehnout, protože už tam není místo. Z mých tří sousedů byli dva vrazi. Byly tam hrozné hygienické podmínky, všude štěnice.

V říjnu jsem byl převezen mezi politické vězně. Tam už byli švábi a krysy. Sprcha byla jednou týdně a byla to ledová voda. V první cele s 25 lůžky bylo 29 lidí a museli jsme se ve spaní střídat. Později jsem byl přemístěn do další cely, kde bylo 21 lidí s 18 lůžky. Několik dní jsem opět spal na střídačku, dokud někoho nepropustili a neuvolnilo se místo.

Šestnáctého června jsem byl obviněn podle článku 328 jejich zákoníku z podněcování nenávisti. Celé obvinění bylo založeno na udání a příspěvcích z mých sociálních sítí. V říjnu k tomu přidali ještě další dva články – podněcování k extremismu a terorismu. Na Facebooku našli příspěvek s obrázkem obalu od žvýkačky „Love is..." Sedí na něm chlapec a dívka, drží se za ruce a dívají se na hořící Kreml. Dole je nápis: „Láska je dívat se stejným směrem“. Odborným zkoumáním bylo zjištěno, že tímto způsobem jsem vyzýval k zapálení Kremlu. Dohromady jsem mohl dostat trest odnětí svobody v délce sedmi až devíti let.

Napište, že to byl vtip

Po pseudoreferendu z 4. října se území okupované Doněcké oblasti údajně „stalo Ruskou federací“. To znamenalo, že všechna vyšetřovaná řízení musela být přezkoumána podle ruského práva. Článek 328 zákoníku Ruské federace (podněcování k národnostní nenávisti) není na rozdíl od zákoníku pseudorepubliky trestným činem, ale přestupkem. To vyšlo najevo v říjnu a já jsem byl propuštěn až v březnu.

Jak je to v případě dalších dvou řízení, nevím doteď. Zahájili je 14. října podle zákonů DLR, ale od 4. října platí ruská legislativa. Takže si to sami popletli. Devátého března jsem byl propuštěn s podmínkou, že neopustím Mariupol a případ byl podle článku 328 uzavřen. V dubnu a květnu jsem jel do Doněcku za vyšetřovatelkou, abychom přepsali papíry. Zpětně byl sepsán nový protokol: „Napište, že to bylo myšleno jako vtip,“ řekla vyšetřovatelka. Nemám žádné doklady o tom, že by tato řízení byla ukončena.

V Mariupolu jsem začal žádat o pomoc, abych mohl odjet na Ukrajinu. Protože máme postiženého syna, nemohli jsme jen tak nastoupit do autobusu. Potřebovali jsme samostatnou dopravu. Za čtyři měsíce jsme shromáždili potřebnou částku a našli dopravce. Museli jsme si vyřídit ruské pasy. Je to ostuda, ale jinak to bohužel nešlo.

Tamhle je ta tvoje Ukrajina

Dvacátého července v 19 hodin jsme opustili Mariupol a na hraniční přechod Kolotylivka-Pokrovske jsme dorazili následující den v devět hodin ráno. Samozřejmě jsme byli připraveni, protože jsme věděli, že na kontrolním stanovišti nám mohou zkontrolovat telefony a posadit nás za mříže za jakoukoli maličkost. Žádné fotografie, žádné ukrajinské symboly, žádné ukrajinské telegramové kanály, žádné kontakty – to všechno jsme museli vymazat. Měli jsme štěstí, že nás FSB dlouho nešacovala, protože Artem měl záchvat.

Když projdete kontrolou, tak vám řeknou: „No tak běžte, tamhle je ta tvoje Ukrajina“. Přes kontrolní stanoviště můžete přejít jedině pěšky. Mezi ruským a ukrajinským kontrolním stanovištěm musíte ujít dva kilometry. Dříve to byla asfaltová cesta, ale teď je pokrytá štěrkem a rozoraná, u silnice leží miny. Je to šedá země nikoho.

Uprostřed této šedé plochy jsme uviděli věž s ukrajinskou vlajkou. Byla potrhaná, ale byla ukrajinská. A tehdy jsem řekl své ženě: „Stůj, musím říct pár slov ukrajinsky na videu“. Zastavili jsme se. V Mariupolu se ukrajinsky mluvit nesmělo. Mohli vás začít okamžitě podezírat. Navzdory horku a všemu ostatnímu jsem byl nesmírně rád, že mohu opět mluvit svým jazykem.

Anatolij Levčenko v současnosti žije v Kropyvnyckém, kde sní o obnovení Prvního nestátního divadla Doněcké oblasti (Mariupol) Terra Incognita, naše divadlo pro naše.