Strojírny ve městě Vovčansk na severu Charkovské oblasti upoutali pozornost veřejnosti po prohlášení ukrajinských úřadů o tom, že v nich okupanti zřídili koncentrační tábor. Mluvili jsme s Olehem Toporkovem, zástupcem ředitele tohoto závodu a komunálním politikem, který musel několik měsíců strávit v okupaci a skrývat se před Rusy.
K čemu přesně ve vovčanských strojírnách docházelo?
Poté co si tady [Rusové] zřídili základnu, začali jednat. Důkladněji vyhledávali vlastenecky smýšlející lidi, kteří stoprocentně podporují Ukrajinu. Takových lidí bylo hodně, zato prostory, které se podařilo zpočátku obsadit, jako například budova krajského oddělení [policie], byly nedostatečné. Vozit lidí k hranicím bylo riskantní, a řekl bych i dost nákladné. A tak je nenapadlo nic lepšího než využít továrnu, kde je hodně samostatných místností, které posloužily jako cely. Jiné byly využívány k výslechům.
Poblíž strojíren je lávka, na ní Rusové zřídili kontrolní stanoviště. Pokud se jim někdo nepozdával, prostě ho odvlekli k výslechu. Bez ohledu na věk nebo pohlaví. Občas zcela bezdůvodně. Prostě se jim člověk nelíbil, tak ho odvezli k výslechu.
Někteří tam byli jenom zavření, některé denně brali systematicky k výslechům a mučili je, aby z nich dostali jakékoliv informace. Zajímali se o veterány války v Donbasu, vojáky a zástupce místní samosprávy, kde se nacházejí, jejich rodinné vazby.
Byl to plnohodnotný koncentrační tábor. Lidé vyprávěli, že tam strávili den, jiní několik dní, a některé tam drželi od prvních dnů. A nechtějí je pustit. Jejich osud můžeme poskládat kousek po kousku z vyprávění těch lidí, kteří se dostali na svobodu nebo o nich předávají informace prostřednictvím jiných lidí, svých příbuzných.
Kdo jsou ti lidé, které tam drží a nechtějí pustit?
To je různé. Především jsou to veteráni války v Donbasu, vojáci, proukrajinsky smýšlející lidé, dále bývalí lidskoprávní aktivisté, státní úředníci, zástupci samosprávy a učitelé. Jen pro dokreslení, drželi tam dokonce kněze, kterého tři dny mučili elektrickým proudem.
Dívky, chlapci, ženy, muži... Kdokoliv. Zkrátka všechny skupiny obyvatel, žádné zvláštní kategorie. Vše, co je ukrajinské, je pro ně tabu. Názory, akce, nějaká účast v něčem. Člověka mohli jednoduše zastavit na ulici, stačilo, aby mu v mobilu našli fotku, kterou mu někdo poslal. Nebo někde sdílel nějaké zprávy.
Úmrtí nejsou spolehlivě prokázána. Víme ale o lidech, s nimiž se už dlouho nemůžeme spojit. Odvlekli je a my netušíme, co se s nimi stalo. Žádnou odpověď od nich nedostanete a ani si nemáte komu stěžovat. Neplatí tam žádné zákony. Vládne tam naprostý chaos. Víte, tam neexistuje ani žádná vojenská etika. Jsou to stvůry. Člověk by si řekl, že k určitým kategoriím zajatců se budou chovat humánně, budou s nimi komunikovat, že projeví trochu soucitu, například, když ženy hledají své muže nebo matky své děti. Ale oni neznají slitování. Kolikrát když se ženy jen přišly zeptat na osud svých manželů, také je zavřeli.
Objevily se informace, že stroje z podniku byly odvezeny do Ruska. Je to pravda, nebo ne?
Víte, pro mě osobně, jakožto pro člověka z vedení tohoto podniku, jsou jeho stav a celistvost strašně důležité. Pokud vím, takové plány existovaly. Uvědomovali jsme si, že materiální a technickou základnu nám vždycky můžou odcizit.
Ale od 7. dubna jsme zůstali bez elektřiny. Celkem nadlouho. Bez elektřiny je demontáž technologického zařízení z dílen dost obtížná, protože k demontáži zařízení a obráběcích strojů potřebujete jeřábovou techniku, která se pohybuje v dílnách. Totiž dostat se auty dovnitř a odvézt stroje nepřipadá v úvahu, a když zničíte budovu, poškodí to i samotné zařízení. Proto také zůstalo nedotčené.
Možná, že se jim podařilo vyvézt některé suroviny, ale rozhodně nevyváželi úmyslně zařízení. Jinými slovy, strojírny jsou momentálně z 99 % neporušené. Zatím. Několikrát byly ostřelovány (usmívá se - pozn. red.). Sice má továrna vysklená okna, ale k žádnému významnému poškození nedošlo. Díkybohu je celá.
Článek připravila Charkovská lidskoprávní skupina v rámci mezinárodní iniciativy T4P (Tribunál pro Putina).
© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina