„Starouška odhodil výbuch rakety asi o sto metrů“

Jmenuju se Voloďa. Před válkou jsem pracoval tak porůznu, instaloval jsem klimatizace, jinak jsem řidič z povolání. Prodělal jsem infarkt a teď jsem v invalidním důchodu.

Napadlo vás, že začne plnohodnotná ruská invaze?

Ne, tohle vůbec nikoho nenapadlo. Ani když začaly výbuchy, nemysleli jsme si, že to takhle dopadne, že nám zdevastují domy... Nikoho nenapadlo, že na nás zaútočí. Bylo nám řečeno, abychom se připravili, abychom si nachystali evakuační zavazadlo, ať můžeme kdykoliv odejít, ať si připravíme doklady... Ty jsme si ale nepřipravili, ty pak shořely.

Vzpomenete si na první den války?

Byl to obyčejný všední den. Probudili jsme se, ještě nebyla sezona, nebyla práce, tak jsme se věnovali domácím záležitostem, choval jsem křepelky, šel jsem nakrmit psy a kočky. Prostě každodenní věci.

Co se s vámi dělo v dalších dnech války?

V dalších dnech jsme zůstali ve sklepě. Jakmile začalo ostřelování, šli jsme rovnou do sklepa. Zpočátku jsme ještě měli signál, pak ale vypadl proud. A bez proudu jsme neměli ani signál. Nad námi létaly drony a bezpilotní letouny.
Nejdřív jsem byl v teritoriální obraně, vyfasovali jsme jednu útočnou pušku na tři lidi, nevěděli jsme ani, jestli střílí, nebo ne... A od 25. února bylo dělostřelectvo čím dál blíž. Hodně drsné to bylo pak 6. března, když k nám do vesnice přišli Rusové, pálili na nás z gradů a házeli miny.

Ten den mi shořel dům, takže jsem odjel z vesnice, protože do ní vstoupila ruská vojska. Bál jsem se. Viděl jsem vrtulníky, jak letí do Hostomelu... Letělo jich pět naráz, a pak jsem jich napočítal ještě devatenáct. Naše vesnice je v ďolíčku a oni letěli hodně nízko, nad lesem, dokonce se dotýkali vrcholků stromů. Tím, jak jsme v ďolíčku a Hostomel je výš, neviděla je protivzdušná obrana hned. Ale pak prý tři vrtulníky sestřelili. Dokonce jsem viděl přistávat jejich výsadkáře...

Jak se vám podařilo uniknout a zachránit své děti?

Den předtím jsem odvezl manželku a syna do Pušči-Vodice, kde je protiatomový kryt, a sám jsem se vrátil domů. Zůstal jsem tu sám se sousedem Andrijem. Později, když to poprvé zasáhlo můj pozemek, dřevník, řekl jsem Andrijovi: ‚Vezmi děti ke své tchyni do Kyjeva nebo je odvez ke své mámě, vidíš, co se děje!ʾ Tehdy mi na zahradě vybuchla mina, kus mě zasáhl do čela a souseda do ruky. Teprve pak sebral Andrij děti a odvezl je do bezpečí. Zůstal jsem sám. Když hořel dům, tak jsem trochu hasil, aby se nevznítil dřevník a sklep, protože všechno bylo poblíž. Nosil jsem vodu z hydrantu a hasil. Rozhodnutí o evakuaci jsem učinil, když dům už byl skoro shořelý a na poli začala zuřivá střelba. Šel jsem k matce a potkal tam švagrovou. Řekla, že pokud teď neodejdeme, nejspíš se už z vesnice nedostaneme. Poté jsme se rozhodli odjet.

Nemohli jsme jet po asfaltce, po hlavní silnici, protože tam už byla zuřivá střelba, běhali tam orkové, tak jsme jeli lesem a dostali se na asfaltku až dál, a pak jsme jeli do Horenky. V nemocnici byl protiatomový kryt. Ten den jsme opustili vesnici jako poslední.

Viděl jste, jak se ruská armáda dopouští zločinů na civilistech?

Slyšel jsem o tom, sám jsem to neviděl. Ale viděl jsem, jak vybuchují granáty, jak vybuchují miny, viděl jsem všechno. OT a BMP. Do vesnice, dvě stě metrů od našeho domu, vjela jejich BMP s písmenem "V". Prohnali se kolem nás, mysleli si, že cesta pokračuje dál, ale vjeli do bahna, trochu zapadli, ale dostali se ven. Ostřelovali můj dřevník. Moje snacha nedávno porodila a dítěti ještě nebyl ani měsíc, takže jsme se schovávali ve sklepě. Večer jsme museli topit, v noci jsme se šli ohřát do domu. Večer jsem šel pro dříví, a jak mám problém s tlakem, tak špatně slyším. Kolem mě proletěl dron. Letěl tak nízko, že jsem ho dokonce slyšel. A druhý den ráno mi přistála střela v dřevníku.

Pátého března shořel sousedův dům, kde se natáčel seriál Svaty (Dohazovači). Čtyři domy v okolí shořely, zasáhly je rakety Grad. Jedni staroušci, dědeček a babička zůstali ve vesnici, nechtěli se evakuovat. Babičku našli po ostřelování ve sklepě a dědečka odhodila tlaková vlna sto metrů daleko...

Co se stalo s vaším domem?

Přistál mi tady jeden grad. Dům začal hořet. A když jsem ho pak hasil, jdu s kýblem a slyším, že něco letí a sviští. Rychle jsem běžel do sklepa, a než jsem stačil zavřít dveře, vyrvalo mi to dveře i s rámem z rukou. Garáž zasáhla mina, je celá zničená, dveře byly jako řešeto, daly by se přes ně cedit nudle.

Co plánujete dělat dál?

Chystáme se stavět. Stát říkal, že pomůže, ale nevím jak, do jaké míry... Musíme nějak žít dál. Lidi, zaplaťpánbůh, pomáhají, pomáhají s jídlem, dali mi solární baterii, vozí mi baterky, baterie, snaží se zavést do vesnice elektřinu, slibují, že do konce měsíce bude elektřina. Jenom stodola zůstala celá... Něco vymyslíme, něco postavíme.

Změnil se váš postoj k Rusku a Rusům?

Samozřejmě, že ano. Na první pohled se nezdá, že by to byli lidi, když chodí zabíjet děti a znásilňovat ženy. Primitivní lidi takoví asi nebyli. Mají úplně vymyté mozky z toho, co slyší v televizi a od vlády... My jsme k nim nejezdili zabíjet a znásilňovat...

Chtěl byste Rusům něco vzkázat?

Co bych jim říkal, nepochopí to. Říkají, že nás přišli zachránit... Koho zachránit, před kým zachránit? Co bych jim vzkazoval, jako by to ani nebyli lidi, ale dobytek.

Jak se chovala ruská armáda při okupaci Moščunu?

Rusové přišli do domu sousedky, už je to babička, asi 15 lidí. Ona mi o tom vyprávěla. Slyšela, jak někdo chodí uvnitř domu. Má třípatrový dům a sklep. Když Rusové přišli k ní domů, vyšla ze sklepa a říkala, že se jí dokonce lekli. Chtěli po ní jídlo. Řekla jim: ‚Vezměte si brambory, snězte je syrové... Chlapi, vzdejte se, budete žít!‛ Nevím, jak se to odvážila říct, mohli ji taky zastřelit a nebyl by to první případ... Odešli a ona si zapamatovala jejich obličeje. Do rána byli všichni mrtví... A pak na poli koncem dubna nebo začátkem května chytili dva Burjaty. Nevím, jestli se vzdali, nebo je chytli. Museli se bát: byli by je zastřelili, takhle aspoň přežili.

Probíhá v obci odminování?

Ano, skoro každý den se někde něco najde. I moje babička šla nedávno na procházku a našla střelu. Takže ano, odminovávají.

Co jste cítil, když jste se vrátil do vesnice poté, co ji osvobodila ukrajinská armáda?

Ani nevím, jak to mám vyjádřit... Když jsem odjížděl, věděl jsem, že můj dům je zničený, ale moje maminka tady zůstala pod okupací (pláče), měsíc jsme se s ní nemohli spojit, prosili jsme dobrovolníky, ale ona nechtěla odejít a zůstala tady. Naštěstí všechno dopadlo dobře. Když jsme se vrátili, ve vesnici zůstalo jen pár celých domů, možná pět procent....

Požádal jste stát o pomoc s obnovou zničeného domu?

Volali jsme, řekli nám, ať si počkáme. Když nás evakuovali do Vinnycké oblasti, šel jsem tam na policii, měl jsem fotky zničeného domu, napsal jsem prohlášení a poskytl důkazy, dostali jsme protokol a poslali dokumenty do Kyjeva. Řešit to ale budou až skončí válka. Dokumenty jsem podal taky ve Vyšnevém. Mám důkazy, že můj dům zničila ruská armáda.