Mír, paměť, svoboda

Jan Račinskij, předseda správní rady Mezinárodního Memorialu

Vaše Veličenstvo, vaše královské výsosti, dámy a pánové, vážení přátelé!

Nejprve mi dovolte jménem sdružení Memorial poděkovat norskému Nobelovu výboru za to, že udělil letošní Nobelovu cenu míru našemu sdružení.

Obzvlášť jsme Nobelovu výboru vděčni za to, že toto významné uznání sdílíme s ukrajinským Centrem občanských svobod a se statečným běloruským obráncem lidských práv Alesem Bjaljackým. Rozhodnutí výboru má pro nás obrovský symbolický význam: podtrhuje totiž myšlenku, že občanskou společnost nemohou a nesmějí rozdělovat státní hranice. Skutečnost, že cenu sdílíme právě s nimi, je pro nás odměnou navíc.

Sdružení Memorial existuje již 35 let. Dnes jeho organizace fungují v mnoha oblastech Ruska, na Ukrajině a v několika zemích západní Evropy. Udělení Nobelovy ceny míru je zásluhou každé z těchto organizací, každého z tisíců lidí, kteří se na aktivitě Memorialu podílí – jejich členů, spolupracovníků, dobrovolníků a účastníků veřejných akcí. Je také zásluhou členů Memorialu, kteří již nejsou mezi námi, zejména těch, kteří jej založili a díky nimž je dnes Memorial takový, jaký je: Andreje Sacharova, Arsenije Roginského, Sergeje Kovaljova a dalších. Jim tato cena náleží stejně jako nám.
Memorial pracuje ve dvou rovnocenně důležitých oblastech.

První z nich je obnova historické paměti týkající se období státního teroru. Provádíme archivní výzkum, pátráme po popravištích a pohřebištích obětí, vytváříme vlastní archivy, knihovny a muzejní sbírky, vydáváme knihy a organizujeme veřejné vzpomínkové akce. Pořádáme výstavy, konference a semináře a pracujeme s mladými lidmi. Vytváříme databáze údajů o obětech teroru i o těch, kteří teror prováděli. Hovoříme o pronásledování osob s jinými názory, o intelektuálním, občanském a politickém odporu proti totalitářství.

Druhou oblastí je boj za lidská práva v nové, postsovětské době. Jedná se o shromažďování, analýzu a zveřejňování informací o porušování lidských práv v oblastech s „horkou půdou“: v Náhorním Karabachu, Podněstří, Tádžikistánu, v zóně osetsko-ingušského konfliktu, v Čečně, v Donbasu. Jde o hledání nezvěstných osob, vyšetřování mimosoudních poprav a takzvaných zmizení. Jde o pomoc uprchlíkům a osobám nuceně vysídleným v důsledku uvedených konfliktů. Jde o monitoring politických represí a právní pomoc politickým vězňům, jejichž počet v dnešním Rusku není menší než v celém SSSR na začátku perestrojky. V jistém smyslu jde o boj za svobodu, který nebyl přerušen ani v období sovětské moci – zde se minulost spojuje s přítomností.

Nyní bych se ve svém vystoupení rád zaměřil na několik obecných otázek.

První otázkou je vztah mezi obranou lidských práv a prací s historickou pamětí v rámci aktivit Memorialu.

Před dvěma sty let A. S. Puškin viděl základ „suverenity člověka“, jeho důstojnosti a osobní svobody v pocitu sounáležitosti s minulostí, v lásce k „rodné hroudě“ a „hrobům otců“. Nerozlučné pouto mezi pamětí a svobodou je základem práce Memorialu.

Specifická je tato práce tím, že nejde jen o zkoumání a dokumentaci tragédií minulosti a akutních sociálních konfliktů současnosti. Vyšetřujeme a dokumentujeme zločiny. Zločiny proti lidem a proti lidskosti, již spáchané nebo páchané státní mocí. Prvotní příčinu těchto zločinů vidíme v posvěcení státní moci jakožto nejvyšší hodnoty, v prosazování absolutní priority toho, co se této moci zachce považovat za „zájmy státu“, před zájmy individuálních lidských bytostí a jejich svobodou, důstojností a právy. Tento převrácený hodnotový systém, v němž jsou lidé pouze spotřební materiál určený k plnění úkolů státu, vládl v Sovětském svazu sedmdesát let.

Jedním ze zřejmých účinků tohoto posvěcení státu byl vzestup imperiálních ambicí. Jejich projevem bylo na začátku druhé světové války napadení Polska a Finska, obsazení pobaltských států a anexe Besarábie a Severní Bukoviny. Poválečný diktát Sovětského svazu vůči středoevropským zemím, vpád do Maďarska v roce 1956 a do Československa v roce 1968 i válka v Afghánistánu – to vše jsou projevy stejných ambicí, které jsou živé dodnes.

Dalším důsledkem tohoto vyvýšení státu byla a zůstává beztrestnost, a to nejen těch, kteří činí zločinná politická rozhodnutí, ale i těch, kteří páchají zločiny při jejich vykonávání. Bez trestu, ba i nevyšetřeny zůstávají mimosoudní popravy, vraždy civilistů, mučení a rabování. Viděli jsme to při vojenských operacích v Čečně a nyní to vidíme opět na okupovaném území Ukrajiny. Po vybombardování Grozného není zkáza Mariupolu ničím zásadně novým.

Tento řetězec nepotrestaných zločinů pokračuje a sám o sobě se nepřeruší. Tento problém nemá ani žádné kompromisní řešení.

Ruská společnost bohužel neměla dost sil k přerušení tradice státního násilí.

Sedmdesát let sovětský stát likvidoval solidaritu mezi lidmi, atomizoval společnost a dusil veškeré projevy občanské solidarity, a tím společnost proměňoval v pokorné a bezhlasé „obyvatelstvo“. Dnešní politováníhodný stav občanské společnosti v Rusku je přímým důsledkem nevyřešené minulosti.

Pro nás je nejvyšší prioritou člověk, jeho život, svoboda a důstojnost. Tezi „člověk je ničím, stát je vším“ odmítáme. Středem naší pozornosti nejsou převratné historické události ani otázky „velké politiky“ (přestože i ty je třeba studovat pro pochopení souvislostí lidských osudů). Důležitější jsou pro nás jména a osudy jednotlivců, kteří se v minulosti stali či v současnosti stávají oběťmi zločinné státní politiky. Jméno a osud – to je onen základ, ona úroveň, na níž pracujeme, to, co dokumentujeme a rekonstruujeme.

Druhou otázkou je nadnárodní, obecně lidská povaha problémů, jejichž řešením se Memorial zabývá.

Lidstvo již dávno poznalo, že lidská práva a svobody nejsou omezeny národními hranicemi. Dnešní volba Nobelova výboru tento princip jednoznačně potvrzuje. Myšlenka nadřazenosti, univerzality a nedělitelnosti lidských práv se stala jedním z hlavních faktorů lidského soužití, zárukou míru a pokroku ve světě. Významně k této transformaci přispěly ruské myšlenkové proudy, od ruského filozofa 19. století Vladimira Solovjova po Andreje Sacharova, Jurije Orlova a další sovětské disidenty.

S historickou pamětí je to složitější. V každé zemi, v každé společnosti vznikají specifické historické narativy, vlastní „národní obrazy minulosti“, které často odporují pojetí sousedních zemí. Příčinou sporů obvykle nebývá jeden konkrétní fakt, nýbrž rozdílné interpretace týchž událostí. Rozdíly v chápání a hodnocení stejných historických událostí různými národy jsou nevyhnutelné, protože toto chápání a hodnocení vzniká v kontextu různých národních historií. Musíme se naučit rozeznávat důvody těchto rozdílů a respektovat právo každého národa na vlastní chápání minulosti.

Je nesmyslné ignorovat „cizí“ paměť, tvářit se, že žádná neexistuje. Je nesmyslné a krajně nebezpečné odmítat její opodstatnění a bezdůvodně prohlašovat interpretace historické reality, které formují paměť druhých, za falešné. A smrtelně nebezpečné je využívat historii jako politický nástroj a vyvolávat „války paměti“.
V sovětském impériu byly veškeré pokusy jednotlivých národů o boj za vlastní nezávislost, ba i jen projevy národního uvědomění, které nebyly v souladu s dogmatem sovětské ideologie, prohlašovány za „buržoazní nacionalismus“ a brutálně potlačovány. Po rozpadu SSSR začaly ve státech vzniklých na jeho území vznikat nové historické narativy, které neodpovídaly oficiální sovětské historické mytologii. A brzy po nástupu Vladimira Putina k moci zahájilo nové ruské vedení a jeho ideologičtí služebníci násilné a agresivní „války paměti“ proti sousedům – Estonsku, Lotyšsku a Ukrajině – s plným využitím starých sovětských stereotypů a nálepek. Nedělo se to pochopitelně kvůli „historické pravdě“, ale kvůli jejich vlastním politickým zájmům. Důsledkem je, že boj proti „nacionalismu“ a „banderismu“ se stal ideologickým základem a propagandistickým ospravedlněním šílené a zločinné dobyvačné války proti Ukrajině.

Jednou z prvních obětí tohoto šílenství se stala historické paměť samotného Ruska. Aby bylo možno agresi vůči sousední zemi vydávat za „boj proti fašismu“, bylo nutno „zpracovat“ mysl ruských občanů záměnou pojmů „fašismus“ a „antifašismus“. Nyní tedy ruská masová média nazývají nevyprovokovaný ozbrojený útok na sousední zemi, zábor jejího území, teror vůči civilistům na okupovaných územích a válečné zločiny „antifašismem“. Rozdmychávají nenávist vůči Ukrajině, její kulturu a jazyk veřejně označují za „podřadné“ a tvrdí, že ukrajinský národ neexistuje. Za „fašismus“ se označuje odpor vůči agresorovi. To vše je v naprostém rozporu s historickou zkušeností Ruska a devalvuje a zkresluje památku skutečně antifašistické války z let 1941–1945 i sovětských vojáků, kteří bojovali proti Hitlerovi. V myslích mnoha lidí totiž bude nyní výraz „ruský voják“ spojován nikoli s těmi, kdo bojovali proti Hitlerovi, nýbrž s těmi, kteří rozsévají smrt a zkázu na ukrajinské půdě.

Poslední otázkou, které bych se chtěl věnovat, je problém viny a odpovědnosti.

Trápí nás tato otázka: Zasloužil si skutečně Memorial Nobelovu cenu za mír?

Ano, snažili jsme se bránit zamlžování historické paměti a právního vědomí, dokumentovali jsme zločiny minulosti i současnosti. Skromnost stranou – dělali a udělali jsme toho hodně. Zabránila ale naše práce katastrofě 24. února?
Ono obrovské břemeno, které na nás toho dne dolehlo, se po oznámení udělení Nobelovy ceny nezmenšilo, nýbrž ztěžklo ještě víc.

Ne, není to břemeno „národní viny“. Nemá smysl hovořit o „národní“ ani jakékoli jiné kolektivní vině – už jen proto, že pojem kolektivní viny je ve světle principů základních lidských práv nepřijatelný. Společná práce účastníků našeho hnutí vychází z úplně jiné světonázorové základny – z chápání občanské odpovědnosti za minulost a za přítomnost.

Odpovědnost člověka za vše, co se stane s jeho zemí i s celým lidstvem, vychází mj. podle Karla Jasperse ze solidarity, občanské i obecně lidské. To samé platí pro pocit odpovědnosti za minulé události. Ten vyrůstá z pocitu propojení jednotlivce s předchozími generacemi, ze schopnosti uvědomovat si sebe sama jako článek v řetězci těchto generací – tedy z vědomí sounáležitosti se společenstvím, které nevzniklo včera a, doufejme, nezanikne zítra. Připravenost přijmout odpovědnost je výlučně osobní kvalita: jednotlivec dobrovolně přijímá odpovědnost za něco, co se stalo kdysi, nebo co se děje nyní, aniž by se na tom přímo podílel; nikdo jiný mu toto břemeno uložit nemůže. A co je nejdůležitější, na rozdíl od pocitu viny pocit občanské odpovědnosti vyžaduje nikoli „pokání“, nýbrž práci. Jeho vektor nesměřuje do minulosti, ale do budoucnosti.

Memorial je sdružením právě takových lidí, kteří dobrovolně přijímají občanskou odpovědnost za minulost i současnost a pracují pro budoucnost. A možná bychom měli toto ocenění chápat nejen jako zhodnocení toho, co jsme za pětatřicet let dokázali, ale také jako určitou „zálohu“, neboť se nevzdáváme a pokračujeme v práci.

Děkuji za pozornost.