‚Na každém dvoře jsou hroby zabitých civilistů‘, Jurij Ljapkalo, Mariupol

30. červenec 2024 | Hlasy války | Zdroj:

‘Могили вбитих цивільних у кожному дворі’

Jurij Ljapkalo a jeho tříletý syn Hlib přežívali pod nepřetržitým ostřelováním skoro dva měsíce. Bez normálního jídla, vody, tepla a spojení. Odejít se jim podařilo až v dubnu 2022. Nyní žijí v Česku, ale Hlib i teď občas hledá úkryt, když slyší hluk z oblohy.

(následuje přímá řeč Jurije Ljapkala)

Když začala otevřená ruská invaze, žil jsem se svým tříletým synem Hlibem, přítelkyní a její patnáctiletou dcerou. V prvních dnech války nebylo jasné, co se děje. Nikdo tomu nevěřil, říkalo se, že je to nemožné. Na levém břehu města už probíhaly boje a na našem břehu – jen ozvěny.

Pak jsme si ale začali všímat, že si lidé balí věci a utíkají. Každý den, dokonce každou hodinu, se ta kanonáda posouvala čím dál blíž, ale neměli jsme kam jít. O žádných evakuačních opatřeních se totiž nemluvilo, nikdo nic nevěděl. Potom jsme zůstali bez vody, plynu, elektřiny a jakéhokoli spojení. Nastala doba kamenná. Obchody byly vyrabované, lidé z nich odnášeli co se dalo. Bydleli jsme v pátém patře, ale do sklepa jsme nikdy nešli, nechtěli jsme umřít pod zemí.

V bytě jsme mrzli, teplota byla pod nulou. Jídlo jsme si připravovali společně se sousedy ve dvoře na ohni. Stávalo se, že přitom začala palba. Jednou začalo silné ostřelování, všichni se schovali, ale já jsem vyběhl ven pro polívku, která zůstala na ohni. Musel jsem nakrmit syna a jiné jídlo nebylo.

Později, když se situace zhoršila a dům se doslova otřásal od neustálého silného ostřelování, rozhodli jsme se přesunout kousek dál, kde byl větší klid. Tam bydlela moje vlastní teta a babička, můj bratranec a můj kmotřenec. Jedna rodina se z domu odstěhovala, takže jsme se nastěhovali do jejich bytu.

Každý den jsme chodili v podstatě na lov: hledali jsme potraviny, cokoli k jídlu. Neměli jsme vodu a nejbližší studna byla asi dva kilometry daleko v uzavřeném objektu. Dojít pro vodu byla jednosměrná jízdenka. Jednou jsme po cestě viděli ležet mrtvoly civilistů, kteří zemřeli při ostřelování. Člověk nemohl vědět, jestli se vůbec vrátí živý. Když už jsme neměli vůbec co jíst, jedli jsme holuby. Alespoň nějaké maso, dělali jsme si vývar... A když pršelo, sbírali jsme dešťovou vodu.

Jednoho dne jsme se s bratrancem vydali na trh Avtostancija-2. Už tam bylo skoro všechno vyrabované, ale mně se podařilo najít pár jablek, balíček čaje, punčocháče pro syna a vlhčené ubrousky, které byly obzvlášť potřebné, protože se nebylo kde koupat. A zatímco jsme se přehrabovali ve věcech na tržišti, najednou se objevili dva „orkové“.

„Rabující občané, postavte se do řady!“ řekli a vypálili do vzduchu dávku ze samopalů. Všichni jsme se seřadili a oni nám začali kontrolovat doklady, jenže já je u sebe neměl.

Jeden z ruských vojáků mi začal vyhrožovat, že mě zastřelí, a vypálil mi pod nohy dávku ze samopalu. Pak mě donutili si kleknout, prohledali mě, udeřili mě a pak mě pustili. Cestou domů jsme se ještě dostali pod palbu.

Po chvíli už nikde nebylo žádné jídlo a ani holubi nepřilétali. Měli jsme také psa, ale toho jsme nejedli, protože to byl náš pes. Museli jsme jídlo shánět někde jinde. Zjistili jsme, že údajně u supermarketu Metro Rusové rozdávají humanitární pomoc. Rozhodli jsme se tam jít, jinak bychom umřeli hlady. Cesta tam trvala asi čtyři hodiny, všude kolem byla spoušť, spousta mrtvol, hroby na každém dvorku... Došli jsme na území obsazené Rusy. Mimochodem, hodně se mluvilo o tom, že ukrajinská armáda údajně střílí na civilisty. To se rozhodně nedělo! Procházel jsem kolem nich, včetně příslušníků praporu Azov, a nikdo nic neřešil.

Nakonec jsme se dostali k supermarketu. Tato část města byla zcela zničena. V porovnání s tím je Prypjať prosperující město. Tady to byla prostě noční můra: mrtvoly, které nikdo neodklízel, spousta zničené vojenské techniky. Prostě válka...

Když jsme dorazili k supermarketu, bylo nám řečeno, že humanitární pomoc ten den nebude. Měli jsme hlad, museli jsme někde přenocovat a nemohli jsme se vrátit do našeho bytu, protože by to trvalo další tři nebo čtyři hodiny. Byla s námi starší babička, která by takovou cestu už nemusela zvládnout.

Nedaleko byly nějaké sklady potravin, tak jsme tam šli přenocovat, vlezli jsme do nějaké komůrky a najednou jsme uviděli, že asi 20 metrů od nás „sedí“ mrtvola. No, kam s ním...

Ráno jsme se probudili, šli jsme zpátky k supermarketu a dozvěděli se, že ani dneska žádná humanitární pomoc nebude.

Tak jsme se vrátili domů.

Chci říct něco o letectví. Byla to noční můra. Dokonce i poté, co jsme opustili Mariupol, se můj syn schovával, když slyšel nějaký hluk z oblohy. Bombardování bylo strašné, bomby dopadaly všude, na obytné domy, kde nebyly žádné vojenské nebo infrastrukturní objekty. Tohle bylo vážně děsivé.

Nějak jsme se dozvěděli, že z města jezdí autobusy do ruského Taganrogu. Rozhodli jsme se toho využít, vystáli jsme frontu, nastoupili do autobusu. Byla tam hrozná tlačenice. Na prvním kontrolním stanovišti museli všichni muži vystoupit a seřadit se. Každého zvlášť vyslýchali. Já jsem šel jako poslední, protože kluk pořád vyskakoval z autobusu a křičel: ‚Tati, tati!‘

Nakonec mi zkontrolovali telefon, ptali se, co je to se mnou za dítě. Pak se jim nelíbilo, že mám příliš čistý telefon, a začali mi vyhrožovat. Konkrétně mi vyhrožovali, že mě zastřelí. Nakonec mě zmlátili a nechali jít. Když jsme odjížděli z Mariupolu, v jedné z vesnic jsme uviděli světlo od lampy a kluk se mě ptal: ‚Tati, co to je? ‘ Představte si, nakolik jsme si ovykli od světla.

Na celnici jsme strávili celou noc. Každého, kdo vypadal podezřele, si zavolali zvlášť k filtraci. Ale všechno dobře dopadlo a nakonec jsme se dostali do Taganrogu, kde si pro mě přijeli kamarádi a odvezli nás do Sevastopolu. A ze Sevastopolu jsme pak odjeli do České republiky.

Připomeňme, že 28. srpna 2023 předložila lidskoprávní iniciativa T4P Mezinárodnímu trestnímu soudu materiál, který dokládá, že se Rusko dopustilo genocidy v ukrajinském městě Mariupol. Autoři podání odhadují počet lidí, kteří zemřeli v důsledku ruského obsazení Mariupolu, na přibližně 100 000 osob.