‘Nejsem zvyklý na to, že mám v kostele čtyři rakve s vojáky,’ říká kněz Viktor Marynčak

Otec Viktor je v Charkově legendární postavou. Od roku 1968 vyučoval na katedře ruského jazyka a v roce 1991 se náhle stal knězem snad jediné proukrajinské církve v Charkově, která nenechávala Moskevský patriarchát v klidu.
Budova s výjimečnou historií má vymlácená okna od chvíle, kdy poblíž dopadla raketa. „Ale zdi se nepohnuly,“ říká otec Viktor a vzpomíná, že tehdy necítil žádný strach, stejně jako jeho farníci.
Následuje přímá řeč otce Viktora Marynčaka o ovládání emocí, jeho osobním vykoupení, schopnosti církve se reformovat, lidské důstojnosti a svobodě.

V březnu nás každé ráno budily dávky ze samopalu a bylo jasné, že jde o výjimečný stav. To však neotřáslo našimi základy. A když přišly první zprávy o Buče a Irpini...

Je to rozhodně těžké. Myslím, že to bude těžké až do samého konce této války, a pak nastanou nové obtíže. Jsme odsouzeni buď zemřít, nebo zvítězit. Smrt nedopustíme, takže dojde k vítězství. Ale je to nesmírně problematické...

Násobí se zkušenosti ze ztrát a určitá hořkost. Člověk si začíná zvykat, a stává se z toho statistika. To jsou děsivé věci. Ale dějí se. Neměli bychom před tím zavírat oči. Musíme nahlédnout přímo do své duše s tím, že tam nemůže být všechno v pořádku. Ve skutečnosti je hlavním cílem našeho nepřítele naše duše. A tam není všechno v pořádku.

Ptal jsem se sám sebe. Stejnou otázku mi před mnoha lety položil chlapec, kterému před očima zemřela matka. „Kde byl tvůj Bůh?“ Ptám se teď sám sebe. Kde byl Bůh, když se děly všechny ty věci v Buče, v Irpini v Izjumu, v Balakliji, nebo v Cyrkunach? Kde byl v tu chvíli tvůj Bůh? Nemám odpověď. Jednoduchou odpověď, bez spekulací. Nemám.

Jde o to, jak tyto skutečnosti ovlivňují naši duši. V mém případě to podkopalo základy mého racionálního pohledu na svět. Můj racionální světonázor byl samozřejmě založen na přikázáních. Je to samozřejmě humanistický světonázor. Je to světonázor, který je zaměřen na jednotlivce, na člověka jako středobod vesmíru. Na člověka a jeho lidskou důstojnost. Jeho lásku. Lidská práva, tvořivost, inspiraci. To je světonázor, který nám dal Ježíš Kristus. A tento světonázor jaksi předpokládal, že postupem času se k sobě lidé budou chovat humánněji. Že začnou platit určitá pravidla a práva. Žádná pravidla. Žádná práva. Ve světě, kde vládne říše zla, nefunguje nic.

Emoce

Asi před 20 lety se mě lékař při pohledu na hodnoty mého krevního tlaku, zeptal: „Proč máte tak vysoký diastolický tlak?". Pak se zamyslel a řekl: „Aha, adrenalin!" Na nedostatek adrenalinu si opravdu nestěžuju.

Oddával jsem tu jednoho muže. Vojáka. A pak jsme ho museli pohřbít. Mám tady známou rodinu, jsou to mí sousedé po celých 32 let, co tu sloužím. Pohřbil jsem jejich pradědečka, prababičku, dědečka a také vnuka, osmnáctiletého kluka. Tu rodinu znám. Nedovolím si jen tak plakat. Tenkrát jsem to nevydržel. Objal jsem jejich babičku, několik minut jsme stáli a plakali přímo tam na hřbitově. Teprve pak jsem mohl zahájit bohoslužbu.

Nevyprávím ani desetinu toho, co jsem zažil. Přijal jsem totiž svátost kněžství, která mi pomáhá nést tento kříž. Obyčejní lidé nemají svátost kněžství, nic je tedy nechrání. Jednou jsem to opravdu pocítil, jak svátost kněžství ochraňuje. Nejsou to prázdná slova, to je realita, se kterou jsme se setkal.

Na pohřbu jsem jediný člověk, který musí zůstat klidný od začátku do konce. Musím se ovládat a mít situaci pod kontrolou. Neznamená to, že nemám emoce, ale spíš mám schopnost potlačit ty negativní, destruktivní emoce. A to je výrazný rozdíl. Pozitivní, užitečné emoce se v sobě snažím naopak pěstovat. Dnes jsem zde dvakrát křtil. Je to nesmírně pozitivní zážitek, taková čistá a lehká radost. Emoce se přece objevují. Takže to není tak, že bychom je ztráceli... Nejsem zvyklý pohřbívat lidi. Nejsem zvyklý na to, že tu máme čtyři rakve. Pochovali jsme naše vojáky. Vedle jedné z rakví stála moje stará známá, znám ji přes třicet let, protože v té rakvi je její příbuzný. Nedokážu to jen tak přejít. Je možné se ale ovládat a zůstat v klidu.

Domnívám se, že k vlastnostem věřícího člověka patří vyrovnanost a ničím nepodložená, což je podstatné, víra v to, že vše bude tak, jak má být. Nevíme, jestli dobře nebo špatně, prostě tak, jak má. Tím nejlepším možným způsobem. Podle boží vůle. Člověk to přijímá zcela a bezvýhradně. Ničeho se nebojí. A právě proto jsou krizové situace užitečné. Učí nás modlit se a hledat takové životní přístupy a postoje, které nás povzbuzují. To je velmi důležité.

Pokání

Jsem kolaborant. Nejsem nijak aktivní, ale jsem. Popravdě řečeno v oblasti školství a kultury jste ani jinak nemohli existovat. Ve školství jsem pracoval od roku 1968. Jistě chápete, že více než dvacet let ve školství to už je vážná věc. Celý můj další život se snažím odčinit, změnit svůj přístup, svoje postoje a své chování. Prostě žít poněkud jinak. Ne tak, jak jsem žil v sovětských dobách. Proto jsem se stal knězem. Musel jsem nějak odčinit svou vinu.

Tento individualistický, personalistický aspekt křesťanství mi byl nesmírně blízký. Jsem si vědom toho, že křesťanství neoslovuje masy, ale každého člověka zvlášť. Hledá způsob, jak spasit každého jednotlivce. Člověk se mohl zmýlit, udělal chybu, upadnout, a teď potřebuje pomoc vstát a změnit svůj život. Potřebuje pomoc, aby se mohl vrátit na cestu.

Reforma

Existují mladé protestantské církve, které se reformují velmi rychlým tempem. V tom jsou výjimečné. Jsou nové. Nemají dvoutisíciletou historii. A tato historie na ně netlačí. Zato historie naší církve sahá 2000 let dozadu. My nikam nespěcháme. Nespěcháme provádět reformy.

Naše reformy by měly být spojeny především s naší službou pro společnost. Nyní máme v kostele na každé bohoslužbě několik mladých kaplanů. Stojí před nesmírně důležitým úkolem. Denně se setkávají s těmi, kteří jdou bojovat. A musí jim naslouchat, zpovídat je a modlit se za ně. A také odzpívat zádušní bohoslužbu. Být tady pro ně. Poskytnout jim oporu, zdroj určité duchovní síly. To je nezbytné.

Křesťanství je nejtragičtější náboženství na světě, které předpokládá zánik toho nejlepšího. Jak kdysi napsal jeden teolog o naší porážce: „Křesťané jsou odsouzeni k neúspěchu, protože nedokážou využít všechny prostředky, ale jdou za rámec". Dějiny naší církve jsou dějinami pronásledování po dva tisíce let. Až donedávna jsme se tak či onak nacházeli ve stavu pronásledované církve. A tak bychom se neměli divit, že většina našich svatých jsou mučedníci.

Důstojnost

Víte, základy moderní společnosti s jejím důrazem na lidská práva, právní stát, na respektování lidské svobody a důstojnosti vycházejí z křesťanského pohledu na život a z křesťanského pohledu na člověka. A tak, když jsem šel v prvních prosincových dnech roku 2013 na Majdan, nešel jsem tam jako občan, civilista, ale byl jsem požádán, abych přišel jako kněz. Tehdy jsem vysvětlovat, že naše požadavky svobody a důstojnosti jsou samozřejmě požadavky křesťanské.

Musíme vytrvat až do konce a zachovat si svobodu a důstojnost. Myslím, že to je smysl a účel lidské existence. Být obrazem Božím. Bůh je láska. Bůh je světlo, Bůh je svoboda, Bůh je také pravda. Ať jste i vy nositeli svobody, světla, pravdy a lásky. Neste ji, potvrzujte ji. Co víc potřebujete?

Víte, když člověk zemře, nikoho nezajímá seznam jeho publikací, úspěchů nebo vyznamenání. Každý si pamatuje člověka a jeho obraz. Ten by měl být jasný. To je totiž nejdůležitější.

Mohu říci, že jsem viděl mnoho mimořádně důstojných lidí na pokraji života a smrti. Lidí, z nichž vyzařovalo něco úžasného. A to mě inspiruje. Přináší mi to radost a klid. Dodává mi to určitou jistotu. Protože se ukazuje, že je to možné až do samého konce, a to je to, co si pro sebe programuji. Konkrétní forma činnosti to už je jen praktický aspekt.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina