‚Utíkejte. Jestli se otočíte, zastřelíme vás.‘

Rostyslava Pašynského a Maksyma Bondarenka zajali, když se snažili na vlastní pěst evakuovat z Buči. Bili je a vyhrožovali jim, že jim uříznou uši a prsty. Okupanti zinscenovali zastřelení Maksymova parťáka, aby z něj dostali přiznání, že je střelec. V reportáži se dozvíte, co museli zakusit dva civilisté a jak jejich příběh dopadl.

(následuje přímá řeč Rostyslava Pašynského)

Když to celé začalo, nemohl jsem uvěřit, že v 21. století lidé dokážou být takhle krutí a takto se chovat k zemi, kterou donedávna považovali za bratrskou. Oni vzali do rukou zbraň a šli zabíjet. Hodně jsem toho zakusil. Do poslední chvíle jsem zůstával doma a myslel jsem si, že naši obránci si s útočníky, kteří přišli do Buči, poradí. Krutě jsem se zmýlil. Moje „dobrodružství“ začalo 4. března, kdy okupanti přišli do sklárny. Když jsem se ráno probudil (bydlíme v prvním patře) a podíval jsem se z okna, viděl jsem vojáky se svatojiřskými stuhami na uniformách, jak se samopaly kontrolovali kolemjdoucí. Uvědomil jsem si, že to je konec. Také, že to byl konec.

Seděl jsem doma tiše jako myška. To mě zachránilo i nezachránilo. Okupanti totiž přišli večer, kolem páté hodiny odpoledne, zaklepali na dveře a řekli: „Otevřete, nebo bude hůř.“ Snažili se vyrazit dveře, ale nepodařilo se jim to. Dělal jsem, že vůbec nejsem doma. A pak se pokusili vyrazit dveře samopalem: stříleli do dveří, do zámků. Ale díky Bohu moje dveře vydržely. Zámky se zasekly a já zůstal uvězněný v bytě. Myslel jsem si, že jsem přežil vlastní smrt.

Samozřejmě je nepříjemné na to vzpomínat, protože už jsem se loučil se svými blízkými. Tehdy ještě fungoval internet, a tak jsem nahrál rodičům hlasovou zprávu, že je mám všechny rád, všechny objímám, a loučím se. Díkybohu, že jsem tehdy vyváznul. Ten den, 4. března jsem přečkal v bytě. Další den jsem je už z okna neviděl. Rozhodl jsem se, že počkám ještě jeden den, abych se ujistil, že je všude klid. Šestého března to vypadalo klidně, a tak jsem se následující den pokusil utéct z bytu přes balkon. Bylo to ráno, kolem sedmé hodiny.

Vyšel jsem na balkon a viděl, jak z domu vycházejí sousedé. Došlo mi, že tam okupanti už nejsou, proto jsou také lidé venku. Zavolal jsem na ně: „Haló, pomozte mi dolů.“ Dali mi pod okno žebřík a hodili mi provaz. Díky tomu se mi podařilo dostat ven z bytu. Začal jsem se vyptávat lidí, jestli někdo z města odchází nebo utíká. Chtěl jsem se dostat do Kyjeva, a pak do Chmelnyckého. Proč právě do tam? Protože jsem původem ze západní Ukrajiny, z Chmelnyckého. Ale bohužel jsem nikoho takového nepotkal. Do bytu už jsem se už vrátit nemohl. Tak jsem se rozhodl, že se musím nějak dostat k "mostu života", který vede z Irpině do Romanivky, a pak do Kyjeva. Trochu jsem se procházel po okolí, vyptával jsem se lidí. Nikdo neměl v plánu z města utíkat. Ptal jsem se jich, kde jsou okupanti, abych se jim případně vyhnul.

Bylo to 7. března. Procházel jsem kolem skladů, kde okupanti stříleli civilisty. Brali je jako rukojmí, a pak stříleli.
Stál tam obrněný transportér. Viděl jsem jen, že tam je, že tam jsou okupanti. Takže jsem raději odtamtud odbočil k železnici. A podél železnice jsem zamířil na nádraží. Tam už jsem potkal dalšího civilistu, který se také snažil dostat z Buči, protože mu na dům spadla raketa. Pořád je lepší mít parťáka než na to být úplně sám. Rozhodli jsme se, že se pokusím dostat z Buči společně. Můj parťák se jmenoval Maksym Bondarenko. Byl to mladý kluk, jako já. Bylo mu šestadvacet let.

Na nádraží už jsme se ale nedostali. Byli tam totiž okupanti. Bylo to nějak dopoledne, kolem 10:00, 11:00. Později jsme se z nádraží vrátili na křižovatku na Jablunské. Tam jsme uviděli zničené kontrolní stanoviště naší armády. Viděli jsme, co z něj zbylo, těla našich vojáků. Odtud jsme šli podél vojenského komisariátu. Pohybovali se tam civilisté a byl tam víceméně klid. Odtud jsme se vydali přes pole. Mezi uličkami vede cesta, kterou se dá dostat na pole. Z pole se dá dojít do Irpině přes most. Vyšli jsme kousek od bytového komplexu Synerhija. Tam jsme potkali místní, kteří nám řekli, že okupanti jsou zalezlí v rodinných domech poblíž Synerhiji. Do Irpině se údajně šlo dostat přes ulici Universytetska.

Procházeli jsme přes Irpiň. Tam se ostřelovalo, viděli jsme těla. Jak civilistů, tak i vojáků.

Atmosféra byla určitě nepříjemná. Když vás mohou každou chvíli zabít, je to krajně nepříjemný pocit. Na konec Irpině jsme došli kolem poledne.

Bohužel tam už taky byla ruská armáda, okupanti. Pokusili jsme se jim vyhnout. Vzali jsme to přes Synerhiji, přes silnici do Zabučča. Dalo by se říct, že se nám to povedlo. Došli jsme k lesu, obešli Irpiň a přišli na Stojanku: místní tom říkají „vodovod“. Je to městečko poblíž "mostu života". Bylo už kolem třetí nebo čtvrté odpoledne a zákaz vycházení začínal tuším v 17:00. Ptali jsme se místních, jestli nás nenechají u sebe přes noc. Lidé se ale báli, takže nás k sobě nikdo nepustil. Našli jsme s Maksymem rozestavěný dům s otevřenými dveřmi, ale s okny. Přespali jsme tam na překližce. Při ostřelování. V těch chvílích se velmi špatně usínalo. Ale podle zvuků raket se dalo snadno poznat, za jak dlouho něco dopadne.

Druhý den, 8. března, jsme se probudili v osm hodin ráno, posnídali jsme. A vydali se směrem k "mostu života". Po cestě jsme bohužel narazili na okupanty. Zřídili si něco jako kontrolní stanoviště kousek od mateřské školy Smajlík. Viděli jsme je, ale mysleli jsme si, že se můžeme evakuovat. V rozestavěných budovách jsme našli bílé pytle na odpadky: vzali jsme si je jako bílou vlajku, aby nás nezastřelili. Zvedli jsme je a prostě šli dál. Okupanti si nás všimli a běželi k nám se samopaly. Ptali se nás: „Kdo jste? Kam jdete?" Odpovídali jsme: „Jdeme na most života," samozřejmě rusky. Řekli nám, že žádná evakuace neprobíhá. Sebrali nám mobily, začali je kontrolovat a šacovat nás.

Říkali, že jsme určitě střelci. Takže nám rozkázali: „Ruce za záda a čepice přetáhnout přes oči.“

Byla tehdy docela zima a sněžilo. S rukama za zády a čepicí přes oči nás odvedli na jejich stanoviště. Nevím přesně kam, protože jsem nic neviděl. Tam nás oba donutili pokleknout. Vyslýchali nás: kdo jsme, odkud jsme, co tu děláme, kam jdeme. Mířili na nás samopaly a noži. Vyhrožovali, že nám uříznou uši, nos, prsty. Dělali to, aby nás donutili mluvit. Strašně nás bili. Když skončili s výslechem, jejich velitel řekl: „Posíláme je na základnu, kde velitel rozhodne, co s nimi uděláme.“ Naložili nás do transportéru a odvezli do lesa. Přesné místo vám neřeknu. Nic jsme neviděl. Na první základně, kde jsem byl, nás vyslýchali každého zvlášť. Nejdřív Maksyma, pak mě.

Vyhrožovali, že nám uříznou ruce, nohy, uši, nos a jazyk. Znovu nás zbili. Také řekli: „Jestli nebudete mluvit, donutíme vás, abyste si navzájem uřízli nohy pilkou."

Bylo to děsivé. Když klečíte na kolenou a oni vám tohle všechno říkají. Máte zlomený nos, rozmlácený obličej, do toho vám tečou slzy a krvácíte. Bylo to děsivé. Když skončili s výslechy, odvezli nás na jinou základnu. Jak jsem později pochopil, základna byla v lese, kousek od Lubjanky. Přivezli nás tam asi v 16:00 - 17:00, byl už večer. Tam nás také vyslýchali jednoho po druhém. Nejdřív Maksyma, pak mě. Maksyma odvedli 50 metrů ode mě, abych nic neslyšel. Vyslýchali ho asi 20-30 minut. Pak jsem uslyšel výstřel. Okupant, který mě hlídal, abych neutekl, když jsem ležel na zemi, řekl: „A je po něm, koukej si na všechno vzpomenout, jestli chceš žít.“ Odvedli mě pryč, srazili na kolena, zvedli mi čepici, abych na ně viděl, všichni měli kukly, takže jsem nemohl nikoho konkrétního poznat.

Pořád dokola se mě ptali: „Kdo jsi? Odkud jsi? Kam jsi šel?“ Ptali se na umístění našich jednotek, což jsem vůbec nevěděl, ani jsem je neviděl. Ptali se, čím jsme vyzbrojeni. Mysleli si, že jsem střelec, takže se pořád ptali, kde mám zbraň. Nechápu, kde to vzali! Když mě vyslýchali poprvé, žádnou zbraň nenašli, ale teď mě kvůli tomu vyslýchají. Ptali se, jestli jsem se znal s Maksymem a jak je to dlouho. Řekl jsem, že ho neznám, ale postavili mě před hotovou věc: prý Maksym řekl, že jsme spolu cvičili na žytomyrské vojenské základně NATO. Že jsme byli speciálně vycvičení střelci. Později jsem pochopil, že to bylo jen proto, aby mě zastrašili. Ale tehdy to bylo děsivé.

Jak jsem si později uvědomil, stál jsem před jámou, kde ležel údajně mrtvý Maksym. Hodili mě na něj a já si myslel, že je mrtvý.

Namířili na mě samopal a řekli: „Mluv, jestli máš něco víš.“ Vůbec jsem nevěděl, co říct. Prostě jsem nic nevěděl. Zároveň jsem chtěl žít. Díky Bohu, že mě tehdy nezastřelili, jen mě vytáhli z té jámy. A pak mi kladli hloupé otázky. V té době Maksyma potichu vyvedli z jámy. A odvedli ho do jiné, kde nás pak drželi spolu. Jako vězně. Když skončil můj výslech, odvedli mě k jámě, kde už byl Maksym. Byl jsem opravdu rád, že je naživu, že tu nejsem sám, že ho nezastřelili. Jestli nám dávali najíst? Ano, dostávali jsme najíst. Dvakrát denně, ráno a večer. Krmili nás tím, co sami jedli. Byl to boršč ředěný vodou, rýže, pohanková kaše. Zase se nás ptali, jestli jsme vojáci. Maksym měl nějaké zdravotní problémy, už si nepamatuji, co přesně, a v tu chvíli mě napadlo zalhat, že mám problémy se srdcem. Měl jsem v batohu lékárničku, nějaké prášky na všechno, od všeho trochu, tak jsem zalhal, že mám nemocné srdce, a proto nebojuju. A to mě zachránilo.

Bylo to hrozné, když jsme seděli v jámě. Tehdy sněžilo. Jáma 3 x 3 metry, dovolili nám tam rozdělat oheň, abychom se v noci zahřáli.

Ten oheň samozřejmě nestačil na celou noc. S Maksymem jsme se k sobě přitiskli, abychom se zahřáli. Celou dobu, co jsme seděli v jámě, nás někdo hlídal. Jeden nebo dva vojáci. Ráno nám řekli, že nám přinesou čaj a jídlo, abychom se zahřáli. A to nám pomohlo. Celý den jsme jen seděli a čekali. Když přinesli jídlo, řekli nám, že se na nás přijdou podívat velitelé. A jestli máme něco, co by je mohlo zajímat, ať si na to vzpomeneme. Ale my jsme celý den jen seděli v jámě a udržovali oheň. Nic jsme nedělali. Ráno 10. března nás propustili. Řekli, že si máme sbalit věci a jít s nimi. Pobalili jsme si akorát nějaké oblečení. Měli jsme jen můj batoh a naše doklady. S tím vším nás odvedli do lesa.

Předtím nám svázali ruce, přetáhli čepice přes oči a odvezli v kufru nějakého vozidla, nevím jakého. Celou tu dobu jsem měl vraženou hlaveň samopalu do žeber. Nejspíš proto, abych se nekroutil, abych nemohl nic dělat. Jako bych v téhle situaci chtěl něco udělat. Jeli jsme přibližně dvacet minut.

Dovezli nás do lesa. Rozvázali nám ruce, sundali čepice a zaveleli: „Utíkejte s rukama nad hlavou. Pořád rovně. Neotáčejte se. Jestli se otočíte, zastřelíme vás. Kdyby se vás naši ptali, kdo vás pustil, řekněte jim, že to byl Kinžal.“

Dali jsme se do běhu. Myslím, že ještě nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný, že žiju. I když jsem celou dobu čekal, že to také může každou chvílí skončit. Takové myšlenky jsem měl pořád. Vyběhli jsme z lesa a ocitli na okraji vesnice Lubjanka. Tam jsme zamířili k prvnímu domu, který jsme uviděli, a od místních jsme se dozvěděli, že vesnice je okupovaná, že tady kadyrovci odvádějí muže. Kontrolovali telefony a doklady, hledali vojáky. Neměli jsme nic, nevěděli jsme, kam jít. Mohli jsme jít jenom do Buči, a pak se zase zkoušet nějak dostat do Kyjeva. Žádné jiné nápady jsme neměli. Místní nám dali něco k jídlu a pití. Bylo to skvělé, protože ráno nám nedali najíst. Snažili jsme se obejít Lubjanku z různých stran, abychom se dostali do Buči. Ale všude byla ruská armáda. Tak jsme se v zoufalství pokusili projít přes kontrolní stanoviště v centru vesnice. Naštěstí přes něj vedl zelený koridor.

Na kontrolním stanovišti jsme natrefili na stejné vojáky, kteří nás vezli ze své základny. Byli překvapeni. Řekli nám: „Chtěli jste se k nám vrátit, líbilo se vám to? Sedněte si, počkejte pět minut, dořešíme tady chlapy a postaráme se o vás.“ V té době kontrolovali doklady kluků, kteří byli z této vesnice. Seděli jsme tam a čekali. A viděli jsme, jak přes koridor projíždějí osobní auta. Požádali jsme je, aby nás do nich posadili. Naštěstí zastavili nějaké auto a posadili nás do něj. Odvezli nás z Lubjanky do Chmelnyckého. Zůstali nám karty a pasy. V Chmelnyckém jsem si obnovil SIM kartu a zavolal rodině a přátelům. Pro všechny to bylo, jako bych vstal z mrtvých. Byl to zázrak.