Válka a němé tváře — osobní válka Serhije Nebohy

Majitel ukrajinské chovatelské stanice kavkazských pasteveckých psů Serhij Neboha vypráví o tom, jak se po 24. února změnil život jeho a jeho kolegů a přináší děsivé důkazy o týrání zvířat na okupovaných územích.

Jmenuju se Serhij Valerijovyč Neboha a jsem majitelem chovatelské stanice kavkazských pasteveckých psů Derevo žyttja (Strom života) v Čerkasech.

Jak dlouho se věnujete chovu psů?

Profesionálnímu chovu psů se věnuju 15 let. Psi z mojí chovatelské stanice reprezentují naši zemi na mezinárodních soutěžích. Mimochodem, posledních pět let dodávám psy Ministerstvu obrany Ukrajiny a státnímu podniku Ukroboronprom. Moji odchovanci slouží taky v bezpečnostních složkách.

Ovlivnily události roku 2014 ukrajinskou kynologii?

Kynologie zemí bývalého Sovětského svazu byla ve skutečnosti vždy rozdělená. Ruští kynologové se na nás dívali skrz prsty. Nikdy jsem ale nepochopil, proč je ukrajinská kynologie ztotožňována s třetím světem, zatímco ta běloruská a ruská patří mezi výběr. Naše chovatelské stanice byly vždy velmi produktivní, náš chov byl vždy konkurenceschopný, naši psi byli známí po celém světě.

V roce 2014 se objevil ruský narativ: „Psi jsou mimo politiku, psi s ní nemají nic společného.“ Jak mohou psi nemít s politikou nic společného, když kynologové reprezentují vždy vlastní zemi? To je první věc. Za druhé, kynologii vždy zastřešovaly určité mocenské struktury. Uvedu jednoduchý příklad. Prezident Turkmenistánu přiletěl na státní návštěvu k Putinovi a dostal od něj jako dárek štěně turkmenského alabaje. Tak ať mi nikdo netvrdí, že psi nemají s politikou nic společného.

Ukrajinští kynologové se názorově rozštěpili. Mám na mysli kynology z Charkovské, Donbaské a dalších ruskojazyčných oblastí. Řadě lidí se dodnes stýská po bratrských národech. Takovým lidem moc nerozumím, ale naštěstí je tu také spousta těch, kteří svoje názory změnili.

Řada lidí se bohužel snažila sedět na dvou židlích: být zadobře se všemi, být členy jak Ruské kynologické federace, tak i Ukrajinského svazu kynologů. Mnozí chovatelé z Donbasu si brali bez jakýchkoliv výčitek jak ruskou, tak i naši humanitární pomoc. Jezdili na soutěže tam i tam.

Půl roku jsem těmto lidem pokládal jednu jednoduchou otázku: „Poslyšte, jak po tomhle hodláte společně soutěžit a reprezentovat ukrajinskou kynologii?“ Osobně jsem pomáhal s evakuací chovatelských stanic z Charkova, Mariupolu, Berďansku, Chersonu a Záporoží. Na Donbasu vždycky žila spousta mých psích odchovanců. Řada z nich už nežije. Zemřeli jak psi, tak i jejich majitelé. Vyhlášené kynologické stanice se nacházely v Charkově, Doněcku a Mariupolu. Zachránilo se jich jen několik.

Jaký byl pro vás 24. únor?

Když začala plnohodnotná agrese, byl jsem se svou rodinou v chovatelské stanici. V půl šesté ráno mi volala kolegyně z Charkovské oblasti, byla to moje známá (také majitelka kynologické stanice), která chovala kavkazské ovčáky. Řekla mi chvějícím se hlasem: „Serhiji Valerjovyči, pod okny mám ruské tanky a vojáky.“ To bylo naposledy, co jsem s ní mluvil. Vesnice, kde žila, už bohužel v Charkovské oblasti neexistuje a já o své známé nic nevím. Prosil jsem kluky, kteří Charkovskou oblast osvobozovali, aby mi aspoň něco zjistili. Řekli mi akorát: „Jsou tam jenom ruiny, nikdo tu není".

Byl jste vy a vaše chovatelská stanice pod ruskou okupací?

Naštěstí jsem okupaci nezažil, ale ptal jsem sám sebe: „Co budu dělat?“ Dostal jsem nabídku evakuovat se společně se psy, odjet natrvalo do Kanady. Ale já nechci opustit svoji zemi. To se snadno řekne. Ale kdo nikdy neměl dvacet psů o váze 50-100 kilogramů, ten si prostě nedokáže představit, jaké to je jen tak vzít dvacet psů a odjet do neznáma. Jenom taková cesta se třemi psy do Kyjeva je jako speciální operace. Je to velmi nákladný koníček. U nás se tomu nedá říkat podnikání. Většinou to dělají nadšenci. Každý, kdo má chovatelské stanice s většími psy, chápe, že je velmi obtížné tolik psů převážet. Zaprvé to chce peníze. Za druhé potřebujete velký autobus. Za třetí, vzpomeňte si, co se dělo první dny války: panika, nebylo možné evakuovat lidi, natož psy. Ale viděl jsem taky mnoho příkladů lidskosti.

Moji přátelé z Buči, Irpině a Boroďanky nechali všechno: drahá auta, byty, majetek. Popadli pas a jen v bačkorách utíkali s dětmi a zvířaty. Samozřejmě byly i případy, kdy lidé opustili zvířata, ale jsem velmi hrdý na to, že Ukrajinci ukázali tolik projevů lidskosti.

V Kyjevské oblasti zemřela řada dobrovolníků. Mezi dobrovolníky byli většinou pokrokoví mladí lidé, kteří se nebáli evakuovat zvířata a lidi. Já a můj syn jsme se 24. února přidali k teritoriální obraně, protože jsem nechtěl utíkat. Jediné, o co jsem poprosil svoje přátele v zahraničí, aby pomohli odjet mé rodině. 25. února jsem šel za svým veterinářem a požádal o dvacet uspávacích injekcí. Bylo to velmi těžké rozhodnutí, které si dnes nemohu odpustit. Jde o to, že jsem v té době už věděl, jak se střílejí psi, jak se v Kyjevské oblasti vypalují celé farmy, jak k tomu týrání dochází. 24. a 25. února jsem ztratil kontakt s mnoha kolegy, se kterými jsem ještě před půl rokem chodil na kávu. Mnozí z nich už nežijí.

Věděl jsem, že kdyby moji vesnici obsadili a zjistili, že to jsou mí psi, nejenže by je zastřelili, ale ještě by je týrali. Rozhodl jsem se, že nechám všechny své psy utratit.

Nakonec jsem to nemusel udělat, ale byl jsem na to připraven. Nikdy neodpustím svým kolegům z Ruska, kteří se na začátku války radovali: „Tohle si zasloužíte, zatracení banderovci". Těmto lidem nikdy neodpustím.

Odsuzovali mě se slovy: „Proč jsi ty psy někomu neudal?" Jde o to, že udat psa jako je kavkazský ovčák je téměř nemožné. V roce 2020 až 2021 let se mi podařilo předat do dobrých rukou asi pět dospělých psů. Řekl bych, že jsem dokázal nemožné. Najít někoho vhodného pro kavkazského ovčáka (vůdčí pes, oddaný jenom jednomu člověku) je v podstatě nereálné. Momentálně mám padesát psů, kteří čekají na své majitele. Je tu někdo, kdo by si některého vzal? Pokud ne, pak mě neodsuzujte.

Co vás vedlo k natočení filmu Válka a němé tváře?

Je to velmi jednoduché. V Kyjevské oblasti mám hodně kolegů, kteří byli před válkou mými konkurenty a s nimiž jsme se vůbec nepřátelili. Například světoznámá chovatelská stanice Daur Don, která čítá 70 psů, má 7 titulů Mistr světa a 15 Mistr Evropy. Něco takového neměli ani Rusové, i když se o tomto plemeni říká, že je to bývalé sovětské plemeno. Tehdy jsem se o ně bál nejvíc, protože se nacházeli ve vesnici Žerevo (Ivankivský okres). Dnes už tato vesnice neexistuje. Od prvního dne jsem s nimi neměl žádný kontakt. Jakmile byla Kyjevská oblast osvobozena, byli první, ke komu jsem se rozjel s humanitární pomocí. Byli překvapení, když jsem se k nim nakonec přes minová pole dostal. Tam se zrodil tento film.

