"Sterilizace injekčních stříkaček vodkou a nález střepin v zádech. Jaké to je být lékařkou v protiatomovém krytu?"

Hned první den se ukázalo, že v krytu jsem jediná lékařka, takže moje přítomnost tady byla nedocenitelná. Vůbec jsem se nezastavila. Lidé se na mě obraceli s každým problémem. Poprosila jsem chlapy, kteří se také ukrývali v krytu, aby šli sehnat nějaké léky. Přinesli léky, které zbyly ve zničených lékárnách. Některé léky nám přivezla ukrajinská armáda, což nám velmi pomohlo. Zařídila jsem si improvizovanou skříňku, kde jsem léky roztřídila podle kategorií, abych mohla rychle poskytovat pomoc. Později mi také sehnali tlakoměr a fonendoskop, který byl sice hodně špatný, ale lepší než žádný. Lidé začínali marodit. Hodně a naráz. Jedna žena měla hypertenzní krizi, musela jsem ji dát v krytu na kapačky. Naštěstí jsem tu měla infuzní set a magnézium. Začala se tu šířit střevní infekce. Nejdříve se udělalo špatně Jegorkovi, čtyřměsíčnímu chlapečkovi. Měl bolesti břicha, průjem, horečku a zvracel. Snažila jsme se udržovat pitný režim a vyléčit ho jinými přípravky. Pak jsem si uvědomila, že se v tomto případě bez antibiotik neobejdeme.

Střevní infekce je natolik zákeřná, že žádná antibiotika, která dítě nebo dospělý vypije, se v těle dlouho neudrží. Potřebovali jsme injekce. V tu chvíli jsem narazila na problém, že sice máme antibiotika v injekcích, ale defacto nemáme stříkačky. Měli jsme desetikubíkové stříkačky, ale velice málo dvoukubíkových. Všichni lehli, všichni měli stejné příznaky a cítili příšernou slabost, na kterou nic nezabíralo. Musela jsem dávat injekce, takže ty stříkačky bylo potřeba sterilizovat. Byly totiž na jedno použití. Oplachovala jsem je vodou, která zrovna byla: dešťovou nebo ze sněhu, a pak je dezinfikovala vodkou, abych je aspoň nějak vysterilizovala a mohla dál pomáhat nemocným.

Měli jsme tam autistického chlapce, který měl epileptické záchvaty. Ale chyběly léky, které by mu pomohly. Také chytl střevní infekci, ale naštěstí ji překonal a uzdravil se. A ten čtyřměsíční chlapeček měl velmi ustarané rodiče, kteří chtěli, aby se dítě okamžitě uzdravilo. Chlapeček byl samozřejmě malátný a neustále poplakával. Kousek od nás se nacházela dětská nemocnice č. 3 a také porodnice, o které dnes ví celý svět.

9. března shodilo ruské vojenské letadlo bombu na porodnici v centru Mariupolu.

Poradila jsem rodičům, aby šli do nemocnice. Možná by jim mohli dát infuzi a postarat se o malého, protože já jsem neměla dostatečně tenké jehly, abych mohla píchnout antibiotika takto malému dítěti. Otec chlapečka řekl: „Dobře, Aňo, vyrazíme tam. Někde seženu auto, pojedeme na vyšetření, a pak se vrátíme zpátky.“ Odešli a den na to byla nemocnice vybombardována. Všichni vědí, že spousta lidi byla zraněna. Porodnice byla zcela zničená. Dětské lůžkové oddělení taky. V tu chvíli se mi v hlavě honilo: „Panebože, vždyť jsem ty lidi poslala na smrt.“ Hrozně jsem se o ně bála, v krytu se z nás stala jedna velká rodina. Znala jsem je všechny, všechny jejich příbuzné, znala jsem jejich životní osudy. Věděla jsem, kde kdo bydlí, dokonce i ve kterém domě. A spoustu dalšího.

Díkybohu to přežili a jsou v pořádku. Dorazili zpátky. Pěšky. Ira, Jegorkova matka, okamžitě omdlela a já jsem ji musela „křísit“ čpavkem. Otevřela oči a první, co řekla, bylo: „Viděla jsi už někdy těhotné ženy bez rukou a nohou?“ A pokračovala: "Aňo, nemáš ponětí, co se tam děje. Povalují se tam mrtvé děti. Je to hrůza.“ Ani dnes na to nedokážu myslet v klidu a bez slz (utírá si slzy kapesníkem).

Pak se udělalo špatně starším dětem. Onemocnělo osmnáctiměsíční dítě. Musela jsem mu dávat injekce. Nedařilo se mu srazit teplotu a ani po týdnu se jeho stav nelepšil. Objevila jsem analgin s dimedrolem, jedinou ampuli, kterou jsem u sebe měla. Riskla jsem to a ten lék jsem mu dala. Horečku se podařilo srazit, ale další den dostal horečku můj syn. A druhý den pak i můj synovec. Došlo mi, že jedno dítě zachraňuji na úkor druhého. Potřebovala jsem synovi srazit teplotu, ale už jsem neměla čím. Co se dalo dělat. Je to válka a my si musíme vystačit s tím, co máme. Štěstí bylo, že jsme měli antibiotika a že jsem si zabalila s sebou do batohu léky, které jsem měla doma a které jsem ještě stihla koupit v lékárně. Mohla jsem tak pomoct svým dětem: synovci a synovi, ale i dalším dětem.

Pak se začali šířit nemoci mezi dospělými. Léky postupně docházely a já si musela vybrat, komu je podám a komu ne. Musela jsem se rozhodnout jako v každé válce: léky budu dávat mladším lidem a dětem, starším lidem už ne, protože by se nemuselo dostat na ty mladší.

A tak lidé začali umírat. Během jednoho dne nám zemřeli dva muži. Byli starší. Jeden neměl ruku, druhý byl obyčejný starší pan. Byli tam sami. Neměli rodinu nebo možná byla někde jinde. Nebyli moc hovorní.

Hodně nás ostřelovali a všechno okolo shořelo: všechny obchody v okolí, centrální trh. Naše továrna byla také zasažena, okna byla vymlácená a nejen to. Nebylo možné pohřbívat. Jenom jsme těla vynášeli ven a pokládali je dál od krytu. Nemohli jsme je zakopat.

Později jsme se od našich přátel dozvěděli, že jejich dům byl těžce ostřelován. Střely zasáhly dům a vyhořel celý dvůr. Můj bratr pro ně poslal známé, aby je autem odtamtud dostali.. Přivezli je s celou rodinou. Byly to vlastně dvě rodiny: Alina s manželem a synem a Oleksij, Lera a malý chlapec. Přivezli s sebou také maminku Ljubov. Ten den se mě Lera zeptala: „Aňo, můžeš se Ljubovi podívat na nohu? Stěžuje si, že ji bolí.“ Viděla jsem, že její pata má jasné symptomy diabetické nohy. Měla tam obrovský vřed, který se špatně prokrvoval. Měla velmi vysoký krevní tlak. Cítila se špatně, sotva chodila. Začala jsem se jí vyptávat, co a jak. Proč se na to nepřišlo dřív. Říkala, že nedávno prodělala Covid, že byla dlouho v nemocnici. Měla cukrovku, hypertenzi a další onemocnění…

Jediné, co jsem mohla navrhnout bylo, že jí odstraním nekrózu, která se jí vytvořila na patě, aby se proces trochu zastavil. Řekla jsem její rodině: „Musíte pochopit a připravit se na to, že za podmínek, ve kterých se nacházíme, nemohu zaručit, že přežije.“ Odstranila jsem nekrózu. Cítila se o něco lépe. Druhý den se jí ale přitížilo. Začala slábnout. Uložili jsme ji, zatáhli improvizované závěsy, které jsme vyrobili z prostěradla a látky, kterou někdo sehnal. Jen jsem za ní občas zašla a pozorovala, jak se její stav vyvíjí. Řekla jsem jejím dcerám, Leře a Alině, že jí mohu dát léky proti bolesti. V lékárničce jsem měla silný lék proti bolesti. „Ale musíte pochopit, že to nebudeme moci dělat pořád. Dříve nebo později zemře.“ Píchla jsem jí lék proti bolesti, cítila se lépe a tu noc spala dobře. Pak jsem přes vojáky sehnala injekční roztok diklofenaku a ten jsme ji také začali píchat.

Alina pak navrhla, že v noci bude injekce píchat sama, aby mě nemusela budit. V noci jsem se moc nevyspala, protože někdo neustále něco potřeboval. Vlastně to bylo dobře. Díky tomu všemu pro mě bylo mnoho okamžiků jednodušších, cítila jsem se potřebná a důležitá. Pořád se něco dělo, nebyl čas si vydechnout, ani se litovat. Člověk měl tendenci litovat ostatní, což pomáhalo nepropadat depresím.

Po týdnu a půl se Ljubě hodně přitížilo. Řekla jsem její rodině, že bych jí mohla zavést nitrožilní kapačku, abych ji ještě udržela při životě. Je to ale nutné, když víme, že už tu stejně dlouho nebude? Takto navíc budeme plýtvat léky, které mohou potřebovat lidé, kteří přijdou se zraněním a které bychom ještě mohli zachránit. Lera a Alina mě pochopily. Řekly, že mě plně podporují a že rozumí tomu, o čem mluvím. Budeme jen čekat. Po týdnu a půl mě Lera zavolala, abych se podívala, jestli Ljuba ještě dýchá. Přišla jsem k ní a ona po chvíli zemřela.

Svázali jsme jí čelist a ruce, jak se to dělá u nebožtíků. Lera a Alina se mě ptaly, co a jak mají dělat. Neměla jsem velké zkušenosti, ale nedávno jsem pochovala vlastní babičku, takže jsem to věděla. Poprosila jsem chlapy z krytu, aby vykopali jámu, pokud bude ráno aspoň trochu klid, protože to byla matka přátel. Udělali to, Alina a Lera se s matkou rozloučily a pohřbily ji poblíž krytu. Dokonce jsme někde našli modlitební knížku a mohli jsme ji tak náležitě pochovat.

Měla jsem tam dvě těhotné: jedna byla ve 34. týdnu a druhá ve 36. týdnu. Jedna začala trpět těžkou intoxikací a také střevní infekcí. Měla teplotu 42 stupňů, kterou nešlo ničím srazit. Opravdu jsem se bála, že začne rodit tady u nás. Jsem neonatoložka a pediatrička. Ano, vím toho dost, hodně jsme studovala, ale nikdy jsem žádné dítě nerodila. Takové zkušenosti mi chyběly. Kdyby se cokoliv stalo, nebyli jsme na to vůbec vybavení. Poprosila jsem kolegu dobrovolníka, aby zjistil, jestli nemají vojáci nějaké chirurgické instrumenty: svorky, jehly, věci na šití. Potřebovala jsem také pleny, oxytocin, léky k zástavě krvácení, zkrátka vše, co bychom mohli potřebovat. Díky Bohu se tyto dívky uzdravily, intoxikace a horečka pominuly. Jejich manželé, spolu s dalším mužem je vyzvedli a odvezli z města. Ani jsme nevěděli, jestli se tam dostali, jestli jsou v bezpečí, jestli se jim podařilo opustit město. Všichni to dělali na vlastní nebezpečí.

Auto jsme samozřejmě neměli. Věděli jsme, že tu budeme dlouho. V tom krytu jsme zůstali měsíc. Lidé odcházeli a v krytu bylo čím dál méně lidí, bylo to velmi děsivé, protože jsme si uvědomovali, že tu zůstaneme neznámo jak dlouho. Nebylo jasné, zda budeme mít dostatek jídla, zda budeme mít dostatek vody, zda bude pršet a všechno ostatní.

A pak přišli Rusové

Když tu byli naši, Ukrajinci, cítili jsme se klidněji. Věděli jsme, že naši vojáci nás ochrání a že všechno bude v pořádku. Pak přišli Rusové a zdevastovali Činoherní divadlo, kde bylo ukryto více než 800 lidí. Polovina z nich k nám chodila pro jídlo, když ještě fungoval obchod. V tom Činoherním divadle zemřelo hodně lidí, někteří z přeživších přišli k nám do krytu, do sousedního sklepení. Byla to hrůza, nedalo se na to dívat. Na ostřelování jsme si už nějak zvykli, ale neměli jsme tolik zraněných a neviděli tolik žalu. Oni si zakusili opravdové hoře. Oni přicházeli se zraněními. Všichni z nich samozřejmě prošli přese mě.

Jedné ženě zachránila život péřová bunda, kterou měla na sobě při ostřelování. Měla na sobě velmi silnou černou péřovou bundu a jedna střepina jí uvízla na zádech v bundě. Další úlomek ji zasáhl do boku, zapíchl se jí do páteře a zůstal tam. Přišla za mnou se slovy: „Vyšetřil nás polní chirurg a řekl, že tam žádné úlomky nejsou.“ Prohlížím si ji a vidím obrovskou hnisavou ránu. Ošetřila jsem to místo a začala prohmatávat okolí rány.

„V zádech máš úlomek.“

„Nemám, lékař říkal, že tam nic není.“

„Možná, že to říkal, ale je tam.“

„Co teď s tím?“

„Měla by ses co nejmíň hýbat. Pokud se úlomek posune, nebude možné ho dostat ven, protože bychom mohli něco poškodit a ty zůstaneš ochrnutá. Proto musíš ležet a doufat, že tělo ho přijme, obalí vazivem a vše se zahojí. Hlavně musíme okolí rány ošetřovat.“

Všechno se jí dobře zahojilo. Mimochodem, manžel našel detektor kovů, přiložil ho k jejím zádům a ukázalo se, že tam ten úlomek opravdu je. Polní chirurgové si toho nevšimli, ale třicetiletá pediatrička ho dokázala objevit.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina