Mezi zoufalstvím a nadějí: 89 rodin z Kyjevské oblasti čeká až se jejich blízcí vrátí ze zajetí

03. říjen 2024 | Hlasy války | Zdroj:

Proč je mezinárodní humanitární právo bezmocné při osvobozování civilních rukojmích, zda státní a mezinárodní organizace pomáhají příbuzným rukojmích a jak neztrácet naději? Ve spolupráci s Charkovskou lidskoprávní skupinou přinášíme rozhovor se zástupkyněmi Iniciativní skupiny Naši nejbližší.

Hanna Muštukova a Olha Manuchina jsou zástupkyně Iniciativní skupiny Naši nejbližší. Skupina spojuje 89 rodin z Kyjevské oblasti. Přes dva a půl roku manželky, rodiče a děti čekají na návrat svých blízkých ze zajetí. Hanna čeká na manžela. Olha na manžela a syna, který v zajetí nedávno oslavil dvaadvacet let.

Rusové brali civilisty do zajetí od prvních dnů plnohodnotné invaze, kdy rychle postupovali Kyjevskou oblastí. Jenom z Dymerského okresu bylo uneseno 42 lidí. Ještě větší počet lidí odvlekli, když se stahovali. V červenci 2022 Vyšetřování Info informovalo o tom, že ruští vojáci unášeli civilisty a využívali je jako „živé štíty“ pro svou armádu a techniku, když se na konci března stahovali zpátky na území Ruska a Běloruska.

„Všechno jsou to civilisté! Nikdo z nich není profesionální voják. Jsou to stavaři, kuchaři, řidiči, manažeři. Můj manžel ani nesloužil v armádě,“ popisuje Hanna Muštukova. „Ani manžel ani syn nemají vojenský průkaz,“ dodává Olha Manuchina.

Unášení civilistů, které Rusové praktikují na dočasně okupovaných územích Ukrajiny, není nic nového.

„Demonstrativní trestání civilistů za účelem zastrašení zbytku obyvatelstva je politikou okupantů, která začala před deseti lety,“ připomněl Oleksandr Pavličenko, výkonný ředitel Ukrajinské helsinské skupiny pro lidská práva, na diskusi u kulatého stolu v Krizovém mediálním centru Ukrajiny.

Přes dva roky se každé ráno těchto žen bolestně podobá tomu předchozímu. Rychle se pozdravit, komunikace s dalšími iniciativními skupinami, plánování akcí, nekonečné apely na státní a mezinárodní orgány.

„Není to ráno, je to dalších 24 hodin. Beze spánku. V podstatě neodpočíváme. Je to permanentní stres, který přerůstá v nervová zhroucení. Jsou to slzy a neustále čekání. Jakmile se dozvíme o výměně... Nejsme jediní, kdo si dělá starosti a bojí se, takhle to mají všichni, jejichž příbuzní jsou v zajetí,“ jen stěží zadržuje slzy Hanna Muštukova.

„Píšeme na koordinační štáb, píšeme na ministerstvo pro reintegraci, obracíme se na naše poslance. Obrátili jsme se na Kyryla Budanova. Obrátili jsme se snad na všechny... Měli jsme protestní akci v Ševčenkově parku. Měli jsme možnost mluvit s ombudsmanem Dmytrem Lubincem mezi čtyřma očima. Každá žena chce, aby se její manžel vrátil co nejdříve, každá matka chce, aby se její syn vrátil co nejdříve. Stejně tak naše děti chtějí vidět své otce. Jedna žena před ombudsmanem dokonce klečela. Má přístup na mezinárodní úroveň. Chceme, aby i oni cítili naši bolest, naši ztrátu,“ říká Olga Manuchina.

Kýženého výsledku se bohužel zatím nepodařilo dosáhnout. Od začátku invaze v únoru 2022 se podařilo dostat ze zajetí pouze dva obyvatelé obce. Jeden z nich následně zemřel.

Ženy vědí, kde jsou všichni zajatci drženi, ale odmítly uvést zdroj informací. Tato znalost však komunikaci neusnadňuje. Nemají možnost si dopisovat a posílat balíčky. Zatím dostaly jen krátké dopisy, a to jednou, na konci srpna 2022.

„Jsem živý a zdravý, nejsem nemocný. Tato slova pro nás byla nadlouho tím nejcennějším,“ říká Anna Muštukova, manželka civilního rukojmího.

Mezinárodní právo zakazuje brát civilisty jako rukojmí. Jak zdůrazňoval Artur Dobroserdov, zmocněnec ukrajinského ministerstva vnitra pro osoby pohřešované za zvláštních okolností: „Civilní rukojmí nebo osobu zbavenou osobní svobody nelze vyměnit. Podle mezinárodního humanitárního práva nesmí dojít k tomu, že někde budou civilní rukojmí. A pokud se to stane, musí být propuštěni.“

O žádném propuštění však samozřejmě nemůže být řeč. Někteří civilisté jsou drženi v zajetí bez osobních údajů, záměrně přemísťováni z města do města, aby se zkomplikovalo pátrání, převáděni do nezákonného postavení „lidí, kteří se staví na odpor proti speciální vojenské operaci“, drženi bez statusu nebo podrobováni falešným soudním procesům, v nichž jsou obviňováni z válečných zločinů.

Hanna Muštukova říká, že viděla fotografie téměř všech vězňů ze své obce v ruských telegramových kanálech. Na některých fotografiích bylo uvedeno, že se jedná o válečné zajatce. V reakci na výzvu obdržela informaci, že civilisté v Kyjevské oblasti nejsou ze strany Ruské federace předmětem žádného trestního řízení.

„Naši kluci nejsou vůbec nijak chránění. Váleční zajatci mají alespoň nějaká práva. Jsou nějak chráněni naším státem. Ale naši kluci jsou přeci stejní lidé. Jsou to také občané Ukrajiny. Civilisté jsou přitom vystaveni stejnému mučení jako naši vojáci,“ říká Olga Manuchina.

Lidé, jejichž příbuzní byli uneseni Rusy, často stojí před dilematem: mají požadovat zveřejnění, nebo mlčet, aby své blízké víc neohrozili? Není to nic neobvyklého, krutost Rusů se vztahuje jak na kombatanty, tak na civilisty. Charkovská skupina pro lidská práva psala o dvoustupňové síti míst nezákonného zadržování a mučení civilistů v Charkovské oblasti.

„S Oljou jsme koordinátorky skupiny, snažíme se o tom informovat, aby to lidé nevzdávali. Chceme co největší publicitu. Aby se o tom nemlčelo. Podporujeme se navzájem. Společně čekáme na návrat našich blízkých ze zajetí,“ říká Anna Mušutuková.

„Pokud nebudeme klepat na všechny dveře, ty dveře se neotevřou!“ uzavírá Olga Manuchina.

Připomínáme, že Charkovská skupina pro ochranu lidských práv zřídila tísňovou linku pro pohřešované nebo zadržované civilisty a válečné zajatce. Za dobu naší činnosti se nám podařilo najít více než 30 % pohřešovaných osob.