Natáčel jsem minová pole, a když jsem se k nim dostal, už jsem měl nějaké záběry pro film. Pak jsem jel za dalšími a dalšími chovateli. Psali jsme si na Facebooku a Telegramu. Věděl jsem, kde se kdo nachází, a cestou jsem asi do pěti stanic zavezl maso a granule.

U jedné chovatelské stanice moskevského strážního psa stál tank přímo ve dvoře. Vojáci řekli chovatelce: „Kvůli štěkotu tvých psů nemůžeme spát. Abys moc netrpěla, zastřelíme je a bude klid."

Rozhodl jsem se, že by se tyto věci měly zaznamenávat, protože přijde den, kdy poslouží jako důkazy u soudu.

Proč jste se rozhodl zachraňovat psy, a ne lidi?

Neřekl bych, že bych zachraňoval jenom psy. Spíš jsem zachraňoval psy s jejich majiteli. Zvířata trpí, umírají a trápí se stejně jako lidi, jenom s tím rozdílem, že člověk si může říct o pomoc, zatímco pes nebo kočka ne. Bohužel se dnes takové pomoci věnuje jen velmi malý počet lidí. Jsem nesmírně vděčný evropským zemím, které umožnily překračovat hranice i bez průkazu původu a psích pasů. Děkuju evropskému společenství, které přijalo takovou spoustu psů.

Zabíjejí podle vás Rusové zvířata záměrně?

Mám přímé důkazy. Když střela zasáhne výběh, chápu, že šlo o zbloudilou střelu. Ale v jedné vesnici, v Boroďance, jsem mluvil s mužem, který mi ukázal kůži s hlavou svého německého ovčáka. Byl to ještě mladý pes. Snědli ho Burjati. Byl jsem překvapený, ale on říká: „Proč se divíš? Tady se to stalo skoro každému.“ A ukazuje: „Tady snědli, tady taky." Člověk, se kterým jsem dělal rozhovor, našel ve sklepě střeva a kůži svého psa: to zvíře prostě někdo snědl. Takových případů je v Kyjevské oblasti spousta. Nejen, že ta zvířata někdo snědl, ale před tím jim prostřelil páteř, aby zvíře trpělo a pomalu umíralo. Byl jsem na místech, kde se zvířata požírala navzájem. V Kyjevské oblasti jsem to viděl na vlastní oči. Z chovatelské stanice Daur Don se nějakým způsobem podařilo evakuovat 10 psů, ale dalších 60 tam zůstalo. Když jsme se vrátili, psi pobíhali po lese, polovinu psů zabily střely. Mám záběry, jak byl pes napíchnutý na větev stromu přímo uprostřed cesty. Takových případů je spousta.

Mám důkazy, kdy byly do Ruska odvezeny například celé chovatelské stanice alabajů, středoasijských ovčáků. Nebo si vzali štěně, a pak byly jeho hlava a tlapky objeveny na konci vesnice. Prostě si ho usmažili s bramborami.

V Kyjevské oblasti najdete v každé vesnici hodně lidí, kteří vám to potvrdí. Další známý příklad: celou koňskou farmu u Boroďanky nedaleko Hostomelu prostě pro zábavu rozstříleli. O hospodářských zvířatech ani nemluvím, protože takové případy jsou v každé vesnici. Vypálili celé farmy. To vám dosvědčí v každé vesnici Kyjevské oblasti. Znám chlapy, kteří po osvobození okupovaných oblastí uklízeli to, co zbylo z lidských a zvířecích těl. Je to něco strašlivého. Volal mi jeden známý, který viděl území hned po tom, co je Ozbrojené síly Ukrajiny osvobodily. Jeho úkolem bylo odklízet zbytky těl.
Zavolal mi ve dvě ráno a první, co řekl, bylo: „Valerijovyči, jediný co chci, je dát si sprchu a velkýho panáka na ex." Zeptal jsem se: „Sašo, co se stalo?" A on odpověděl: „Úplně celá Buča, celá Irpiň jsou posetý zbytky lidských a zvířecích těl. My se staráme o lidi, ale o zvířata se bohužel starají jen jejich majitelé." Například Vjačeslav Zakatov je legendární člověk, majitel kavkazských vlčáků. Je mu 72 let, navštívil ho celý Kavkaz a teď tenhle muž žije v Černihivě v rozbořeném domě s dvanácti psy. Po návštěvě stanice Daur Don jsem jel hned za ním. Poslal jsem mu pár topných těles, protože zasklít jeho rozbořený dům a položit střechu je nereálné. Ten člověk bydlí v koupelně. Vždycky se mu snažím něco poslat do Černihiva. Tomu muži je 72 let a svoje psy tady neopustil, i když měl možnost odejít.

Další příklad. Šéf svazu veteránů války na Donbasu Serhij Moskalenko taky neopustil svoje psy. Nepodařilo se mu evakuovat a jako zázrakem přežil. V Charkovské oblasti jsem měl přátele, se kterými jsem od února nebyl v kontaktu. Když naši osvobozovali Charkovskou oblast, napsal jsem svým přátelům, kteří se na osvobozování podíleli: „Jak to vypadá ve vesnici Vesele a Cyrkuny?" Odpovídali mi: „Serhiji Valerijovyči, tam žádní lidi ani zvířata nejsou, ty vesnice prostě neexistují." Mariupol je úplně jiná záležitost. V Mariupolu jsem přišel o několik přátel z řad kynologů. Manželka Vitalije Abašova, který mi pomáhá obstarávat maso pro psy, je původem z Mariupolu. Její sestra měla velkou chovatelskou stanici se čtyřiceti psy, ale teď už nezůstal nikdo: ani psi, ani sestra.

Proč okupanti takhle se zvířaty zacházejí?

Myslím, že to má dva důvody. Za prvé, je to horda, jsou to divoši, kteří nemají s civilizovaným světem nic společného. Za druhé, cokoliv, co má na sobě ukrajinskou státní symboliku, je pro ně jako červený hadr pro býka. V roce 2021 vyhrála moje odchovankyně Aza ze Stromu života mistrovství Evropy pro kavkazské ovčáky, které se konalo v Berlíně. Ale od našich ruských "kolegů" jsem neslyšel jedinou gratulaci. Vrhali na nás nenávistné pohledy, protože nevyhrál jejich pes, jejich odchovanec (měli jich tam 43), ale náš z Ukrajiny, který teď žije v Berlíně. Aza se stala nejlepší čubou v Evropě, ale ve skupinách na sociálních sítích a komunitách jsem neviděl nic jiného kromě hejtů a nadávek. Gratulovali mi jen moji krajané. Navíc bych chtěl říct, že všichni naši chovatelé, kteří v Evropě vyhrávají v soutěžích, čelí nadávkám. V dubnu se v Paříži konalo mistrovství Evropy. Když naše děvčata vyhrála, Rusové jim plivali do obličeje, sprostě gestikulovali a v opilosti křičeli: "Rusko kupředu!" Tohle by se nemělo dít.

Jakým výzvám čelí ukrajinští kynologové?

Ruská kynologická federace (RKF) by neměla mít ve světové kynologické komunitě místo. Psi vždy reprezentovali svoji zemi, stejně jako sportovci, umělci aj. Je to vizitka dané země. Vzhledem k tomu, že polovina chovatelských stanic už neexistuje, je nyní naším hlavním úkolem přežít a co nejvíc zachovat zbývající chovy. Proto dnes pomáhám lidem, kteří byli dřív mojí konkurencí. Teď jsme na jedné lodi, jak zpíval Oleh Skrypka: „Na lodi jako ve snu."

Co lze považovat za konečné vítězství Ukrajiny?

Věřím, že naším vítězstvím bude, když se vrátíme k hranicím z roku 1991, jak řekl náš prezident. To je první věc. Za druhé, Rusko v té podobě, v jaké je nyní, nemá právo na existenci. Prostě na to nemá právo. Musí jednou provždy přestat existovat.