„Můj syn a manžel byli zraněni během ruského leteckého útoku.“

Jmenuju se Iryna Petrivna Olijnyk. Je mi 49 let. Pocházím z Boroďanky v Kyjevské oblasti. Před válkou jsem byla na rodičovské dovolené, dítěti je dva a půl roku.

Jaký pro vás byl první den plnohodnotné ruské invaze?

To, že začala válka, jsem nezjistila hned. Nezapínala jsem televizi, starala jsem se o dítě, takže jsem nesledovala ten den zprávy. A pak mi máma řekla, že začala válka. Nemyslela jsem si, že to bude plnohodnotná válka. Z nějakého důvodu jsem neměla strach. Ani třetí den, když se v Boroďance objevily ruské tanky. Přestože jsem je viděla ze svého balkonu. Ale tehdy jsem nevěděla, co je to skutečný strach, strach o vlastní dítě. Skutečná hrůza nastala 1. března.

Co se stalo 1. března?

Den předtím celou noc postupovaly ruské tanky. Neměli jsme kam jít. Jezdili a stříleli na nás z tanků, schválně ostřelovali domy, mířili do oken. Domluvila jsem se s kamarádkou, která bydlí na opačném konci Boroďanky, že se u ní můžeme schovat, ale neodvážili jsme se vyjít z domu pod palbou, měli jsme strach. Rozhodla jsem se, že možná ráno ostřelování trochu utichne, a pak půjdeme ke kamarádce. Ale nevyšlo to. Bombardovali nás. Ještě před tím, prvního března přes den, když jsem byla venku se synem, přiletěly vrtulníky, a pak letadla. Mnoho sousedních domů už bylo v té době vybombardovaných. Ještě jeden kamarád nám nabídl, abychom šli bydlet k němu. My jsme ale odmítli.
Večer jsme šli do bytu, najedli se a uložili Jehora. V 18:00 jsme sešli do sklepa. Seděli jsme a čekali, až projedou tanky. A pak najednou ticho. Žádná letadla, žádné tanky. Moje máma šla uvařit něco k jídlu. A po dvaceti nebo třiceti minutách se ozval silný výbuch, a pak další. Můj syn a manžel byli těžce zraněni. Pak přiběhl nějaký muž z teritoriální obrany a odvedl nás do nemocnice. Vzpomínám si, že v 22:00 nás vyšetřil lékař.

Jaká zranění utrpěli váš syn a manžel?

Syn měl poranění hlavy, našla jsem ho v bezvědomí, celou cestu do nemocnice ztrácel vědomí… Další tři měsíce, které jsme strávili v evakuaci, nic nejedl, bylo mu pořad nevolno, a na zvracení jen co viděl nějaké jídlo. Když jsme se vrátili do Boroďanky, vrátila se Jehorovi zase chuť k jídlu. Manžel měl zlomená čtyři žebra a proraženou plíci.

Za jakých okolností byli manžel a syn zraněni?

Zrovna jsme vyšli ven ze sklepa a byli jsme ve vchodu do domu, když došlo k výbuchu. Těm, kteří zůstali v krytu, se nic nestalo. My jsme zrovna stáli ve dveřích, protože jsem si myslela, že k dalším výbuchům nedojde. Kdybychom vyšli ven úplně, už by bylo po nás. Stačilo udělat dva, tři kroky a byl by to náš konec… V sousedním domě prý umřelo deset lidí. Když jsem vyšla ven, viděla jsem, že polovina sousedního domu byla pryč. Až později jsem se dozvěděla, že tam byly oběti.

Jak se vám podařilo dostat do nemocnice poté, co byli váš manžel a syn zranění?

Šli jsme pěšky přes vnitrobloky. V nemocnici nás ošetřili a zůstali jsme tam ve sklepě přes noc. 2. března začala evakuace, byli jsme mezi posledními, kdo odjel.

Jak přesně probíhala evakuace?

Ráno jsme opustili sklep nemocnice. Venku už stály mikrobusy. Neměli jsme s sebou ani žádné věci, odešli jsme v tom, co jsme měli zrovna na sobě. Řidič mikrobusu nám řekl, ať rychle nasedneme, protože večer už evakuace nebude. Nejdřív nás přivezli do vesnice Zahalci v Boroďanském okresu. Tam jsme dostali najíst a nějaké oblečení, protože syn měl veškeré oblečení roztrhané. Potom nás odvezli do vesnice Piskivka v Bučanském okresu. Tam jsme zůstali dva dny, spali jsme v místní škole. Pak jsme jeli do Horodnyci v Žytomyrské oblasti.

Jak se dnes cítí manžel a syn?

Manžel ještě cítí bolest na hrudi, když se zhluboka nadechne. Se synem jsem byla na neurologickém vyšetření. Řekli, ať ho pozoruju, pokud mu bude pořad nevolno, měli bychom s ním jít k lékaři.

Napadlo vás před 24. únorem, že může začít plnohodnotná válka?

Ne! Pokud bych to tušila, odjela bych do bezpečí hned 24. února. Někteří to tušili, že začne válka a odjeli pryč už první den. Já jsem to bohužel netušila.

Proč jste neodjeli už na začátku ruské invaze?

Báli jsme se. Na internetu jsem četla, že Rusové stříleli na auta civilistů. Nevěděli jsme, kam jet, kde jsou okupanti, všude lítala letadla. Měli jsme strach. Neopouštěla jsem ani náš dům, bála jsem se jít dál do Boroďanky.

Víte něco o zločinech spáchaných ruskou armádou na civilistech v Boroďance?

Když jsme ještě žili v Horodnyci, slyšela jsem, že okupanti páchají v Boroďance hrozné zločiny… Rusové znásilňovali mladé dívky, věšeli je a stříleli. Když jsem se vrátila domů, nikdo už o ničem podobném nemluvil.

Co se stalo s vaším majetkem?

Nábytek je roztřískaný. Všechno je rozbité. Zůstala akorát pračka v koupelně, ale nevíme, jestli funguje. Všechno budeme muset koupit znova. Dříve jsme jezdili s manželem za prací do Polska, všechny peníze jsme investovali do bytu, a teď je to k ničemu…

Kde teď bydlíte?

Momentálně v Boroďance, v modulárním domě. Teče tam teplá voda, v kuchyni je nějaké zázemí, osm plotýnek na 22 pokojů. Pokoj je maličký, 6 metrů, s palandami. S dítětem je to pro nás těsné. Je to hodně náročné, chybí mi domov. Když projíždím kolem našeho domova, chce se mi plakat. Chci domů!

Pomáhá vám nějak stát?

Co se týče bydlení, bylo nám řečeno, abychom se zapsali do pořadníku a počkali na nějaké byty v novostavbách v Kyjevské oblasti. Ale já chci bydlet tady, v Boroďance, nebo alespoň ve stejné vzdálenosti od Kyjeva. Až skončí válka, chci z Ukrajiny odjet. Alespoň na nějakou dobu, abych vydělala na bydlení. Nechci, aby moje dítě vyrůstalo jako bezdomovec. Měla jsem syna v pozdním věku a teď ještě tohle...

Změnil se nějak váš vztah k Rusům?

Rozhodně! Teď je velmi negativní. Mám příbuzné v Rusku. Teď s nimi nekomunikujeme. Ani se nezajímají, jak se nám tady daří. Jsou to blízcí příbuzní, ne vzdálení... Nechci se ani dívat na ruské filmy. Ani teď nepouštím synovi ruské pohádky.

Co budete dělat dál?

Nevím. Čekat, až Ukrajina zvítězí!