Valerija z Mariupolu: ´Psům jsem musela dávat vodku, aby se jim nezastavilo srdce.´

— Valerije, proč znovu vyprávíte svůj příběh?

— Nejspíš proto, aby lidé nezapomněli, co se děje. Rozumím samozřejmě lidem, kteří odmítají vyprávět svoje příběhy. Protože pokaždé, když se vzpomínky vrátí, následuje týden bezesných nocí. Další strach, stejně jako každá negativní situace v životě každého člověka, nepřináší radost. Radost nás léčí a smutek nás jednoduše zabíjí. Asi to tam nikdo neměl snadné. Každý měl svou vlastní osobní zkušenost, svou vlastní paniku, svůj vlastní strach. A strach pravděpodobně naplnil každou vteřinu vašeho života, když jste byli tam.

— Je tento strach stále ve vás?

— Ano. Nyní velmi dobře chápu strach svých blízkých, kteří čekali a netušili, co se děje. Strach z nevědomosti. Je to velmi děsivé. Také si uvědomuju, že mi tam zůstala zvířata, dva psy, jsem od přírody milovnice psů. Hledám způsoby, jak odtud odvést. Pro mě je to velká a děsivá volba. Když o tom mluvím, jsem rozrušená (potlačuje slzy - pozn. red.).
Víte, v tom adrenalinu, který tam je, jste jakoby zmobilizovaná: dáváte do toho všechny své síly. Řeknu vám víc: všichni lidi, se kterými jsme mluvila, skoro nikdo nebyl nemocný, absolutně nikdo nebyl nemocný, protože jste neustále ve stresové situaci, jste jako robot.

Na mých bedrech byla velká zodpovědnost: moje maminka byla nemocná, moje zvířata. To znamená, že na vás visí velká zodpovědnost se starat o jiné.

— Pokusme se zaznamenat, jak budete vzpomínat na Mariupol 22. a 23. února. Mariupol, který ještě byl ve vaší komfortní zóně.

— Dříve jsem bydlela v Levobřežní části Mariupolu. Bylo to jen dvě minuty chůze na Mořskou třídu a pět minut pěšky dolů k moři. Mám psy – každé ráno jsem je chodila venčit až k moři. Je jedno, jestli je zima, nebo léto. Díky bohu mám vlastní firmu, takže jsem nemusela spěchat: mám vlastní licencovanou agenturu, je to práce v zahraničí, cestovní ruch.

— Kdy pro vás začala válka?

— Nejdřív mě to překvapilo. Ještě se nejednalo o paniku a strach. Všechno se řídilo válečnou taktiku, kterou jsem samozřejmě nevymyslela já, ani Ukrajina. Všechno se stupňovalo. Tři dny ještě bylo světlo a voda. Pátý den se objevili diversanti. Muži a ženy v černém oblečení chodili po ulicích s beranidlem, která se vešlo do tašky. Prostě přišli do našich obchodů, do našich lékáren, vystřelili dveře/okenice tím beranidlem, vešli dovnitř, vzali si vodku a všechno, co potřebovali. Kradli. A pak přišli naši lidi a odnesli si zbytek. Už když byl obchod otevřený, chodili tam civilisté, kteří bydleli v sousedství. Nikoho nesoudím, jíst a pít potřebuje každý. Ale potom tihle šli kolem lidí, kteří si museli vařit jídlo na ulici, a říkali: ´Neseme mír, říkejte nám mírotvůrci´.

— A jak lidé na takové výzvy reagovali?

— Celou dobu jsem si s nimi chtěla promluvit, protože mě zajímalo, jak uvažují. Co by mi nabídli – jaký druh míru? Proč bych je měla nazývat mírotvůrci? Za to, že mi bombardovali obchod? Za to, že mě nechali bez léků, bez chleba, bez másla, bez sýra a salámu? Já osobně tento mír nepotřebuju. Nevím, jak reagovali ostatní, ale mně se to všechno odehrávalo před očima. Mám psy, venčila jsem je kolem domu. Myslím, že všichni ti lidé mají vymyté mozky a myslí si, že mě zachraňují. Jen nechápu, před čím mě zachraňují. Musela jsem se vracet přes Rusko, přes Ukrajinu nebyla jiná cesta, všechno bylo odříznuté. Vracela jsem se přes Rusko a se snažila mluvit opatrně. Žila jsem v Moskvě u sestřenice, naštěstí mám velmi podporující rodinu, pak Riga, Varšava, pak Lvov. Tak jsem se dostala z Mariupolu.

— Kdy jste pocítila, že jste odříznutá od okolního světa, od informací?

— V podstatě už třetí den.

— Jak jste se cítila morálně a psychicky?

— Jako byste se ocitli v nevědomosti. Nijak nereagujete – to se stalo mně. Nebrečíte, neštkáte. Jako byste byli uvnitř z ledu. Začínáte se přizpůsobovat situaci. Neměla jsem záchvaty pláče, protože mi bylo jasné, že by mě to nezachránilo. Ale tak, jak jsem se modlila tam, jsem se už nemodlila nikdy. Mysleli si, že slavnostně napochodují do města a bude hotovo. Ale žádný slavnostní průvod se nekonal.

Ani jsem se moc nebála. Možná mě zachránila moje víra, když během týdne jezdila „noční hlídka“.

— Co to znamená?

— To jsem si vymyslela, tuhle „noční hlídku“. Představte si tank, který jezdí po okolí a přesně v půl osmé večer prostě střílí, kam se mu zachce a kde se mu zachce. Bylo to asi týden po začátku invaze. Chlapi prostě jezdili po okolí a kam se kanón tanku otočil, tam udeřili.

Když stříleli Grady z továrny, věděli jste, že to poletí dál. To znamená, že vám se to vyhne. Už poznáte, co je to za zbraň, jste jako elf: narostou vám uši a víte, jestli střílejí daleko nebo blízko, co je tam za barák. Dovedete si představit, v jakém napětí se člověk neustále nachází? Poslouchat, která střela kam letí. A to všechno se děje přímo před vašima očima.

— A jak jste potom zvládala ticho?

— Bylo to velmi těžké, protože ticho bylo více stresující a člověk neustále přemýšlel: ´Tak teď to přijde´. Ticho je ještě horší, než když letí Grady. Víte, že se střílí. Ale když nastane ticho, nevíte, jaký je další krok, co bude následovat. Protože probíhá opětovná palba.

— Kdy vy jste začala pociťovat nedostatek potravin a vody?

— Myslím, že jsem dítě štěstěny. I tam jsem měla ve všem štěstí. Když se podíváte na jiné lidi, kteří si jenom šli ke studni pro vodu a už se nevrátili, tak mě, díky bohu, nechali sousedé klíče od bytu, kde měli zásoby vody. Z bytu, který hořel, jsem zachránila Lídčinu kočku. Mám své sousedy ráda a oni mají díky bohu rádi mě. Díky tomu jsem nějak unikla a přežila. Všichni mi při odchodu nechali klíče od svých bytů. I s jídlem. Hlady jsem netrpěla.

Když můj dům začal hořet, několikrát ho zasáhly střely. Nějak se mi to všechno podařilo přežít. Ale nejhorší nebyly ani střely z tanků, byla to noc. Když něco letí, ani nevíte co, říkala jsem tomu "bzukot". Představte si, že není vůbec žádné světlo ani zvuky. Ticho, tma, a do toho něco letí: "Bzzzzzz..." A po tom zvuku následuje náhlý výbuch. Uvědomíte si, že je to nad vámi. A všechno kolem vás hoří modrými plameny. Dveře se třesou, okna se třesou. Nevím, co je to za zbraň, přísahám, že nevím. Je to velmi děsivé. Je to velmi děsivé, protože je noc. Letadla neustále létala v noci, taková to byla taktika. Až později jsem to všechno pochopila. S každým mluvíte. Když v domě sedí odstřelovač, tak nad tím domem přeletí letadlo a shodí bombu.

— Jak se události vyvíjely dál?

— Přibližovali se k nám, k naší čtvrti. Protože jsme nemohli odejít. Matka mě prosila, abych šla do jejího bytu. Její byt je od mého vzdálený doslova deset minut pomalou chůzí. Jedna autobusová zastávka, taková promenáda po Mořské třídě. Bylo nemožné, tam dojít. Bála jsem se. Odešla jsem za matkou, když mi shořel dům, když úplně vyhořel blok, kde bydlela sestřenice. Celý blok vyhořel za jednu noc, bydella tam celá moje rodina, jsme velmi semknutá rodina. Totiž moje sestřenice bydlela vedle, doslova přes uličku stál její dům. Ten také zasáhla střela. Nevím, jestli ukrajinská nebo ruská, na vlastní oči jsem to neviděla.

— Bylo to ve vzduchu neustále cítit spáleným?

— Ano. Bohužel. Všechno bylo pořád černé. Moc mě nezajímalo, kam střely dopadly, protože lidé jsou od přírody zvědaví.

— Kdy se v ulicích objevili vojáci v ruských uniformách?

— V ruských uniformách se objevili až po 1,5 měsíci. Předtím tam nebyli. Takže jen tak se veku neukazovali.

— Přišli do kontaktu s civilisty?

— Vy tomu nerozumíte: nemohli jste vyjít ven, nemohli jste chodit po ulici. Moji psi chodili na záchod v bytě.

— Existují přeci určité životní potřeby.

— Jaké potřeby? Lidé, kteří se nám snažili přinést vodu, utíkali po dvou minutách, protože jsme se nacházeli na frontové linii. Nemůžete si jít ven uvařit, ani se najíst. Prostě to nejde. Lidé vařili ve vchodech domů. Sestřenice, které vyhořel byt, šla se Sašou do pekárny, která je doslova deset minut cesty. Trvalo jim to 1,5-2 hodiny. A vy tam sedíte a čekáte až se vrátí. A zatímco vyrazili a podařilo se jim vběhnout do vchodu, vedle zůstaly tři mrtvoly. To znamená, že do styku s vojáky jste se prostě nemohli dostat. Museli jste se vloupávat do cizích bytů, abychom našli jídlo a vodu. Takhle se to řešilo. Někdo by to mohl nazvat rabováním. Ale já si myslím, že je to normální. Možná si někdo vzal něco navíc, ale lidé primárně hledali jídlo, vodu, strhávali bojlery. Jinak se to řešit nedalo.

Dřevo na topení: všechny ty popadané stromy, všechno zničené, buď jste si během dvou minut stihli popadnout kus dřeva, abyste si ohřáli hrnek vody. Anebo jste si teplou vodu nedali.

Celý měsíc jsem nevyšla ven. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo si rychle ve vchodu uvařit jídlo. Člověk byl prostě v neustálém stavu hrůzy a adrenalinu. Moji psi ze strachu nechtěli jít ven na procházku. Dusili se, ošetřovala jsem je. Došel mi kozlík na uklidnění, díky bohu jsem si koupila láhev vodky. Nalévala jsem psům vodku s vodou, aby se jim nezastavilo srdce. Dovedete si představit, jak se museli bát lidé.

— Jediná cesta vede do Ruska?

— Slyšela jsem o jediném případu humanitárních koridorů. Naši sousedé z prvního patra odešli. Bylo to týden a půl po začátku války. To je všechno, o žádných dalších koridorech jsem neslyšela.

O měsíc později začali lidé z našeho sousedství odcházet sami, ale my jsme neměli jinou možnost, než utíkat do Rusku a DLR. Protože jsme byli absolutně odříznutí: řekou a mořem.

Náš břeh byl odříznutý řekou a mořem, všechny mosty byly vyhozené do povětří. Nebylo kam utéct.

Ve čtvrti, kde jsem byla já, jsme se nemohli dostat ven. Nedostávali jsme žádné informace. Lidé prostě někam odcházeli. Nejdřív šli do nemocnic – všechny nemocnice byly vybombardované. Lidé byli v panice, v šoku a zase někam šli. Až když zaklepali na Oleniny dveře a řekli: ´Teď poletí letadla a zlikvidují celou čtvrť´, odešli jsme taky. S invalidním vozíkem, s postiženou maminkou, s jejími léky.

Šli jsme ven: Olenina rodina, ona a její manžel, vzali jsme s sebou jednu ženu – je od narození postižená, její sousedku a moji matku. Celkem osm ženských. Jen si to představte: osm žen, všechny postarší, někam jdou.

---

Armáda DLR a Čečenci

— Mluvila jsem s mladým Čečencem. Stál tam se slzami v očích a říkal mi: ´Je pravda, že o nás říkají, že jsme zvířata?´ A já na to: ´Je pravda, že nás nazývají nacisty a narkomany?´ To děcko tam stálo a plakalo: ´Přišel jsem sem a vidím, že to, co nám slibovali a co nám říkali a vkládali do našich mozků a srdcí, je lež.´

Mysleli si, že přijdou jako profesionálové, jako fotbalový tým proti fotbalovému týmu. Přijdou a za tři dny dobydou město čečenskými tanci a písněmi. Dostanou město, nastolí pořádek, přivedou své rodiny a všichni budeme žít společně v míru, v harmonii a porozumění. Nevyšlo to.

Nevím, kdo vůbec vymyslel slovo "národnost". Bůh žádnou národnost nemá. Existují lidé a existují netvoři. Tohle není vlastní jen Ukrajincům, ale všem národnostem.

Jsou prostě lidé a pak jsou, ani nevím, jak to nazvat. Upřímně řečeno, není to ani člověk, nechci to ani přirovnávat ke zvířatům.

Takže Šamil, když celá jeho jednotka odjížděla, říkal: ´Máte nějaký chleba?´ Řekla jsem: ´Nemáme´. Ten člověk mi dal chleba, jídlo, vodu.

— Valerije, ale na druhou stranu každý člověk má možnost volby. Mohl něco udělat, například se vzdát.

— Ale on se nevzdal, jen se zranil a odešel domů a řekl celé své rodině, aby sem nejezdila. A proč by se vzdával? Otočili ho zpátky a za dvě minuty řekl: ´Musíme něco vymyslet. ´ Řekla jsem: ´Šamile, něco vymysli, jenom nechoď do války. ´

Nyní vám řeknu něco o setkání s těmi, kteří sebe nazývali „vojáky DLR“. Já jsem jim říkala „Vaňka z DLR".

Víte, někdy se mi zdálo, že jsou prostě šťastní: ´Takhle žijeme už osm let´. Tady nás bombardují, střílejí po nás, nemám dům. A oni jsou prostě šťastní, že teď nemám dům. ´Odteď jste obyvatelé Doněcka. Vy se nedíváte na televizi? ´ Říkají to tak hrdě: ´Zachraňuji tě, teď jsi obyvatel Doněcku´. A kdo se mě ptal, jestli chci být občanem Doněcka, nebo ne? A já jsem celá šťastná, že můžu žít v téhle šedé zóně bez vody, bez jídla a plazit se pod kulkami. Celá šťastná!

— Uráželi vás nebo ponižovali?

— Ano. ´Kdo jste? Proč tu žijete?´

---

Mučení ze strany příslušníků DLR

— Budu vám vyprávět příběh, ze kterého se vám bude svírat srdce. Dokážete si představit situaci mé kamarádky Leny, se kterou jsem žila, společně jsme vařili atd. Vedle ní bydlela její neteř Olja. Dlouho čekaly na Oljinu matku Iru. A když se Olja s manželem vydala hledat svou matku, našli tam jen rozbořený dům a vedle něj vozík.

O tři dny později zmizel Lenin manžel. Umíte si to představit? Ira je pryč – její vlastní sestra, a teď ještě zmizel manžel.
Pět dní jsme s Lenou hledali jejího manžela, se kterým žila 30 let. Pátý den přichází a vypráví nám svůj příběh.

Předtím byl Vlad docela vážně postřelen do boku. Stál a snažil se rozdělat oheň, kovové dveře vchodu se před ním zavřely a on dostal střepinu do břicha. Muž má v boku díru. To bylo na začátku, jeho dcera ho stihla odvézt do nemocnice.

