Obyvatel Mariupolu: S Rusy se nedá ani vyjednávat, ani jim věřit.

Pane Vitaliji, co jste dělal před invazí?

Povoláním jsem konstrukční inženýr, ale skoro celý život jsem učil na Pryazovské státní technické univerzitě.

Kdy jste se poprvé setkal s válkou?

V roce 2014 moje město obsadili bojovníci tzv. DNR pod vedením Ruska. Byla to velmi napjatá fáze, než bylo město osvobozeno. Pak přišla válka, kdy se snažili Mariupol dobýt a hrozilo, že se město dostane do obklíčení. S manželkou a malým dítětem jsme to nevydrželi a v březnu 2014 odjeli. Vrátili jsme se v roce 2015. Od té doby jsme tam žili s vědomím, že frontová linie je blízko, ale město je stále na území kontrolovaném vládou.
Snažili jsme se Mariupol všemožně ukrajinizovat, pomáhali jsme armádě, zkrátka jsme se aktivně zapojili do dobrovolnictví.
Připravoval jste se nějak na události, ke kterým došlo 24. února?
Armáda i analytici nás varovali, že k tomu dojde. Takže jsme to věděli a byli jsme na to psychicky připraveni. Jiná věc je, že připravit se fyzicky a materiálně bylo téměř nemožné.
Už v prosinci a lednu se k tomu schylovalo: buď se to stane nebo ne. Nakonec 24. února došlo k tomu, co se nejvíc předpovídalo: raketové útoky, letectvo po celém území Ukrajiny, atd…
Doufali jsme, že Rusové pochopí, že máme pomoc a budeme se bránit.
24. února ráno jsme slyšeli, že ostřelují celou Ukrajinu, a pak jsme se dozvěděli, že nás bombardují. Bylo to předměstí: Východní sídliště od vesnice Šyrokine a letiště. Věděli jsme, že město je opevněné, hlavně z té strany, ale také jsme si uvědomovali, že to bude těžké a budeme potřebovat pomoc. Vůbec jsme ale nečekali, že nás obklíčí. Přestože jsme věděli, že dojde k válce, nepřipravovali jsme na odchod. Já i moje žena máme totiž staré rodiče.

Jaké byly vaše dny před odjezdem z města?

První den jsem ještě šel na půl dne do práce, druhý den jsme se snažili jít do obchodu něco koupit, protože už začaly problémy se zásobováním. Všichni nakupovali, jak se později ukázalo, bylo to správné: lidé si dělali zásoby potravin...
Když jsem pochopil, že není práce a zároveň nedokážu jen tak sedět doma, šel jsem ke známým do nejbližšího dobrovolnického centra. Pomáhal jsem jim tam s nakládáním. Měli jsme hlídky v noci, abychom to místo ochránili. Pomáhali jsme armádě a policii. Přece jenom začali mít problémy se zásobováním, minimálně jim chybělo teplé jídlo. A policie a hasiči pracovali nepřetržitě. Takže oni dělali svou práci a my jsme pomáhali, jak jsme mohli.
Po třech nebo čtyřech dnech se objevily první problémy s elektřinou, které se nakonec podařilo vyřešit. Příslušné služby ve městě stále fungovaly.
Ale po nějaké době elektřina vypadla a pak zmizela i voda, takže jsme začali hledat jiné zdroje. Nemáme totiž pumpy jako některá jiná města. Komunální služby začaly přivážet cisterny, ale byly tam obrovské fronty, a tak si lidé začali vybavovat, kde jsou ve městě alespoň nějaké prameny nebo studny, protože bez vody by to nešlo.
Během několika dalších dnů odpojili plyn. Docházelo k tomu postupně, nejdřív v oblastech, kde ostřelovali vodovody. Lidé začali mrznout. Naše čtvrť byla naštěstí jedna z posledních, která byla odříznuta od dodávek plynu. My bydlíme v jednom domě ještě s rodinou mojí sestry, se kterou jsme se také společně evakuovali. Každá rodina má svůj vchod. Jakmile nám začala být zima, sestěhovali jsme do jedné místnosti, abychom se nějak zahřáli. Takto jsme vydrželi tři nebo čtyři dny, pak teplota klesla a my jsme se přestěhovali k mým rodičům, kteří bydlí na okraji Mariupolu a mají kamna. Dřevo se tenkrát ještě dalo sehnat.
Od chvíle, kdy byly přerušeny dodávky plynu, vzalo celé město do ruky pily a sekery a šlo kácet stromy, aby si lidé mohli uvařit jídlo a zahřát se. Horší to měli lidé, kteří bydleli v panelácích. Všichni se snažili nasekat dřevo a uvařit ve dvoře. Když jsem navštívil své přátele, měli na sobě čepice a bundy a teplota v jejich bytech se blížila nule. To bylo pro Mariupol neobvyklé: po celý týden bylo každou noc šest až deset stupňů pod nulou...
Po výpadku proudu nastal problém s komunikací, začaly se rychle vybíjet telefony. Jednodušší to měli ti, kteří měli generátory. Já jsem musel hledat známé a místa, kde ho měli. Telefon jsem si nabíjel v dobrovolnickém centru.
Později začalo spojení mizet. Nejdřív jsme si mysleli, že nefungují vysílače, ale armáda řekla, že v okolí Mariupolu jsou rušičky, a proto nebylo spojení normální. Na některých místech síť fungovala a lidé si tuto informaci předávali mezi sebou. Chodili si tam pak číst zprávy, zjišťovaly, co se děje kolem nich, protože informační blokáda už začala. Nyní, jak víte, je úplná blokáda a informační zdroje jsou pouze ruské.
Zároveň se zastavilo rozhlasové vysílání z Ukrajiny a zůstaly jen rozhlasové stanice DNR.

Jak jste se dostával z města?

Všichni jsme odjeli mým autem: čtyři dospělí a tři děti. Z Mariupolu do Záporoží jsme jeli 11 hodin. Nebylo to snadné: nečekal jsem, že pojedeme v zimě, auto stálo v garáži na letních pneumatikách, bez paliva a plynu. Přestože mrzlo a sněžilo, podařilo se nám dojet do Záporoží na letních pneumatikách. Byl to zázrak, že nám nádrž vystačila i když posledních pár metrů už svítila červená kontrolka.
V Záporoží jsme našli útočiště v Epicentru, kde jsme přenocovali.
V Dnipru nás čekali dva týdny u mého švagra. Tam jsme bydleli téměř týden. Hledali jsme možnosti, jak sehnat práci a bydlení. Hledali jsme v rámci Ukrajiny nějaké bezpečnější místo, kde by se dalo usadit.
Opět díky našim přátelům jsme našli dočasné ubytování v Sambiru a Drohobyči. A pak jsme si pronajali dům ve vašem městě. A teď je nás všech sedm zase pohromadě.

Jak to v Mariupolu vypadalo, když jste ho opouštěli?

Když jsme odjížděli, tak jsme vlastně zázrakem unikli ostřelování: ani nám, ani autu se naštěstí nic nestalo. Jen jsme viděli, co okolo nás dopadalo. Viděli jsme zraněné lidi a lidi, kteří odjížděli v rozbitých autech, a už jsme rozeznávali zvuky, věděli jsme, kdy to, co letí, dopadne kousek od nás.
Co jsme viděli? Zničené domy v centru města. Bydleli jsme v centrální části. A moji rodiče bydleli ve vesnici Piščane za přístavem.
Tehdy už každý den dopadaly rakety, po kterých zůstávaly krátery.
Během prvního týdne, kdy rodiče ještě zůstávali v Piščane a spojení už nefungovalo, jsem je jel zkontrolovat, jestli tam náhodou něco nepřiletělo, ale byl tam docela klid. Když jsem o tři dny později přivezl babičku své ženy, už byly vidět stopy po ostřelování. To znamená, že ostřelovali vesnici, kde nebyly žádné vojenské objekty.
Stejně tak v době, kdy jsme odjížděli, přístav ještě neostřelovali, ale vesnici, kde probíhal známý svým festivalem, byla důkladně ostřelována. Rašisté zasáhli hlavně elektrárnu: to znamená, že šlo o přímé bombardování z moře.
Patnáctého března jsem chystal dříví a vodu pro rodiče, protože v tu chvíli už tam bydlelo 11 lidí. Další den, den před odjezdem, jsme viděli, jak kolona vozidel opouští město. Jak jsem pochopil, nešlo o organizovaný humanitární konvoj, ale lidé se sami zorganizovali a vyrazili. Až později tam okupanti zřídili kontrolní stanoviště.
Jel jsem po Metalurgově ulici, která se táhne celým městem. Viděl jsem, že všechny budovy naší univerzity byly ostřelovány dělostřelectvem, a bylo nesmírně obtížné se po centru pohybovat. Přesouval jsme se na kole, protože všude byly střepy, některá okna chyběla a některé domy byly napůl nebo úplně zničené. Zkrátka, celé centrum Mariupolu bylo zdemolované a v místě podchodu jsem viděl deset metrů široký a čtyři až pět metrů hluboký kráter po raketovém útoku.
Bylo to desátého března. Později lidé vyprávěli, že nepřátelská letadla začala "zpracovávat" centrum našeho města.
Když jsem přišel do dobrovolnického centra, abych se dozvěděl nejnovější zprávy, policie mi řekla, že lidé se evakuují na vlastní nebezpečí. Ujasnil jsem si tedy možnou trasu. V tu chvíli přišel chlapec, který se vrátil z činoherního divadla, které bylo bombardováno...
Rozhodli jsme se, že se pokusíme dostat ven, i když jet přes okupované území bylo riskantní.
I přes špatné spojení jsme dostali zprávu, že na trase je koridor pro soukromá vozidla.
Vlastně až těsně před odjezdem jsem viděl město v troskách a později jsem se dozvěděl, že tehdy už bylo zničeno 70 procent obytných budov.

Zůstal vám někdo v Mariupolu?

Mí rodiče, otec byl tenkrát nemocný. Zůstala s nimi sestra. Pak taky manželčina babička. Otec mojí manželky bydlel ve vesnici Talakivka, ztratili jsme s ním spojení 26. února 2022 a od té doby od něj nemáme žádné zprávy…

Proč se okupanti takhle chovají v Mariupolu?

Zřejmě se jim nepodařilo zmocnit se klíčového města tak rychle, jak plánovali, protože ho bránila armáda. Jakmile se okupanti dostali na předměstí, byli naší armádou odraženi.
Proto se uchýlili k ostřelování civilistů, aby vyvolali paniku, donutili je odejít a vytvořili tlak na armádu, která má mezi místním obyvatelstvem také své příbuzné. Vojáci i civilisté dostávali textové zprávy z ruských čísel s požadavkem, aby se vzdali.
Rašisté tvrdili, že ostřelují základnu Azov, ale ve skutečnosti byly prvními "vojenskými" cíli, na které stříleli, škola a devítipatrová budova nacházející se v blízkosti základny sil teritoriální obrany.
Těžko říct, zda to bylo úmyslně, nebo omylem, protože 90 % škol ve městě bylo zničeno, stejně jako všech sedm mariupolských univerzit.

Má vůbec smysl jednat s Ruskem o příměří?

Historii znám poměrně dobře a od roku 2014 jsem začal studovat dějiny detailněji. Proto si myslím, že se s Ruskem domlouvat nedá. Jednání, která právě teď probíhají, jsou čistě diplomatická a strategická, ale v žádném případě se na ně spoléhat nedá.