Sám s puškou proti bandě okupantů

21. březen 2023 | Hlasy války

Jmenuju se Olena Leonidivna Kratkovska. Mého otce, Leonida Anatolijovyče Chyščenka zastřelili okupanti ve vesnici Jahidne v Černihivské oblasti.

Když do vesnice vpadli 3. března Tuvinci, Burjati a Rusové, vzal můj otec do rukou pušku a šel bránit svůj domov. Domů se už nevrátil. Čtvrtého března musela moje babička vyskočit z hořícího domu, který zasáhly rakety. Rusové, kteří obsadili vesnici Jahidne, nahnali obyvatele do jedné místnosti. Do sklepa místní školy. Podmínky tam byly nelidské.

Byla jste svědkem mučení, špatného zacházení nebo týrání místních obyvatel?

Nebyla, protože jsem se v té době nenacházela v Ukrajině. Nestihla jsem se vrátit. Byla jsem ale svědkem toho, jak nám shořel dům. Nezůstalo po něm nic. Všechno, co bylo v domě a na pozemku, ukradli Rusové, Tuvinci nebo Burjati. Mého otce připravili o život.

Povězte nám prosím o svém otci.

Můj otec byl velmi slušný člověk. Před 15 lety odevzdal zbraň. Byl to policista (vyšetřovatelem). Pak šel do výslužby. Ještě v důchodu si přivydělával jako vedoucí ostrahy obchodu ELDORADO v Černihivě. Nakonec zůstal žít ve vesnici Jahidne. Babička zůstala připoutaná k posteli.

Jak vlastně Rusové našli vašeho otce?

Oni ho nenašli, sám totiž odešel bránit svoje město, svůj domov.

Mohla byste nám prosím říct, jak zemřel?

Střelili ho pětkrát do hrudníku. Čistý průstřel. Když dobrovolníci pohřbívali mého otce, říkali, že to vypadalo, jako by před nimi couval. Protože všechny rány byly do hrudníku.

Takže se sám postavil bandě okupantů?

Ano, sám.

Proti komu vlastně?

Vešel do domu a řekl babičce: „Podívej, na pozemku, zahradě něco hoří.“ Byl to nějaký obrněný transportér nebo tak něco. Okupanti vpadli do vesnice od 3. ulice. Přišli taky od vesnice Zolotynka, která je nedaleko, směrem od 4. ulice u školy. Odtud se dá přes les dojít do vesnice Jahidne. Pokud vím, tak si mysleli, že Jahidne je nějaký vojenský cíl. Na mapě bylo Jahidne označené jako vojenský útvar. Ale žádný vojenský útvar tady nikdy nebyl. Bylo tady zemědělské družstvo. Když jsem byla malá, pěstovali tam jablka. Nebyla to vesnice, ale předměstí, kde žili lidé. Byli zcela soběstační. Pracovali jak ve městě, tak i na vesnici.

Váš otec zemřel jako hrdina, když bránil naši zemi. Znáte okolnosti, za jakých k tomu došlo?

Ano, myslím si, že zemřel jako hrdina. Protože se neschovával ve sklepě. Jako jediný si vzal zbraň a šel. Se svou puškou, se kterou chodíval na lov. Vyrazil proti tankům, proti samopalům. Takže samozřejmě je to hrdina. Ale pořád nechápu, proč to udělal. Zastřelili ho sedmý den války. A předtím sedm dní říkal jenom jedno: „Prosím vás, zůstaňte pohromadě.“ Chtěl, abych byla se svou matkou, se svou sestrou a jejím synem, mým synovcem. Byla jsem zrovna v té době ve Francii. Zatímco moje rodina byla v Černihivě. A druhého března jsem se s nimi setkala v Polsku.

Když jsem přijela do Polska, otec mi stále opakoval: „Musíš vzít rodinu a odvézt je pryč. Musíš, chápeš?“ Připadalo mi, že už je na něco připravený. Když jsme spolu mluvili po telefonu, neustále mu někdo volal. Možná se s někým domlouval, možná ne. Říkal: „Jestli sem přijde ruský svět, jestli přijdou ke mně domů, tak je nepustím dovnitř, budu střílet a alespoň jednoho z nich zastřelím.“ A tak se taky stalo. Jednoho zabil, druhého údajně zranil. A ten třetí, jak jsem pochopila, zastřelil mého otce. Babička říkala, že někde slyšela, že byli tři.