Raketa mi zabila otce. Ten okamžik už nikdy nevymažu ani z paměti ani ze srdce.

10. červenec 2024 | Hlasy války | Zdroj:

‘Ракета поцілила в батька. Це ніколи не зітреться ані з пам’яті, ані з серця’

Natalija a Iryna Ostapovské jsou obyvatelky vesnice Červona hirka (Kyjevská oblast). Matka s dcerou vyprávějí svůj příběh a neubrání se slzám. Raketa před jejich očima zničila dům, zvířata a zabila nejdražšího člověka – otce a manžela. „Na památku těch, kteří zahynuli, se nesmíme vzdát, musíme věřit ve vítězství,“ říkají ženy navzdory ztrátě, ze které se ještě nevzpamatovaly.

(Následuje přímá řeč Iryny Ostapovské.)

Celé se to stalo před našima očima. Ale proč se to stalo, nikdo neví. Proč takové neštěstí postihlo každou rodinu? Všechno se seběhlo hrozně rychle. Byly to vteřiny, ani ne minuty... Přiletělo to velmi rychle. Byla to raketa. Zasáhla mého otce. Roztrhalo ho to na kusy. Dům shořel kvůli tlakové vlně. A všechno, co otec stavěl, také lehlo popelem. Uhořela i zvířata: husy, slepice, prasata, králíci. Bylo tam mnoho zvířat. Shořelo i vybavení. Bohužel se otec ocitl v kráteru. Nemůžeme se srovnat s tím, že už není s námi, i když stále cítíme jeho přítomnost. Věříme, že on nás vlastně ochránil: my jsme naživu. Ale je to hrozné, že on už tu není.

Zrovna jsme snídali, když se to stalo. Akorát jsme všichni vyšli ven. Sestra, neteř a švagr šli do sklepa, otec do stodoly za dobytkem. Já jsem stála kousek od něj. Ale když jsem k němu přiběhla, už v tom kráteru nebyl: jen jeho věci a části těla. Ruce, nohy... Tohle už nikdy nedostanu ani z paměti, ani ze srdce. Zůstane to tam navždy. Samozřejmě, když jsme doma, pokaždé na to vzpomínáme. S bolestí. Ještě jsme se z té ztráty nevzpamatovali. Ale pracujeme, nevzdáváme se. Pracujeme, děláme, co můžeme. Občas se trochu usmějeme, vzpomínáme na hezké chvíle.

Naše vesnice byla okupovaná. Jsme vděčni Nataliji Petrivně Sydorenko a Vjačeslavu Oleksijovyči Sydorenkovi. Poskytli nám střechu nad hlavou, jídlo, oblečení, celkově nám pomáhali poté, co náš dům zničila raketa. Pomohli nám pohřbít mého otce a vyrobili mu rakev. Jsme jim za to velmi vděční. Snaží se pomáhat všem. Díky nim jsme se dostali z okupace.

Všechno se to stalo 27. února 2022. A 4. března 2022 jsme z vesnice odjeli. Třetího března jsme pohřbili otce na místním hřbitově. Natalija Petrivna a její manžel Vjačeslav Oleksijovyč nám půjčili auto. Bylo to celé děsivé, protože Rusové nás celou dobu ostřelovali. Ale přesto nám pomohli, aby to proběhlo nějak důstojně. Odjeli jsme pak spolu s nimi 4. března. Nevěděli jsme, kam jedeme a jestli je to dobrý nápad. Byli jsme otřesení po té ztrátě... Nic nedávalo smysl. Ale díky nim jsme se dostali z okupované vesnice.

Domů jsme se vrátili 16. dubna 2022. Otce jsme znovu vyzvedli z márnice, protože mezitím proběhla exhumace. Přijeli jsme do vesnice ze směru od Makarova. Bylo to strašné. Když jsme se rozhodli vrátit, nevěděli jsme, že tu jsou zničené domy. Cestou jsme viděli spálená auta. Bylo vidět, že to způsobily rakety a kasetové munice. Byly tam i nášlapné miny. Když jsme se vrátili do domu, viděli jsme úplně jiný obraz než ten, který jsme viděli, když jsme otřesení opouštěli dům. Znovu jsme si to všechno vybavili. Dlouho jsme dům neuklízeli, protože jsme si mysleli, že by tam mohly být nášlapné miny, ale díkybohu tam nic nebylo. Na našem dvoře nebyly žádné nástražné miny, ani dráty. Tak jsme si trochu odpočinuli, jak se říká, morálně i fyzicky, a začali jsme uklízet okolí našeho domu. Postupně jsme vyčistili dvůr. Musím poděkovat všem lidem, kteří nám pomáhali. Byli to přátelé a příbuzní z otcovy strany. Takhle jsme to uklidili.

Doufali jsme, že vyhořelý dům zrekonstruujeme. Ale bohužel se začaly bortit stěny. Otec před Novým rokem provedl několik oprav. Udělal novou pec. Bohužel se celé zřítilo. Museli jsme to rozebrat. Teď nám zbyly jen základy. Ale i základy se už začaly rozpadat. Díváte se na ty ruiny a nemáte slov, nemáte už ani žádné emoce. Doufáme, že ruští agresoři za to budou potrestáni a že zaplatí odškodné. Doufáme, že brzy zvítězíme.

Nyní jsme opravili letní kuchyň. Zůstala částečně zachovalá. Kdybychom otáleli, už by taky nestála. Dostali jsme mobilní domek. Nebyla tam samozřejmě elektřina a bylo chladno. Měli jsme dřevo, topili jsme v kamínkách. My jsme nesvěsili ruce, my jsme se nevzdali. Ukrajinci jsou silný národ. Hlavní je se nevzdávat. Jak se říká, život je před námi. Ale stejně všichni vzpomínají na své příbuzné a přátele. Naši příbuzní nás stejně vidí, bdí nad námi a pomáhají nám. Na jejich památku se nesmíme vzdát, musíme jít dál k vítězství.