„Na MDŽ nás pustili domů.“ Rusové věznili obyvatele Černihiva měsíc ve sklepě

15. březen 2023 | Hlasy války

Hanna Janko je jednou z těch, které Rusové drželi ve sklepě školy v Jahidne v Černihivské oblasti. Jí a dalším obětem poskytla Charkovská skupina pro lidská práva právní a humanitární pomoc.

Čtyřiadvacátého února se nám podařilo odjet z Černihivu. Zamířili jsme za babičkou do vesnice Jahidne. Třetího března do vesnice vstoupila ruská vojska. Okamžitě jsme přestali chytat signál. Kolona ruské techniky mezitím valila z Černihiva na Kyjev. Následovaly pouliční boje a ostřelování. Ruští vojáci nás přemlouvali, abychom odešli do sklepa zdejší školy, ale my jsme chtěli zůstat doma. Vojáci, kteří přišli další den, vypadali spíš jako Kazaši. Taky nám dovolili zůstat, ale za podmínky, že půjdeme dolů do našeho sklepa.

Potom přišli podnapilí Burjati. Vešli do sklepa a začali nabíjet samopaly. Poprosili jsme je, aby toho nechali. Řekli, že máme pět minut, abychom si sbalili věci a šli do školy.

Zeptala jsem se, jestli si můžu dojít do baráku aspoň pro nějaké věci a jídlo. Nedovolili mi to a řekli, že se musíme rychle sebrat a jít do školy. Tak jsme vyrazili. Nejdřív nás tam nechtěli odvést. Prosili jsme je, aby nás doprovodili, protože jsme nevěděli, co se ve vesnici děje. Nakonec souhlasili. Strkali do nás, abychom šli rychleji, mířili na nás samopaly. Odvedli nás do sklepení školy. Vzali nám telefony a rozbili je. Vešli jsme dovnitř. Nedalo se tam ani hnout. Lidé tam spali na podlaze.
Naši babičku odvedli do sklepa dřív, takže jsme zamířili za ní. Byla v malé místnosti, kde se tísnilo 18 lidí. Ráno nás pustili ven a ženám dovolili, aby se stavily u sebe doma. Bylo totiž MDŽ, takže nám dovolili si vzít nějaké věci a najíst se. Akorát už nebylo co, jelikož všechno vyrabovali. Nezůstalo skoro nic. Takhle jsme žili měsíc. Občas nám dovolili vyjít ven. Jindy nás nepouštěli ven vůbec. Když jsme potřebovali na záchod, museli jsme zaklepat, aby nás pustili. Pouštěli nás občas, a ještě u toho nadávali.

Vy jste vlastně strávila měsíc v zajetí. Stalo se, že by vás mučili nebo s vámi krutě zacházeli? Byla jste svědkem, že by takto zacházeli s jinými?

Co se týče mě, tak ne. Rodičům dovolili se vrátit domů. Naše babička nemůže dlouho sedět, má problémy s klouby a tam všichni museli spát vsedě. Takže ji pustili. Stalo se, že přišli k rodičům, odtáhli mámu za vlasy, aby ji znásilnili v sousedním domě. Otce neustále bili pažbami. Takže rodičům se to dělo. Ve škole se to stávalo často. Přišli si pro někoho a někam ho odvedli.

Co jste jedli a pili?

Naši muži chodili do vesnice pro vodu. Zezačátku všechno bylo v pořádku, ale pak se to Burjatům, kteří bydleli v domech ve vesnici, přestalo líbit. Zakázali nám to. Dokonce i ruští vojáci se Burjatů báli. Oni se totiž opíjeli, a pak po sobě stříleli. Museli jsme pak pro vodu do studny. Občas ruským vojákům přivezli jídlo a ti ho pak dávali nám.

Lidé z naší vesnice udělali polní kuchyni a nehledě na ostřelování vařili jídlo, když byly potraviny. Dětem vařili krupicovou kaši. Dokud ještě byly ve vesnici krávy, naši lidé chodili dojit mléko. Jenže ty krávy pak podřízli, některé dokonce šláply na miny. To jsme si pak museli Rusům říkat o kondenzované mléko, abychom měli jídlo pro děti.

Jednou nám ruští vojáci dali těstoviny: byly zamazané od motorového oleje, nedalo se to jíst. A po jejich ovesné kaši jsme všichni dostali průjem.

Nechtěli nás pustit ven na záchod. Od šesti ráno jsme čekali a bušili na dveře. Na záchod jsme chodili na kbelíky. Byly tam tři kýble. Tři kbelíky pro 360 lidí! Bušili jsme na dveře tak dlouho, dokud nám neotevřeli.

Byl během toho měsíce, který jste strávila v zajetí někdo zabit nebo brutálně zbit?

Ano. Jednou přivezli muže, zdá se, ze Zolotynky. Byl celý zmlácený. Úplně na začátku, když přišli do vesnice, stříleli do lidí. Mého kamaráda zabili. Jenom zato, že vyšel před svůj dům a řekl: „Proč jste sem přišli? Sláva Ukrajině!“ Na místě ho zastřelili. Starší lidé umírali přímo ve sklepě.

Pamatujete si jména těch lidí nebo adresy, kde se to stalo?

Umírali ve sklepě. Nebylo tam čím dýchat. Leželi tam přes noc, a pak je jsme je ráno odnášeli do kotelny. Těla navršili na hromadu a pak jsme se museli ptát na souhlas ruských vojáků, jestli je můžeme pochovat na hřbitově. Nejdřív nám to dovolili, ale pak ten hřbitov ostřelovali. Lidé odvezli mrtvé na hřbitov, ale Rusové začali ten hřbitov ostřelovat.

Vzpomenete si, kdy k tomu došlo?

Přesně to nevím. Asi někdy v polovině března.

Byl někdo z vašich příbuzných, přátel nebo známých zraněn?

Mého známého Tolika zabili. Pak byl zraněn chlapec Serhij Sorokopudiv. Museli ho odvést do Běloruska na operaci, protože měl těžká zranění. Vykašlával krev. Měl úplně rozdrcenou lopatku. O těchto případech vím. Lidé ale většinou umírali sami. A ty, které chtěli zabít, zastřelili, jakmile vkročili do vesnice. Různé lidi taky přiváželi do sklepa. Pak ten člověk někam zmizel. Nevím, jestli ho pak zabili, nebo se mu stalo něco jiného.