Muž, který vyvedl pěšky z Mariupolu 117 lidí: „Kamarádi mi říkají Mojžíš“

— Mohl byste popsat první den války Mariupolu? Jak jste ho prožíval?

Byl to hektický den. Manželka panikařila, že po nás střílí a že bychom měli někam odjet. Bylo těžké uvěřit, že se něco bude dít. Kdo by si mohl pomyslet, že budou ve 21. století nepokrytě ostřelovat obytné čtvrti? To si nikdo nedovedl představit. Mysleli jsme, že se chvíli bude střílet a potom se to urovná, armáda ustoupí, začnou jednání… Takový byl první den, nevěřili jsme tomu, co se kolem děje.

— A kdy vám došlo, že to jen tak neskončí a že byste měli odjet?

Došlo nám to kolem 26.-27. února, někdy v té době. Ale to už se odjet nedalo. Neměl jsem auto, ale i kdyby ano, nevím, jestli bych se odvážil vyjet z města s vědomím, že po silnici do Mariupolu už míří kolona okupantů. Nejspíš ne. Mám obavu, že lidé, kteří odjeli 27.-28. února, hodně riskovali.

— Ve které části města jste bydleli a co se tam dělo?

V Kalmiusském rajónu, rajónu Neptuna – lidé z Mariupolu vědí, kde to je. U Iljičova metalurgického kombinátu. V prvních dnech u nás byl docela klid ve srovnání s tím, co přišlo potom. Protože později, v březnu, to létalo přímo na nás. Předtím k nám doléhala střelba z vesničky Sartana, slyšeli jsme, jak se střílí někde na 23. sídlišti.

Slyšeli jsme rámus, báli jsme se, ale když to teď zpětně hodnotím, nic to nebylo. Až když to začalo létat přímo na nás, uvědomili jsme se, jak hrozné to je.

— Řekněte pár slov o životě v Mariupolu během války.

— Nejdřív jsme měli prostě strach, protože po nás stříleli, utíkali jsme do improvizovaných krytů, jelikož místní úřady žádné nepřipravily. Potom jsme přišli o elektřinu, vodu a plyn. Hodně nám pomohlo, že jsme se mnoho let dívali na různé postapokalyptické filmy. A taky to, že jsem dával pozor škole, kde nás učili, jak přežít – mám na mysli brannou výchovu a podobně. Sháněli jsme dříví a vodu, rozpouštěli jsme sníh. Sbírali jsme dešťovou vodu. Obstarávali jsme proviant. Klíčové bylo dobře komunikovat, protože komunikace byla daleko důležitější než nějaké peníze, které už tenkrát ztratily hodnotu. V krytu nás bylo 280. Vzájemně jsme si pomáhali a díky tomu jsme přežívali. I teď se tam lidé snaží přežít. Občas se jich pár podaří zachránit, ale 150 nebo 140 tisíc lidí tam tímto způsobem přežívá doteď.

— Přišel jste při nějaké příležitosti do styku s vojáky?

— V našem rajónu byla vojenská nemocnice. V prvním týdnu jsem tam ve volném čase chodil, pomáhali jsme zabedňovat okna před úlomky. Dávali jsme na okna pytle, aby mohli lékaři dál pracovat, protože nezachraňovali jen vojáky, ale pomáhali i civilistům raněným během ostřelování. Když jsem tam byl, přivezli lidi z Kirovovy ulice – tenkrát tam dopadla první raketa nebo bomba.

Jednou jsme v nemocnici plnili pytle a obkládali jimi okna, v tu chvíli přišel dědeček a povídá: „Kluci, něco mě trefilo tady do stehna“. Doktoři se na to podívali, zapíchl se mu do stehna úlomek. A potom, před dvěma týdny, jsem viděl video, kde ruští novináři stáli přímo před oknem, které jsem tenkrát zabedňoval, a vykládali, že tam byl štáb pluku Azov: „Vytlačili jsme z objektu vojáky, kteří odsud vedli palbu.“

Říkal jsem si: „No téda! Kdybych tam zůstal, narazil bych i na vojáky…“ Jenomže odtamtud nestříleli, nýbrž zachraňovali lidi. Ale předtím, než tu budovu tak zvaně „osvobodili“, odtud rychle evakuovali celou nemocnici, někdy 15. nebo 18. března. Co vím, převezli ji na území Azovstalu do krytu, protože když se teď dívám, po kom pátrají, vidím tam vojáky a zdravotníky, se kterými jsem se v březnu osobně bavil. A je mi z toho těžko, protože hledají lidi, kteří tehdy pomáhali. Oni zachránili život spoustě lidí, ale zachrání někdo je?

Obracel jsem se na správní úřad naší čtvrti, na policii. Pomáhali jsme s hledáním pohřešovaných, nakolik to bylo možné. Protože policie už spíš vyvážela mrtvoly, než hledala. Vojáci nám pomáhali s léky, když jsme je hodně potřebovali. Dávali nám, co mohli.

Někdy se koukám na zprávy a tam říkají, že je potřeba vyrábět Molotovovy koktejly a házet je na tanky a tak podobně, ale my jsme neviděli ani techniku, ani vojáky Ruska nebo Doněcké lidové republiky. Protože po nás prostě hlava nehlava pálili z děl a minometů, shazovali letecké pumy. Vojáky jsme spatřili, až když jsme opouštěli město. Předtím naši čtvrť prostě masakrovali, rozstříleli ji na cucky.

Kolem našeho krytu je pět kráterů po letecké pumě. Mohlo jich být šest, ale šestá puma spadla na trafostanici a srovnala ji se zemí. Žádný kráter po ní nezůstal, prostě dočista rozprášila čtyřmetrovou budku. To bylo přibližně mezi 13. a 16. února. V té době už nemělo význam, kolikátého je. Náš hlavní úkol byl přežít. Dneska jsme přežili – skvělé. Musíme přežít i zítra.
Předsevzali jsme si, že budeme dětem dávat teplé jídlo, seženeme vodu, budeme hlídat, aby náš kryt nějak neoznačili, aby zloději neodčerpali benzín z aut. Někdy mezi 13. a 16. (března) bylo hrozné vedro, tři dny po nás pálili, přímo na náš kryt, protože jsme asi byli vidět na geolokaci. Lidé si tam nabíjeli telefony a začalo to k nám lítat.

— Víte, jak teď vypadá váš dům a sousední domy?

— S domy je to složité, nemůžu říct nic konkrétního, protože nikdo není ve spojení s lidmi ve městě. Jak říkal ministr Kuleba: „Mariupol už neexistuje, srovnali ho se zemí“. Ale doteď tam je přes 100 tisíc lidí, rozumíte? A jsou naživu, takže Mariupol není zničený. Ničí ho právě teď! A je potřeba odtamtud zachránit lidi. Jestli tam zůstaly domy není důležité, hlavní je, že tam zůstali lidé. Živí lidé, kteří nemůžou odjet. Brání jim odjet, dezinformují je. Teď je masáž propagandy neuvěřitelně silná.

— Když jsme u toho, že brání lidem odjet. Co přesně bránilo vašemu odjezdu z Mariupolu?

— Neměli jsme informace, nebyly bezpečné koridory. Já jsem neměl auto. Mám tři děti a chápal jsem, že je nemůžu vystavit takovému nebezpečí. Čekali jsme, až se trochu oteplí, abychom v případě, že budeme trávit noc na cestě, neprochladli. A taky jsme čekali, až se ohnisko ostřelování posune aspoň trochu dál od našeho krytu. Aby bomby nepadaly přímo na cestu, po které půjdeme, jako se to dělo všude kolem.

„Měl jsem známé, zastavil u nich autobus a říkali jim: „Jedeme do Záporoží“. Tak nastoupili a vysadili je až v Doněcku“.

— Hodně se mluví o tom, že Rusové masově vyvážejí lidi z Mariupolu do Ruska nebo na dočasně okupovaná území Ukrajiny. Nabízeli vám, abyste odjeli? Máte známé, kteří na to přistoupili?

— Ano, nabízeli nám to, slibovali hory doly. „Jen jeďte do Rostova nebo do Doněcku, tady máte autobus,“ to bylo už v Nikolském a v Manhuši. „Už tam na vás čekají, dostanete teplé jídlo, ubytování, práci, všechno bude dobré.“ Byli to takoví „veselí politruci“, tak bych je popsal. Dobře vyškolení psychologové. V Nikolském bylo takových „chorošich osvoboditělů“ jako hub po dešti: „Pomůžeme vás, čeká tam na vás jídlo“. Měl jsem na jazyku, že jsme měli vlastní jídlo, vlastní dům, nemuseli jsme nikam prchat, sami jsme si jezdili, kam se zachce a kdy se zachce.

Ale v Manhuši jsem si všimnul, že jim docházejí lidi, narychlo nabírali nové a školili je, aby posílali uprchlíky do DLR nebo do Ruska. Jednou ráno k nám přišel voják a povídá: „Tak, co budete tady ve školce žít ještě dlouho?“ My jsme odpověděli: „Jsme tady jen na jednu noc, potom půjdeme dál na Ukrajinu, chceme de dostat alespoň do Záporoží.“ A on ztratil řeč. Chyba v programu. Hned nám to bylo jasné: na tohle tě nepřipravili, dostal jsi rozkaz, abys hledal ty, co tu jsou už pár dní a teprve se vzpamatovávají.

Dne 22. (března) jsme se dostali do Manhuše. Zrovna 22. měl ze Záporoží do Mariupolu odjíždět konvoj s humanitární pomocí. Večer k nám někdo přiběhl a povídá: „Kdo chce jet do Doněcku? Ještě můžete odjet!“ Šel jsem se podívat ven. Nezdálo se mi, že by autobusy jezdily v noci. Na autobuse bylo napsáno záporožská městská doprava. Zavolal jsem dobrovolníkům ze Záporoží a oni povídají: „Máš pravdu, Oleksiji, vypravili jsme konvoj, ale zabavili nám autobusy“. A já jsem jim řekl: „Vaše autobusy teď míří do Doněcku.“

Když jsem utíkal já, dá se říct, že dávali lidem na výběr: jet nebo nejet. Ale vím i co se dělo potom. Měl jsem známé, ke kterým přijel autobus, tvrdili jim, že jede do Záporoží. Nastoupili do něj a vysadili je až v Doněcku.

— Působíte jako velký optimista a na Telegramu máte napsáno, že jste moderátor společenských akcí. Povyprávějte, prosím, o Vašem životě před invazí a o tom, jaké máte plány do budoucna.

— Před začátkem invaze jsem měl skvělý život. A na tento rok jsem měl spoustu plánů. Nemoderuji jen kulturní akce, ale jsem taky sportovní komentátor na ukrajinských i mezinárodních soutěžích. U nás v Mariupolu jsem komentoval hokej, ukrajinská mistrovství v horolezectví, příbřežní veslování i box, chtěl jsem začít s basketbalem. Navíc jsem mezinárodní řečník, designér her, učím moderátory a animátory, jak vést akce. Kromě toho jsem také pracoval s dětmi, v minulosti jsem spolupracoval s fondem Žluto-modrá křídla, to je ukrajinský mezinárodní fond, a naše spolupráce pokračuje. V poslední době jsme pomohli mnoha uprchlíkům. Takže mám v plánu i nadále pomáhat přesídleným lidem a spolupracovat se Žluto-modrými křídly.

A co se týče mé primární profese, kterou se zabývám přes 30 let, mluvil jsem s moderátory z Černovic, kteří mě už dlouho k sobě zvali. Konečně jsem přijel. Máme v plánu vytvořit několik tanečků na písničky pro malé handicapované děti. Právě na tom teď pracujeme. Taky vytváříme materiály pro moderátory, kteří pracují v terénu.

Jsem v kontaktu s kamarády, kteří byli dobrovolníci, pomáháme si. Komunikace je nejdůležitější, protože zachraňuje životy. Teď jsme všichni svědky toho, jak si Ukrajinci pomáhají. Momentálně jsem v Užhorodu, ubytovali mě lidé, které jsem vůbec neznal, ale jsou to známí mých známých. A je krásné, že takoví lidé existují.

— Už jste se trochu dotkl toho, jak jste opouštěli město. Můžete to blíže popsat?

— 20. (března) se nám zdálo, že se situace trochu uklidnila. Oteplilo se. 21. (března) kluk z našeho krytu vyrazil na výzvědy na jednu stranu čtvrti a já na druhou. Přesvědčili jsme se, že už střílí trochu dál od nás. Shromáždili jsme všechny, kdo chtěl, v našem a krytu a já jsem oznámil, že druhý den vyrážíme v 8:00. Ať se ti, kdo chtějí jít, připraví, s sebou vezmeme jen to nejnutnější. Každý ponese svoje věci a půjdeme svižným tempem, protože musíme dojít alespoň do Nikolského nebo do Manhuše. Byli jsme přesvědčení, že odtamtud jezdí autobusy, protože jedna paní z vlády – její příjmení začíná na „V“ a končí na „ereščuk“ – zveřejnila informaci, že od 15. (března) jezdí z Manhuše každý den autobusy do Berďansku. Když jsme se tam dostali, zeptal jsem se místních a oni mi řekli, že od 24. února odsud žádný oficiální autobus do Berďansku nejel.

Ušli jsme ještě 15 kilometrů z Manhuše do Komyšuvatého a dorazili jsme tam 10 minut před zavíračkou obchodu. Byl to takový malý vesnický obchůdek, skočili jsme tam pro vodu a chleba, protože jsme nečekali, že půjdeme tak dlouho. Spojil jsem se se starostou té vesničky. Řekl mi: „Nemám vás kam dát, můžete zůstat v klubu, ale netopí se tam“. Odpověděli jsme: „Hlavně, že nebudeme spát pod širákem“. A v tu chvíli vyšla paní, která se starala o obchod, a zeptala se, odkud jsme.
Řekli jsme, že z Mariupolu. A ona na to: „K čertu s klubem, 12 lidí může zůstat u nás a ty, Ljudo, si vezmi k sobě aspoň 5.“ Takže jsme v Komyšuvatém přespali v rodinách a v teple. Poprvé za měsíc jsme se osprchovali. Teď tam mám druhou rodinu. A ráno nám ještě pomohli dostat se dál, všechny nás hodili autem do Demjanivky, kde nás 24. (března) vyzvedli dobrovolníci. Potom jsme jeli přes nějaké zkratky a partyzánské stezky do Záporoží. Přejeli jsme 17 nebo 18 kontrolních stanovišť Rusů a DLR a dál už byla Ukrajina. V Záporoží nás ubytovali ve školce a ráno nás vyprovodili na vlak, tedy naši skupinu odvezli na nádraží a naložili do zvláštního vagónu.

„Na 15 stanovištích jsme měli možnost si prohlédnout celé Rusko: byli tam Udmurtové, Kazaši i Čečenci. Celá paleta až po Sachalin“.

Vyrazilo nás 117, až na Ukrajinu nás dorazilo 70. Někteří lidé odjeli do Rostova, do Ruska, protože tam měli příbuzné nebo přátele. Na to má každý právo. Tím se Ukrajina liší od těch, co k nám vtrhli. My máme na výběr, sami se rozhodujeme, co a jak budeme dělat. Za všech podmínek zůstáváme lidmi.

— Jak to vypadá, když se 117 lidí vydá na takovou cestu? Byl jsem párkrát na túře v horách, ale tam nás bylo nanejvýš 20. Ale 117 lidí, to je jiná liga…

— Na túře se pohybujete v zástupu, s batohy na zádech, svižným tempem. A tady lidé táhli batohy, tašky, kočičí přepravky, malé děti, které taky měly na zádech baťůžky a tašky. Bylo to takové velké procesí. Když se moji kamarádi dozvěděli, že jsem naživu, psali mi: „Ty nejsi Symonov, ale Symojžšíš. Vyvedl jsi lidi přes asfaltovou poušť.“ Když byl kolem klid, jako když jsme šli z Manhuše, všechno probíhalo dobře. Ale když jsme vycházeli z města a všude kolem to bouchalo, měli jsme velký strach. Uklidňoval jsem je, že se střílí daleko a můžeme trochu zpomalit, ale všichni hned spustili: „Ne, ne, ne!“, malí i staří. Šli s námi jak lidé, kterým bylo přes 70, tak pětileté děti.

— Jak reagovali vojáci na pohyb takové kolony, co vám říkali na kontrolních stanovištích?

— Podívejte, v březnu se ještě museli tvářit jako strážní andělé, vždyť to byli naši „osvoboditelé“. Osvobodili nás od našich domů, našich dosavadních životů. Nechtěli provokovat, takže jen kývali a říkali: „Běžte, prosím, tudy.“ Město jsme znali i bez nich. Vím, že později docházelo k násilí, ale když jsme odcházeli my, chtěli se ještě ukázat v dobrém světle. „My vám pomůžeme, bla bla bla…“ Jen jsme přikyvovali. Neměli jsme kdy a proč se s nimi vybavovat. Co by nám mohli říct nového? Nic. Co by nám mohli udělat? Co mohli, to už udělali. Sebrali nám kořeny a život. Teď začínáme od nuly. Je to velmi těžké. Když jsme procházeli přes kontrolní stanoviště, hned bylo vidět, která jsou ruská a která „doněcká“. Zaprvé jsme si na prvních 15 stanovištích, těch ruských, prohlédli celé Rusko. Byli tam Udmurtové, Kazaši i Čečenci. Zkrátka celá paleta až po Sachalin nebo po Jakutsko. Byl tam takový „bystrý“ Jakut a nějaký lumen ze Smolenské oblasti, ale všichni plnili rozkazy. Ohledávali muže, hledali tetování a něco v mobilech, prohlíželi, jestli někdo nemá mozoly od střílení. Ale aspoň se dalo pochopit, že to jsou vojáci, kteří skládali přísahu svojí zemi. Poslední 2 nebo 3 stanoviště byli Doněčáci, a to bylo, s odpuštěním, v pr***. Ozbrojení dezoláti, kterým z očí sršela nenávist.

Na jednom stanovišti mě málem zastřelili, protože jsem měl mozol po třísce. „To máš od střílení!“ Říkám: „Ne, sekal jsem dříví.“ A v tu chvíli mi vysypal zásobník přímo nad hlavou. Jsem velmi vděčný lidem, kteří mě vyvezli. Kde to šlo, snažili se jim dát cigarety, nějak odvést jejich pozornost. V té situaci musíte sklopit oči a odpovídat jen ano-ne. Protože jinak to skončí hněvem a násilím, je to velmi nebezpečné jak pro vás, tak pro ty, co vás vezou.

Proto je potřeba poslouchat ty, co vás doprovázejí. Když řeknou, že máte být zticha, buďte zticha. Lidé, kteří vás vyvážejí, hodně riskují. Mnohé dobrovolníky zajali a pustili je až za týden nebo dva, protože někdo z těch, které převáželi, si hrál na siláka nebo na chytráka.

Vojáci jsou různí. Byli tací, kteří v prvních dnech války místo do Mariupolu dojeli do Melitopolu. I s technikou – tak naši získali několik dní, aby se přeskupili a vybudovali ve městě alespoň nějakou obranu. Když jsem se 27. nebo 28. (února) doslechl, že je ruská technika v Melitopolu, říkal jsem si: Co? K čemu jim je Melitopol? A potom mi psali kamarádi z Melitopolu, že technika přijela, projela městem a zase odjela. Tehdy mi to došlo: Ahá, oni si spletli Mariupol s Melitopolem stejně jako zpěvák Gazmanov. Někdy po roce 2000 k nám přijel tenhle „umělec“ na Den města a první, co povídá, bylo: „Dobrý večer, Melitopole!“

— Zmínil jste se o tom, jak se chovají vojáci na kontrolních stanovištích. Viděl jste někdy, že by vojáci na stanovištích někoho zabili, zatkli nebo mučili?

— Viděl jsem zadržení. Z naší kolony zadrželi jednoho muže, protože mu v mobilu našli chat s vojáky. Netuším, co se s ním dělo dál.

— Znáte někoho, kdo zahynul v Mariupolu? Někoho, kdo zemřel při ostřelování, nebo ho přímo zastřelili vojáci?

— Samozřejmě. Každý den chodí zprávy, každý den se zatajeným dechem čtu příjmení a poznávám svoje známé. Přijít o blízké je velmi těžké. Já jsem měl štěstí, moji nejbližší jsou naživu. V rodině lidí, co s námi šli, zemřel tatínek přímo na dvoře před svým domem. Prostě přiletěla raketa a byl konec. Těsně před tím jel přes půl města navštívit svoje dcery. Říkaly mu, aby s nimi zůstal v jejich krytu. Ale on nechtěl: „Ne, mám svůj domeček, budu tam.“ To je hrozné.

— Bylo možné situaci v Mariupolu aspoň částečně nějak odvrátit?

— Ano, samozřejmě!

— A jak konkrétně?

— Nenaparovat se a netvrdit, že „všechno uděláme a nikdo se nás ani nedotkne“. Lepší by bývalo bylo se připravovat. Místo zdůrazňování vlastní důležitosti a budování image jsme se mohli zkrátka připravit. Jako se připravovaly továrny. Měly plán pro případ náhlého pozastavení výroby, budovaly ve svých areálech kryty, protože chápaly, že válka možná nebude, ale musíme na ni být připravení. Do krytů navezly sušené jídlo, trochu vody. Lidé doteď žijí z těchto zásob. A teď si představte, že by kryt nebyl připravený… Když to začalo, lidé běželi do krytu a místo něj našli zamknutý zatopený sklep. Klíče měl bůhvíkdo. Říkali: „Všude jsou kryty, běžte tam.“ Lidi z Mariupolu lehce poznáte v jiných ukrajinských městech, protože když začnou houkat sirény, vůbec nereagují. A víte proč? Protože u nás jsme žádné sirény neměli.

— Co teď cítíte k Rusům?

— Nic. Vůbec nic. Rusové a vojáci – to není totéž. Rusové a jejich vláda nejsou totéž. Šíření nenávisti k ničemu nevede. Existují lidé, kterým vymyli mozek a ti teď křičí: „Všechny je pozabíjejte!“ Ale ty nelze označit nejen za Rusy, ale snad ani za lidi. Lidé, kteří vyzývají k zabíjení dětí – to nejsou lidé. A je úplně jedno, kde žijí – v Rusku, v Bangladéši, nebo někde v Somálsku. Co se týče Rusů, nemají na výběr. Mnohým chybí kritické myšlení a doteď nechápou, co se děje. Ti, kteří k nám přišli se zbraní v ruce, musí být zničeni. O tom není sporu. Všude najdete lidi, kteří žijí ve svém malém světě. K Rusům obecně nic necítím. Bohužel. Je to prostě vyškrtnutá generace, země na mapě, kam se netoužím podívat. Ačkoli i tam žijí normální lidé, kteří se snaží něco říct, někdo se bojí, někdo ne. Ale je jich hrozně málo. Daleko snazší je zapnout bednu a poslouchat, co tam vykládají.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Lucie Poian