Prostě ho sebrali a odvedli, protože když ho začali kontrolovat, uviděli v něm díru. Byl na základně DLR v pionýrském táboře, kde jsme brali vodu. Každý den jsme se tam všech ptali: ´Neviděli jste ho?´ Odvedli ho do sklepa, svlékli ho. Každý den ho bili a pouštěli do něj proud. Nutili ho, aby se přiznal, takže musel mluvit.

Říkal: ´Vidím, jak se na mě sypou jiskry, moje tělo se láme. A uvědomuji si, že když teď neřeknu: 'Sláva Zacharčenkovi', za dvě minuty mě roztrhají na cucky.´

Není věřící, ale říkal: ´Modlil jsem se, aby spadla raketa a roztrhala jak mě, tak i je.´ Muž se chtěl oběsit. Dokážete si představit, jak se ten muž bál?

Byl celý potlučený, se zlomeným žebrem, s rozpáraným bokem. Stále opakoval: ´Zacházeli se mnou jemně´.

Byl tam chlap, kterého zadrželi, protože chodil s telefonem, když nikdo neměl elektřinu. Prostě mu uřízli prst, aby na Facebook nenapsal ´Sláva Ukrajině´.

Bylo tam hodně sklepů. A bylo v nich hodně lidí.

---

´Přes mrtvoly´

— Bydlela jsem v domě své přítelkyně Leny. S jejím manželem Vladem jsme se dvakrát pokusili doběhnout do našeho bloku pro nějaké věci. Museli jsme jít doslova přes mrtvoly. Nepřeháním: jdete a jsou tam mrtvoly. Je jedno, jestli to byli lidé z DLR nebo mladí kluci – všichni...

— Takže tam leželi i civilisté?

— Leželi tam všichni: civilisté i příslušníci DLR. Naše vojáky jsem neviděla. Naše chlapy museli být už nahnat blíž k Azovstalu. Jako stádo, chudáci... Obdivuji naše kluky, jejich profesionalitu. Hrdinové je slabé slovo…

Když mi místní lidé říkají různé názory, že jsme se měli vzdát a zůstali bychom ve svých domech a žili v klidu, řeknu vám toto: ´Klaním se těm chlapům, protože chránili mou minulost, můj život, mé pohodlí, můj klid. A oni chtěli, abych takhle žila dál. ´

Ale nikomu jsem svůj názor nevnucovala, bylo to zbytečné. Každý člověk vždycky zůstane se svým názorem.

V Rostově jsem zaslechla taxikáře, jak se raduje, že zítra bude chemický útok. Ptám se ho: ´Chápete vůbec, co je to chemický útok? Tady nejde jen o Azov. Uvědomte si, že je tam tolik stejných lidí jako vy. Z čeho máte radost?´

Přísahám, že je mi těch lidí z Doněcka líto. Byli prostě jako stádo poslané na porážku. Čečenci, dobří nebo špatní, k čertu s nimi: slíbili jim plat a město, a oni přišli dobýt Mariupol za tři dny. Měli výstroj a výbavu. Tomu všemu rozumím. Ale když přišli chlapi z DLR, zrovna je vykládali z náklaďáku, a tam stálo dítě! Jen v kalhotách, v nějaké vaťáku, s nějakou čepicí na hlavě.

Proč přišlo bojovat? Tomu nerozumím.

Vždyť neměli ani cigarety. Kolik lidí tam padlo…Rotace každé dva tři dny. Stála jsem na balkóně a viděla ty chlapy v těch náklaďácích, tanky, jak jezdí po ulici, protiletadlová děla. A pak se druhý den vraceli: neodešli, nepřežili.

Mnoho lidí mi klade otázku: ´Je to pravda nebo lež s těmi krematorii?´ Je to pravda. Sama jsem to auto viděla. Zmizeli „beze stopy.“ Tam, v DLR, v Luhanské oblasti.

— V těch pojízdných krematoriích skončili jen lidi z DLR, nebo i naši lidi?

— Neviděla jsem to přesně, viděla jsem jen kouř a auta. My tu teď máme hřbitov za každým domem. Dokud jsem bydlela ve své čtvrti, stála přede mnou bývalá mateřská školka, ze které udělali úžasné, zrekonstruované, krásné centrum pro postižené lidi a postižené děti. Na otevření této budovy přijela dokonce manželka našeho prezidenta. Je to krásné, stylové, s tújemi a květinami na dvoře. Všechno je udržované, všechno je krásné.

Když jeden muž venčil své psy, musela ho zasáhnout střela. Tři dny se k němu nikdo nemohl přiblížit, ležel, psi seděli vedle něj. Nikdo ho nemohl jít pohřbít, protože se nedalo vyjít ven: zabilo by vás to, pořád to lítalo, výbuchy, rakety, všechno kolem červené. Nemůžete jít ven pohřbít člověka.

Trochu se to uklidnilo. Pátý den, když psi začali ožírat mrtvolu, vyběhli muži z nějakého protiatomového krytu a prostě ho zasypali. Měla jsem pohřební lopatu, o které všichni věděli. Celé okolí vědělo, že mám pohřební lopatu, byla na společné chodbě, neodnášela jsem ji.

---

Pokusy o evakuaci

— Rozhodla jsem se odejít, jakmile jsem zjistila, že lidé odcházejí přes Sopine, přes nejbližší čtvrť. Dříve jsem odejít nemohla. Oběhala jsem snad všechny, ruská média, moskevskou televizi, prosila jsem je: ´Pomozte mi dostat maminku dolů, ona nemůže dojít na místo, odkud se dá evakuovat´. Potřebovala jsem dostat pryč hlavně maminku. Cíl nebyl, abych odjela sama za každou cenu. Kdybych byla sama, už dávno bych byla pryč.

Řekli mi toto: ´Tohle není v našich kompetencích´. Vím, že byly případy, kdy ruští novináři pomáhali. Ale ti moji asi nechtěli. DLR udělala totéž: ´My vám pomůžeme, my vás zachráníme´. Ale mně nikdo nepomohl. Pomohl mi zase jen Bůh.
Kluk přišel na návštěvu do sousedního bytu, už měl za sebou filtraci, měl všechny ty papíry a mohl jezdit tam a zpátky. Pomohl mi snést mámu dolů. Odjeli jsme 15. dubna.

— Prošla jste také filtračními tábory?

— Ano.

— Jak to tam vypadá?

— Víte, mně jako důchodkyni to připadalo všechno hrozné. Když jsem utíkala přes Rusko, tak tam je momentálně hranice s DLR a hned vedle ní ruská hranice. A na hranici s DLR, protože mám lvovský pas a můj předposlední manžel je původem z Ivano-Frankivska, se mě začali vyptávat na všechno možné. ´Kde jsi žila? Jakou máš pozici? Proč?´ Ale já jsem člověk se smyslem pro humor, a tak jsem se je s humorem snažila odpálkovat. Říkala jsem: ´Bývala jsem mladá a krásná, ale teď už jsem jenom krásná.´

´Momentálně mám větší deprese, než jsem měla tam..´ Bojíte se, co bude zítra, jste bez prostředků. Nemáte nic. Nemáte prostě nic. Nejsem mladá holka, víte? Lidé, kterým je například 70 let, pociťují beznaděj, strach. Nejenom já se bojím.

Myslím, že tam byl fyzický strach. Psychický strach nebyl: jste jako zvíře. Ukázalo se, že jsme tam všichni měli Covida-19. Ale ani jsme to nepocítili. Chci říct, tam máte neustále zvýšený adrenalin.

Vím, že tam holky omdlévaly a měly infarkt. Psychika každého člověka funguje jinak. Cítíte se jako po operaci: i když se říznete do prstu, hned to strašně bolí. A pak přichází tupá bolet. A v této fázi života, zdá se mi, duše takhle bolí a naříká. A každý rozhovor je jako by do vás zabodly jehly. Člověk zažívá neustálou úzkost.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina