"Stát, který porušuje práva svých vlastních občanů, se nevyhnutelně

Dámy a pánové,

budu hovořit o situaci ruských občanských aktivistů – ovšem nejen obránců lidských práv.

Za poslední rok a půl bylo v Rusku kvůli protiválečnému postoji zahájeno trestní řízení proti 634 osobám ze 78 regionů; 200 z nich bylo zbaveno svobody: 181 osob se nachází za mřížemi, 11 v domácím vězení a 8 podstupuje nucenou léčbu.

Všechny je zde vyjmenovat nemohu.

Po zahájení takzvané speciální vojenské operace byl spěšně odhlasován zákon, který trestá odnětím svobody ty, kdo tuto operaci vykládají jinak než jako „použití ozbrojených sil Ruské federace za účelem obrany zájmů Ruské federace a jejích občanů, podpory mezinárodního míru a bezpečnosti“. Za protiválečné výroky jsou lidé zavíráni do vězení. Je mezi nimi člen městského zastupitelstva Alexej Gorinov, odsouzený na 7 let za slova o ukrajinských dětech, které zahynuly v důsledku války rozpoutané Ruskem – za slova, která pronesl na zasedání zastupitelstva. Je mezi nimi opoziční politik Ilja Jašin, který si dovolil klást otázky ohledně událostí v Buči. Je mezi nimi Igor Baryšnikov, osamělý důchodce z Kaliningradské oblasti, který pečoval o svoji 97letou matku. Letos v červnu byl za protiválečné příspěvky na sociálních sítích odsouzen na sedm a půl roku. Jeho matka začátkem srpna zemřela a jemu nebylo povoleno zúčastnit se pohřbu.

Řada dalších osob zatím nebyla odsouzena, je však již ve vězení kvůli stejným obviněním. Například 18letý Maxim Lypkaň, který podal žádost o povolení protiválečné demonstrace v den výročí ruské invaze.

Více než 19 tisíc osob bylo zadrženo a pokutováno za protiválečné výroky, dokonce i za obyčejné použití výrazu „válka“.

Před dvěma týdny poslali za mříže Grigorije Melkoňjance – vedoucího organizace Golos (Hlas), která již po mnoho let sleduje volby v Rusku a bojuje proti nepravostem; u řady aktivistů Golosu proběhly domovní prohlídky. Přestože jsou mnozí političtí odpůrci nynějšího režimu – Vladimir Kara-Murza, Alexej Navalnyj a další – již ve vězení, vládnoucí moc se stále bojí účasti pozorovatelů při nadcházejících volbách.

Zatčeny a již čtyři měsíce drženy ve vězení jsou režisérka Jevgenija Berkovič a scénáristka Světlana Petrijčuk – v jejich divadelní hře, která před rokem získala jednu z nejvýznamnějších ruských divadelních cen, bylo zničehonic odhaleno „schvalování terorismu“.

Na základě nesmyslného obvinění z „pokusu o vývoz archivu organizace“ byl zatčen Alexandr Černyšov, vedoucí permského Centra historické paměti.

Vyjmenoval jsem jen několik příkladů, avšak ve skutečnosti, jak jsem již řekl, jsou jich stovky.

Možnosti soudní obrany se bohužel ztenčily téměř až na sovětskou úroveň. Soudy v Rusku již dávno nebrání právo – soudci skoro pokaždé jen pokorně plní přání ministerstva spravedlnosti a prokuratury. To není problémem jen v Rusku, v Rusku je však tento problém obzvlášť vyhrocený. A zdá se, že k jeho řešení by mohla být užitečná mezinárodní úmluva о nepromlčitelnosti zločinů proti spravedlnosti. Ti, kdo tento institut porušují – policisté, kteří sepisují lživé zápisy, vyšetřovatelé a prokurátoři, kteří vydávají falešná obvinění, a samozřejmě soudy, které vynášejí nespravedlivé rozsudky – ti všichni si musejí uvědomit, že ponesou odpovědnost.

Pronásledováni nejsou jen občanští aktivisté, ale i celé společenské organizace. Pod nesmyslnými záminkami byla zlikvidována řada nejuznávanějších lidskoprávních organizací v Rusku: Moskevská Helsinská skupina, Sacharovovo centrum, Agora či Informačně-analytické centrum Sova.

Po rozhodnutí soudu o likvidaci Mezinárodního Memorialu na základě „nesprávného označení“ některých textů této organizace bylo pod stejně směšnou záminkou zlikvidováno Středisko pro lidská práva Memorial. Zlikvidován byl i Memorial v Permu a v Jekatěrinburgu bylo Memorialu zabaveno sídlo. Letos v březnu proběhly u řady aktivistů Memorialu v Moskvě domovní prohlídky a proti dosud neupřesněným pracovníkům naší organizace bylo zahájeno trestní řízení na základě smyšleného obvinění z „ospravedlňování nacismu“. Putinův režim si s důvěryhodností obvinění dávno hlavu neláme.

Kromě likvidace si ruská státní moc vymyslela i další formy nátlaku na organizace a různé způsoby, jak jim ztěžovat práci.

Jedním z nich je zařazování organizací (a nyní již i jednotlivých občanů) na tzv. „seznam zahraničních agentů“. Děje se tak mimosoudně, na základě svévolného rozhodnutí úředníků ministerstva spravedlnosti. Na tomto seznamu se nachází mj. jedno z předních ruských center sociologie Levada-Center, Fond obrany glasnosti, řada organizací Memorialu, Občanskoprávní skupina Občan. Armáda. Právo, která pomáhá odvedencům, již zmiňovaná Asociace GOLOS na obranu práv voličů, Fond na obranu vězněných, Sachalinská hlídka životního prostředí a desítky dalších.

Další, méně rozšířenou, ale z hlediska následků podstatně tvrdší formou potlačování je prohlášení mezinárodních či zahraničních organizací, které v Rusku působí, za „nežádoucí“. Rozhoduje o něm Generální prokuratura – rovněž bez soudu či udání důvodů. Nežádoucích organizací je již více než sto, mj. Greenpeace, Transparency International, Světový fond na ochranu přírody, nezávislá televizní stanice Dožď (Déšť) a mnohé další. Za spolupráci s nežádoucí organizací hrozí ruským občanům a organizacím trestní odpovědnost. Jelikož v zákoně není ani jeden pojem definován, může být za spolupráci označeno cokoli, co se zrovna hodí do krámu – rozhovor poskytnutý „nežádoucímu“ médiu, velmi pravděpodobně ale dokonce i korespondence.

Ovšem jak ukazují zkušenosti sovětských disidentů, chybějící právní statut organizace či dokonce trestní stíhání jejích členů práci ztěžuje, ale neznemožňuje. Činnost společenských organizací není rozmarem jednotlivců. Je to společenská potřeba, a v mnoha případech společenská nutnost. A to zejména nyní, kdy se mnohá ústavou deklarovaná práva a svobody stávají takovou fikcí, jakou byly v sovětských dobách, kdy byla definitivně zrušena svoboda slova a všechny televizní stanice, všechna tisková masová média byla v rukou státu a ve skutečnosti nebyla prostředky informování, nýbrž propagandy.

Stejně jako dřív potřebují pomoc a ochranu uprchlíci a nuceně vysídlení, kolosálně se vyostřil problém ochrany práv příslušníků armády a odvedenců, nikam nezmizely problémy postižených a uvězněných, pokračuje pronásledování politických odpůrců režimu, nevyšetřují se případy zmizení beze stopy a mučení, ještě stále je nutno bránit falšování voleb. A občanští aktivisté se všemi těmito problémy zabývají bez ohledu na to, jestli se to úředníkům líbí, nebo ne.

Dnes je tato práce stejně obtížná a riziková, jakou byla za sovětské moci, byť dosažení úspěchu se stalo nesrovnatelně obtížnějším. Naši předchůdci se před 40 lety nevzdávali – a ani my se k tomu nechystáme.

Nyní ještě několik slov závěrem.

Zastupuji zde Memorial – společenství lidí, kteří pracují s pamětí týkající se tragické minulosti. Je nemožné lidi přimět, aby zapomněli na minulost, natož když se minulost vrací. K jejímu návratu již prakticky došlo.

Návrat k sovětským metodám potlačování jiného smýšlení přirozeně doprovází i návrat k sovětským historickým mýtům, někdy bizarně zkresleným a zesíleným. Například pakt s Hitlerem z roku 1939, za který se styděli dokonce i sovětští propagandisté, kteří ospravedlňovali jeho nevyhnutelnost a zamlčovali jej s odkazem na utajení, je dnes označován za triumf sovětské diplomacie.

Stát formálně nerevidoval vztah ke komunistickému teroru – ale pomníky Stalinovi se objevují v různých ruských městech, někdy za přispění místní samosprávy.

Právě vyšla nová učebnice dějepisu, která reprodukuje dřívější koncepty „obklíčení nepřáteli“ a ruské výjimečnosti. Historie vypreparovaná propagandisty se stává ideologickou zbraní.

Spor se netýká až tak historických faktů, jako spíše základů lidského soužití.

Člověk není spotřební materiál pro řešení státních úkolů, jako něm smýšlí dnešní ruská státní moc. Člověk je pánem státu a jeho budovatelem.

Stát nesmí určovat, jak mají lidé žít – naopak lidé určují, jaký má být stát.

To nejsou abstraktní humanistické ideály – to je pragmatická stránka přežití společnosti.

Společenské organizace a aktivisté, obránci lidských práv jsou pojistkami, čidly problémů a nebezpečného vývoje událostí.

Když stát brání občanům, aby se sami organizovali a omezuje svobodu názorů, ničí svoji vlastní budoucnost a budoucnost společnosti.

Stát, který porušuje práva svých vlastních občanů, se nevyhnutelně stává nebezpečím pro jiné státy.

Proto – a nyní se vracím k tématu našeho dnešního setkání – je podpora aktivistů, kteří brání práva občanů, společným úkolem a společným zájmem lidí dobré vůle. Podpora těch, kteří bojují dál ve své vlastní zemi, ale i těch, kteří byli přinuceni ji opustit.

Je to mimořádně důležitý úkol. A já doufám, že světové společenství svým úsilím přispěje k jeho řešení.

Z ruského originálu přeložil Antonín Hluštík

"Stát, který porušuje práva svých vlastních občanů, se nevyhnutelně stává nebezpečím pro jiné státy"