‚Pokud nebudeme investovat do umění, můžeme znovu prohrát‘ - Matvej Vajsberg

— Čím je pro vás kniha „Hlasy Války. Mariupol“ důležitá?

— Tato kniha je pro mě důležitá jako pro člověka, Ukrajince, protože příběh Mariupolu je náš společný příběh. Je velmi bolestný. Rozumím, že nemůžeme reagovat stejně jako lidé, kteří tam byli. Ale stále si vybavuji svou reakci na tyto události. Maloval jsem celý cyklus „Tenká červená linie“, který jsem nakonec věnoval událostem v Mariupolu. Od 24. února 2022 se něco takového děje pořád. Myslím, že je to můj malý příspěvek ke společné věci. Protože jsem potkal ty lidi, jejichž hlasy v této knize zaznívají. Četl jsem jejich svědectví. Je to dost děsivé.

— Nakolik válka ovlivnila vaši tvorbu?

— Válka obecně ovlivnila moji tvorbu. Začal jsem malovat už na začátku března roku 2022, v podstatě okamžitě. Ne každý toho by schopen. Každý z nás prožívá věci odlišně. Naše psychika je individuální. Tu svou znám dobře, měl jsem podobnou zkušenost už v roce 2014, kdy jsem maloval cyklus obrazů nazvaný „Zeď“, věnovaný událostem na Majdanu. Prostě jsem začal malovat. To mě zachránilo. Pomáhal mi také další cyklus „Cestovní deník“. A na druhou stranu jsem měl pocit, že lidé na ta moje díla čekali. Pro někoho to bylo důležité, později mi o tom řekli. Byla to taková úzkostlivá tvorba: každý den jsem něco maloval, a i když to byly stromy, pořád to bylo o válce.

— Nepamatuju takový objem práce, ba co víc, takový objem výstavní činnosti jako v těchto 512-513 dnech. V této době probíhalo spoustu aukcí, charitativních a jiných aktivit. Naposledy jsem to zažil asi v době mého mládí. Staly se takové úžasné věci jako například výstava obrazu z cyklu Cestovní deník v Haagu na ministerstvu spravedlnosti. Bylo toho hodně, nemohu to teď všechno vyjmenovat. Dělal jsem obrovské nástěnné malby v Babím Jaru (soutěska na severozápadním okraji Kyjeva v letech 1941-1943 zde došlo k masovém střílení hlavně židovského obyvatelstva Kyjeva. Dnes je na tomto místě památník. - pozn.překl.). Možná jste to viděl, nevím. Namaloval jsem také „Anděla ozbrojených sil Ukrajiny“, „Menoru“ a tak dále. Vyšlo několik knih. "Cestovní deník", vaše kniha. Měla by vyjít další kniha. Některé mé práce se používají, což znamená, že jsem potřebný a užitečný. Samozřejmě, že téměř veškerá taková práce se dělá na dobrovolnické bázi. Na benátském bienále proběhla velmi zvláštní výstava v sestavě „umělců, kteří tvořili po 24. únoru“. Protože obvykle je účast na ní takovým uzavřeným klubem, necpal jsem se tam. Přitom šlo také o válku a naše akce.

— Umělci opravdu reagují na dramatické události různě. Někteří jsou frustrovaní...

— No, já vám řeknu, že tady nemůžete nikoho obviňovat. Každý má jinou psychiku. Jsou lidé, kteří se sebrali a šli bojovat. Jak umělci, tak i ostatní: umělec je stejný člověk, stejný muž nebo žena jako ostatní. Někteří lidé začali dělat čistě dobrovolnickou práci. Jiní začali malovat, a to je také normální. Moji přátelé, já a někteří další.

Na začátku to byla opravdu každodenní práce. Teď si dovolím trochu odpočívat. Je to fyzicky poměrně náročné malovat obrovské nástěnné malby, 120 m² za 8 nebo 10 dní. Nikdy jsem si nemyslel, že to budu dělat. V Babím Jaru jsme vystavovali společně s mým litevským přítelem, který tam přivezl výstavu „Mojžíšovy cesty“. Pokud se nepletu, byla to první mezinárodní výstava od 24. února 2022 v tom smyslu, že ji „přivezli k nám“.

Vznikl ještě jeden cyklus – Karavana, který jsem zapomněl zmínit. Byl věnován karavaně s obilím a chlebem. Jel jsem do Oděsy a vůbec mě nenapadlo malovat moře. Proč bych ho maloval? Ale najednou jsem na obzoru uviděl lodě. Pak se z toho vyklubal úplně jiný příběh s tou Karavanou. Možná v něm budu nějak pokračovat, teď je to obzvlášť důležité.

— Jaká díla ukrajinských umělců vzniklá za války na vás osobně zapůsobila? Pokud nějaká taková jsou.

— Určitě jsou – jsou to díla mých přátel výtvarníků. Achry Adžynžala, Oleny Preduvalové, Oleksije Apollonova. Sevy Šarka. Je těžké je všechny vyjmenovat, pracuje na tom mnoho lidí. Káťa Lisova je vůbec objev, dělá velmi zajímavé věci.

Slavik Šereševskyj hodně maluje o válce. Jsou tam velmi silná díla. Jsou trochu ironické: obraz, kde se dívá na potápějící se křižník Moskva. V té době se křižník ještě nepotopil. No, já jsem ho jako potápějící se křižník namaloval ještě dříve ve svém Cestovním deníku.

Rád bych se zmínil o tvorbě Saši Životkova. Jsou to velmi silná díla. Je to jeho vlastní technika, ani nevím, jak to nazvat – sochařství, malba. Výstava v Ukrajinském domě byla silná a velmi dojemná.

— Jaká práce vás v tomto období nejvíce emocionálně vyčerpala?

— Asi Cestovní deník, protože jsem si dal za úkol každý den namalovat malý obrázek – všechny jsou na A4. Musel jsem na tyto stavy reagovat. Vlastně na co jsem měl reagovat, když jsem se v tom stavu nacházel? Byla to obrovská a podle mého názoru velmi důležitá práce. Pro mě možná nejdůležitější vůbec.

Obecně není snadné vyzdvihnout jednu věc. Když maluju, zvlášť teď, je to nesmírně vyčerpávající, protože všechno musí být poctivé. V takových chvílích se něco dělat napůl nepovede.

— Nyní se hodně mluví o tom, že stát vyčlenil 28 milionů hřiven na nahrazení srpu a kladiva na soše Matky vlast trojzubcem, jak si to odhlasovali Ukrajinci v aplikaci Dija. Co si o tomto rozhodnutí myslíte?

— Připadá mi normální, přeci tam nebude stát se srpem a kladivem? To je velmi zábavný příběh s touto ženskou, jak ji tady říkáme. Ale víte, to je podobný příběh jako s Majdanem, kde nechal Omelčenko postavit ty hrůzy, které se vlastně zapsaly do dějin po samotných událostech na Majdanu. Teď je nový humbuk, myslím, že to začalo včera nebo předevčírem, kolem muzea v Oděse. Že by se měli kupovat drony, místo aby se investovalo do muzeí. No, to je přece jasné, že bychom měli nakoupit drony. Ale taky bychom měli do něčeho investovat, pokud možno do umění. Protože můžeme zase prohrát.

„Rusko si přivlastnilo naši kulturu."

Ne nadarmo vynakládá agresorská země na to všechno stovky, desítky milionů dolarů. Viděl jsem jejich výstavy, jsou strašné. Jsem alergicky na spojení „ruská avantgarda“. Je to něco, co si Rusko přivlastnilo. A my máme svoje věci... Za prvé, Malevič je náš, i kdyby si někdo myslel něco jiného. Za druhé, takové jevy jako bojčukizmus (Bojčukismus je kulturní a umělecký fenomén v dějinách ukrajinského umění období 1910 -1930, který se vyznačuje uměleckým monumentálně-syntetickým stylem. Pozn. překl.) a tak dále jsou světovými fenomény a my do nich musíme investovat. Stejně jako do současné kultury, mimochodem. Protože teď, když různé západní instituce začaly zvát muzea, například Louvre pozval muzeum Chanenko, aby přivezl byzantskou ikonu. A nebylo by nic špatného, kdyby spolu s byzantskou ikonou přivezli i současné ukrajinské autory. Říkám to jako člověk, který se o to zajímá, za prvé. A za druhé, dělá se to všude na světě. Viděl jsem mnoho takových výstav. Aby se ukázalo, že existuje nějaká historická propojenost. Že je to současná kultura, že je to kultura, která má tradici, a tak dále. A to si opravdu zaslouží, aby se to teď ve světě ukazovalo. To je zřejmé i z mé omezené zkušenosti.

Víte, třeba výstava v Haagu nebo někde jinde. Když byla moje Zeď vystavena v polském Sejmu, tak jsme viděl, že to fungovalo. A stát by se o to měl postarat. Ale my bohužel takovou tradici nemáme. Nechci být osobní, je to nevděčná práce. I když vím, o čem mluvím. Lidé jen nechápou, proč je to nutné. Ale je to nutné. Je to vstup do jiného klubu. Celý svět chodí na výstavy, celý svět se dívá na obrazy. Tam je přístup k lidem, kteří milují umění nebo se jím zabývají, jiný. Ukrajina pomalu přestává být estrádní zemí vyšívaných košil a širokých kalhot. Ukrajina konečně začala existovat jako kulturní entita ve světě, kterou je potřeba podporovat na státní úrovni.

— Po těchto ulicích chodíte každý den. Nedráždí vás jako umělce, jak vypadá městský veřejný prostor?

V tomto ateliéru jsem dvacet let maloval oblohu. Dvacet let jsem maloval oblohu přes okno. Jen se podívejte, co je z toho okna vidět dnes. Ty domy, nevím, jestli budou obydlené, nebo ne. Viděl jsem odtud na katedrálu svaté Sofie. Je to prostě strašná výstavba, která probíhá, myslím, už od sovětské éry, ale ne v takovém rozsahu. Zvláště se tím vyznačoval zesnulý starosta Omelčenko, nikoliv jeho nástupce Leonid Černovecký. Ten přišel po něm a všechno vyraboval. Omelčenko udělal všechno, postavil tu „pyramidu“. A teď to pokračuje.

Co na to říct... Pokud se ptáte na takové věci, zúčastnil jsem se mnoha akcí, ale zřejmě se nám nepodařilo nic zachránit. Ani Senný trh, ani umělecký ateliér na Andrijevském uzvizu a tak dále. Všichni jsou chamtiví. Jak se říká v Oděse, chamtivost je matkou všech neřestí.

— Časopis Esquire měl rubriku „Pravidla života“. Jaká jsou pravidla života Matveje Vajsberga?

— Mám několik zásad. Můžeme tomu říkat pravidla života? Pravděpodobně ano. Například se nikdy nenabízím, jak už jsem řekl. Nikdy. Ale druhá zásada je trochu v rozporu s první – neutíkám před nabídkami. Nenabízím se, ale před nabídkami neutíkám. Dělej, co umíš, a žij tak, jak žiješ. Pokud je to možné, žij správně, dělej správné věci. Jaká další pravidla mohou existovat?

Víte, existuje příběh, jak se potkali dva židovští mudrci, myslím, že to bylo někdy v VII. století. A jeden říká tomu druhému: ‚Vysvětli mi podstatu židovství, dokud stojím na jedné noze.‘ Já nejsem věřící, aby bylo jasno. A on na to: ‚To je jednoduchý! Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě.‘ To je celé. To je to pravidlo. To je základní pravidlo.

Kniha "Hlasy války. Mariupol" s obrazy Matveje Vajsberga a fotografiemi Jevhena Sosnovského je k dostání v knihkupectví Je a přímo u Charkovské skupiny pro lidská práva.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina