‚V naší ulici jsou všechny domy zničené‘ Popisuje obyvatel města Rubižne

Jmenuju se Kyrylo Kucenko. Pocházím z města Rubižne z Luhanské oblasti. Před více jak dvěma měsíci jsem musel utéct do Skole ve Lvovské oblasti, do paláce Hredeliv (ubytovna pro uprchlíky – pozn. překl.). Odjel jsem kvůli tomu, že nám nejdřív vybombardovali náš byt, a pak babiččin dům. Neměli jsme kde bydlet. Zůstali jsme bez elektřiny, plynu, vody. Vlastně i bez jídla. Neměli jsme nic. Každý se evakuoval, jak mohl. Lidé opouštěli město pod palbou.

Cítil jste, že se blíží válka?

Snažil jsme se sledovat, co se děje. Asi dva týdny před začátkem války tady projela kolona našich tanků. Jela směrem k Varvarivce, což je nejbližší vesnice odsud. Všem jsem říkal, že brzy něco vypukne, ale nikdo mi nevěřil. První den války se u nás ještě nic moc nedělo, ale asi 5. – 6. března to všechno začalo: okupanti nejdřív obsadili Varvarivku, a pak postupovali na Rubižne. Bydlel jsem v 6. čtvrti, což je právě naproti Varvarivce. Sedmého března v 11:00 mi do pokoje vletěl dělostřelecký granát. V bytě jsem byl s přítelkyní, mámou a sestrou. Naštěstí jsme stihli seběhnout do úkrytu. Jakmile jsme byli dole, něco přiletělo. Asi po půl hodině to skončilo. Šel jsme nahoru, otevřel dveře a všechno v bytě bylo vzhůru nohama. V balkoně byly dvě díry. Můj dům stál trochu bokem, přilítlo to z druhé strany. Vedle byla ještě jedna budova, přímý zásah do 3. patra. Hodně lidí to zabilo, někdo zůstal pod sutinami, bylo hodně zraněných. Přijeli záchranáři, slyšel jsem, že to zasypalo i sklep. Schovávali se tam lidi, ale pokud vím, tak je zachránili. Další den ráno jsme odjeli k babičce, bydlela ve vlastním domě, byl rozdělený na 4 samostatné jednotky. Ubytovali jsme se tam já, mámin přítel, sestra a děda. Přes zeď bydlela sousedka, bylo jí 91 let. Červený kříž neměl možnost ji vozit jídlo. Naštěstí ještě měla plyn. A tak jsme k ní chodili vařit a starali se o ni. Někdy 17. – 18. března ostřelovali naši ulici. Vedle nás byla střední škola, kde byli naši vojáci, takže po nich hodně stříleli. Kousek od nás ještě byla pobočka Nové pošty, kde byl úkryt a schovávali se tam lidi. Tam žádní vojáci nebyli. Rusové ostřelovali naši čtvrť, ukrajinské vojáky a Novou poštu. Naši vojáci se pak přesunuli mnohem dál, ale Rusové to tu stejně srovnali se zemí. Nejdřív to tu objeli na tanku, viděli, že tu nikdo není, ale pak to stejně všechno srovnali se zemí. Začalo to tím, že to přiletělo do sousedního dvora, začala hořet střecha, pak shořel celý dům. Co jsme zvládli, to jsme z domu vynosili ven. Sousedé měli auto. Sami tam nebyli, stěží jsme to auto nastartovali a pod palbou odjeli pryč. Když jsme se pak vraceli, už nebyl ani náš dvůr, protože další dvě rakety dopadly přímo tam, kde jsme měli věci. Zbyla jenom díra.

Jak probíhaly boje v Rubižném?

Z jedné strany byli naši vojáci, z druhé Rusové a uprostřed jsme byli my. Takže se střídavě navzájem obkličovali. Naši chlapi se snažili udržet obranu města opravdu dlouho, dokonce i přesto, že na okraji Rubižného byli skoro dva měsíce v obklíčení. Tam už ani nebylo kde bojovat, stala se z toho pustina, která byla pod neustálou palbu. Mimochodem, když jsme se blížili k domu kultury Pivdenne, kde měl být evakuační koridor, Rusové začali střílet směrem k humanitárnímu koridoru, ačkoli existovala dohoda. Zasáhli okraj toho kulturáku, ale nikoho naštěstí nezabili…

Byl jste svědkem ničení civilních objektů?

Všechny domy v naší ulici byly zničeny. Berestova 5/2 (dům mé babičky) a téměř všechny domy v naší ulici. Zasáhly opravdu každý dům, protože naše ulice byla mnohokrát ostřelována. Babiččin dům zůstal celý nejdéle ze všech. Dům našich sousedů naproti nemá střechu a dvakrát zasáhli jejich dvůr. Nejdřív jen slabě, to zničili jen plot. A pak udeřili tak silně, že to vyrazilo okna a utrhlo střechu. Čtvrť u parku, park a technická škola – skoro všechno bylo zničeno. Byla tam pobočka Nové pošty, kde se lidé snažili ukrýt, kde naši záchranáři to zařídili tak, že se tam dali nabíjet telefony, dokud se ještě dál chytit nějaký signál. Dali tam generátory, člověk si tam mohl nabrat vodu, protože chodit daleko pro vodu bylo děsivé.
Jednou si totiž lidé nabíjeli mobily a natáčeli vodu u autobusového nádraží, přiletěla raketa a asi 20 lidí zabila. Nevím, jak stříleli. Nebylo to tak, že by se netrefili. Projížděl to tu jejich tank, takže věděli, že tam nejsou vojáci, ale stejně střílel přímo na domy.

Jak jste za okupace sháněli jídlo?

Vodu jsme měli z Nové pošty. Jedli jsme všechno, co bylo ve sklepě, všechny konzervy, nakládanou zeleninu, zavařeniny. Když bombardovali město a bojovalo se v centru města, u autobusového nádraží, tak úplně zničili obchod Simja. Potraviny se pak válely všude okolo. Šli jsme je posbírat. Některým sousedům něco zbylo. Bylo to různé. Sousedé věděli, že máme malé dítě. Malé… Sedmileté, ale stejně... Tak nám třeba přinesli jablka nebo něco jiného. Já jsem měl cigarety a ty jsem vyměnil za mouku a chleba. Nejdřív za mouku, protože chleba nebyl. Maminka chodila každý den ven a na ohni dělala placky a nějakou polévku. Pak jsme zjistili, že naše sousedka má ještě plyn. Netuším, kde ho vzala, ale to už jsme chodili vařit k ní. Báli jsme se vařit venku, protože nám nad hlavami létaly kulky...
Vydali jsme se do města s maminčiným přítelem Oleksandrem, hledali jsme nějaké jídlo. Něco jsme našli v našem bytě, něco u sousedů, u kamarádů, posbírali jsme, co se dalo po celém městě a běželi zpátky. Museli jsme to vzít okolo parku, i když přes park by to bylo rychlejší, ale věděli jsme, že tam jsou naši vojáci, a že je mohou začít ostřelovat. Což se taky stalo… Raketa proletěla 10-15 metrů od nás. Podařilo se nám jen tak tak schovat do garáže. S Oleksandrem jsme to přečkali, a pak se utíkali schovat do nejbližší budovy. Oleksandr byl nekuřák, ale tenkrát si řekl o cigaretu. Domů jsme se dostávali pod palbou.
V poslední době už bylo těžké sehnat jídlo. Skoro nic nezůstalo. Vařili jsme si takovou řídkou polévku na sádle s nějakými kroupami. Nějaké kroupy, těstoviny, kosti s kůží, které jsme normálně dávali psům – to jsme si taky vařili, protože nic jiného nebylo.

Jak se vám podařilo odjet z okupovaného území?

To už jsme bydleli ve čtvrti Pivdenne, která je součástí Rubižného. Dostal jsem zprávu od přítelkyně, které se podařilo dostat na západní Ukrajinu mnohem dříve. Psala, že se přestěhovala do Skole. Téměř každý den fungovaly humanitární koridory. Vyrazili jsme společně s dědečkem... Vzali jsme nějakou vodu, dvě jablka, nic jiného nebylo, a odjeli jsme jen v tom, co jsme měli na sobě... Žádné jiné oblečení a věci jsme už neměli. Všechno jsme dostali až tady. Odjeli jsme s dědou na kolech. Mezitím co jsem čekal na evakuační autobus, děda vyrazil za svou sestřenicí, která žila poblíž. Nedalo se totiž s nikým spojit, takže jsme ani nevěděli, kdo z našich příbuzných žije a kdo už ne. Zjistili jsme, že je babička naživu. Dědeček odjel za mojí babičkou, takže já jsem se odsud už dostával sám. Nejdřív jsme jeli s několika přestupy do Lvova, pak ze Lvova – sem, do Skole, a pak asi po třech dnech přijela také dědova sestřenice. Zbytek rodiny utíkal do Dnipra.

Zůstal někdo z vašich přátel v Rubižném?

Jakmile jsem přijel do Skole, začal jsem obvolávat svoje přátele. Mnozí odjeli, ale spousta jich zůstala v Rubižném. Jestli dřív ještě existovalo nějaké telefonní spojení, tak nedávno byla zničena poslední telefonní. Dřív se ještě dalo jít na pole a zavolat si, ale teď se už nedá nikomu dovolat. Můj kamarád taky odjel, teď je v Kyjevě spolu s mámou. Později se podařilo dostat ven také jeho otčímovi. Nejdřív nevěděli, kde je. V Rubižném, jak jsem pochopil, ho zajali. Zbili ho a pořád se z něj snažili dostat: „Kde jsou ta místa, kde je co?“ Jinému kamarádovi, nebudu uvádět jméno, zabili otce, úlomek granátu ho zasáhl do ruky. Snažili se dostat na ruské území, protože neměli na vybranou, ale už to nestihli. Mnoho přátel muselo utéct přes ruské území, protože neměli na vybranou: někteří přišli o domov, neměli jídlo a museli prostě utéct. Některým přátelům se zázrakem podařilo dostat na ukrajinské území. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl blíž ukrajinskému území, ale někteří utíkali až poté, co se humanitární koridory uzavřely a Rusové to tady začali hodně ostřelovat. I tak nás ostřelovali hodně, ale pak ještě víc přitvrdili a říkalo se, že zasáhli cisterny s chemikáliemi. Vím, že nějaké cisterny explodovaly, protože stoupal růžový dým.

Lišily se nějak události roku 2014 od těch z 24. února 2022?

V roce 2014 se Rusové chtěli zmocnit Rubižného, vyhodili do povětří most přes Severní Doněc, snažili se dostat do města z obou stran, ale naše armáda je odrazila. V roce 2014 byly poškozeny některé domy, dům mého kamaráda byl poškozen, střela z minometu mu zasáhla střechu, ale nevybuchla, jen prorazila střechu a ta mina zůstala tři měsíce nevybuchlá. Až když si šel pro něco nahoru, uviděl, že mu něco trčí ze střechy, a tak zavolal záchranáře. Někomu to rozbilo okna. Vím, že to tenkrát někoho zabilo, ale to bylo jen na okraji města. Nikdo nás neokupoval, naši chlapi je odrazili. Most opravili asi po půl roku, zřídili kontrolní stanoviště. Jiná města tenkrát utrpěla víc.
Nejbližší město od nás je Severodoněck. Ten chtěli v roce 2014 také dobýt, ale byl tam závod s nějakými chemickými výrobky, tak řekli, že ho neobsadí. Nám se také chtěli vyhnout, ale u nás jen závod Zorja, který vyráběl výbušniny pro stavebnictví, takže říkali, že kdyby nás zasáhli, došlo by k velkému výbuchu. Tentokrát je to nezastavilo. Vybombardovali Zorju. Naštěstí z ní skoro všechno stihli odvézt. Ale i tak to byl silný výbuch.

Cítilo se ruskojazyčné obyvatelstvo v Rubižném utlačované?

Upřímně řečeno, v roce 2014 zde začala ukrajinizace, ruština se ve školách přestala vyučovat, a pokud se někde i vyučovala, pak jako cizí jazyk. Zrušily se ruské třídy. Ale pořád tu byly pokusy zastrašit lidí, že nás tady sežerou „banderovci". My jsme Ukrajina, ale tamta Ukrajina není náš přítel. Snažili se nám vnutit, že Rusko je skvělé, přestože tady probíhala ukrajinizace. U nás v Rubižném bylo skoro všechno ruskojazyčné, skoro celá Luhanská oblast byla ruskojazyčná, ale nikdo nám nic zlého neudělal. Když jsem přijel do Lvova, mluvil jsem zpočátku rusky a nikdo mi nic neřekl, přijali mě dobře, dostal jsme najíst, přístřeší, oblečení. Když jsem tady začal pracovat, mluvil jsem rusky. To, co říkají v ruské televizi, že „Banderovci tam všechny žerou“ - je úplný nesmysl. Tady se žije mnohem líp, než se žilo u nás, protože lidi jsou tady hodní, pomáhají si navzájem...

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina