Novodobá zlatá horečka na Sibiři

V posledních letech se oblast ruské Sibiře stále častěji dostává do médií jako příklad neekologického plenění přírodního bohatství, které v mnohých oblastech připomíná poměry zlaté horečky na Klondiku. Příklon k ekologickým tématům, hospodárnému využití energií a obnově přírodního fondu nejsou záležitosti, které by měly odezvu v největší zemi světa. Nesmírné prostory sibiřských lesů jsou využívány pro radikální těžbu surovin, která nenávratně zasahuje jak do místních ekosystémů, tak do života místních obyvatel.

Sibiřská zlatá horečka

Ve vodních tocích především jižní Sibiře se v nedávné době obnovilo rozsáhlé rýžování zlata. V roce 2020 se totiž zvýšila cena na 2000 dolarů za unci tohoto drahého kovu, takže místní společnosti navýšily těžbu, a to především tak, že rozšířili těžební místa. V krátké době tak novodobá zlatá horečka narušila život místních původních obyvatel, jejichž kmeny v oblasti sídlí. Jedná se například o národ turkických Šorců obývajících Kemerovskou oblast a jih Republiky Chakasie.

Těžařské společnosti, které velmi snadno získávají těžební povolení od vlády, znečišťují vodní toky, životní prostředí, podemílají půdu, na které se místní kmeny tradičně věnují zemědělství a narušují místa a stavby spjaté s jejich kulturou. Kromě vyhánění místních má těžba negativní důsledky pro vodní zdroje, složení půdy, kdy hrozí sesuvy a tím dochází k narušení rostlinného i živočišného ekosystému.

Znečištěné řeky a zdevastované lesy

Příslušník šorckého kmene Boris Kiskorov žijící ve vesnici Trjochrečje v dokumentu Zlaté neštěstí říká: „Vláda nás uklidňuje, že se nás těžba nedotýká, protože společnosti těží vysoko v horách a my žijeme v nížině. Ale řeka teče z hor dolu do vesnice, přiteče již znečištěná a tím pádem nemáme zdroj pitné vody ani pro sebe ani pro dobytek.“ Znečištění vody se týká i úhynu ryb a živočichů, kteří v okolí vodních zdrojů žijí a kteří místní loví pro obživu.

Problém se však netýká jen těžby zlata v korytech řek a vodních plochách, ale i těžby uhlí, kvůli kterému dochází k znečištění vzduchu, zdrojů pitné vody i půdy. Místní osady původních kmenů žijících v tajze jako jsou kromě již zmíněných Šorců i Chakasové nebo Teuleté, tak pomalu mizí pod koly buldozerů a ruská vláda nad celým problémem zavírá oči a dál vydává licence k těžbě.

Informace v tomto textu pochází ze studie o porušování ekologických práv místních kmenů vypracovanou Anti-Discrimination Center Memorial.