‚Mého manžela zabil odstřelovač.‘

15. leden 2024 | Hlasy války

Přinášíme rozhovor s Olhou Leus, rodačkou z Mariupolu. Setkali jsme se v centru JáMariupol ve Lvově, kde se Charkovská lidskoprávní skupina snaží pomáhat obyvatelům Mariupolu, kteří byli nucení opustit své rodné město a našli útočiště ve Lvově.

Z celého srdce jsme doufali, že k něčemu takovému nedojde, ale stalo se. Náš byt zasáhla střela. Můj manžel Volodymyr se šel podívat ven, jaký je rozsah škod a jestli bychom se neměli jít někam ukrýt. V tu chvíli byl zabit odstřelovačem.

Jmenuju se Olha Leus. První den války proběhl skoro jako každý jiný den. Bydlela jsem totiž a pracovala v centru města. Válka začala na předměstí Mariupolu. Do konce dne nebylo jasné, že jde o něco velmi vážného.

Kde jste přesně bydlela?

Bydlela jsem v samém centru města, pět minut chůze od Činoherního divadla.

V Mariupolu?

Ano, v Mariupolu.

Byl to obyčejný pracovní den. Kolem poledne už byla v ulicích patrná panika. Před lékárnami, obchody a bankomaty se tvořily fronty. Obchody přestaly přijímat platební karty, dalo se platit pouze hotově. Někde na předměstí probíhaly boje. V Kalmiuské a Levobřežní čtvrti. Opravdu jsme doufali, že nedoje k tomu, k čemu nakonec došlo. Doufali jsme, že to zase utichne. Situace se každou hodinou zhoršovala. Výbuchy byly slyšet čím dál blíž. Sousední domy byly ostřelovány, kino Peremoha, které je kousek od nás, zasáhla mina. Ze začátku jsme zůstávali doma, protože jsme se tam cítili relativně bezpečně.

Dvacátého března to zasáhlo náš byt. Pokoj, kam to přiletělo, byl celý zateplený dekami, protože byla velká zima. Zasáhlo to přímo byt. Ten pokoj byl zničený.

Tehdy to zranilo mého osmiletého syna. Měl poraněnou nohu. Boje už probíhaly v centru města a okupanti nám znemožnili vyhledat lékařskou péči. Někdo nám řekl, že v paláci kultury Molodižnyj (naproti nám přes silnici) byla zřízena polní nemocnice, kam sváželi raněné. Šli jsme tam, ale syna jsme nechali raději doma. Šli jsme se jen poradit, vzít si nějaké léky nebo obvazy. Poradili nám tam, jak máme postupovat. Den nato palác kultury vyhořel. Ani nevím, co se s těmi lidmi stalo, doufám, že se z budovy stihli evakuovat.

Naše čtvrť byla silně ostřelována. Něco zasáhlo náš dům. Slyšeli jsme, jak se otřásá. Byl to poctivý cihlový dům, tzv. stalinka. Ale v určitém okamžiku jsme si řekli, že se musíme jít schovat jinam. Báli jsme se, aby na nás nespadla horní patra.

Můj muž Volodymyr se šel podívat ven, v jakém stavu je dům, jestli bychom se neměli sbalit a někam utéct. A v tu chvíli ho zabil výstřel odstřelovače.

Slyšeli jsme ten výstřel. Jeden, možná dva výstřely. Vzpomněla jsem si na to celé později, zdálo se mi, že jsem dokonce slyšela, jak vykřikl. Zaslechla jsem něco jako " Trefili se", s nějakou udivenou intonací. Poté (téhož dne, blíže k odpoledni) došlo v naší čtvrti k pouličním bojům. Tohle už nebyly útoky dělostřelectva. Byly to boje zblízka, nějaké útočné pušky, něco takového. Slyšeli jsme a viděli lidi, jak pobíhají kolem. Viděli jsme naše vojáky, jak pomáhají svým raněným. Tak dlouho jsem doufala, že to vykřikl právě tento voják. Potom jsme viděli, jak ho někam odnášejí.

Druhý den, když už bylo trochu klidněji, se jeho matka Nina (bydlela s námi) šla podívat ven, slyšela nějaké kroky, chtěla se někoho zeptat na syna... Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by mohl zemřít. Věřili jsme, že se mu třeba podařilo vběhnout do jiného domu nebo do protiatomového krytu. Prostě, že se někde schoval. Jeho matka našla své jediné dítě mrtvé, téměř u vchodu do našeho domu. Potom jsme velmi dlouho (asi týden) nemohli opustit byt, jídlo jsme si dělali na grilu ve vchodu. Naštěstí jsme měli co jíst, nějaké konzervy. Děti hlady netrpěly.

Bylo to velmi děsivé, pořád létala letadla. Některá kdesi v dálce, jiná velmi blízko. Slyšeli jsme zvuky bomb a naučili jsme se rozlišovat mezi minou a bombou.

Teprve po šesti dnech jsme s pomocí chlapů, kteří byli v protiatomovém krytu v našem domě, mohli pohřbít mého manžela. Pohřbili jsme ho na dvoře a postavili pravoslavný kříž. Vzdali jsme mu poslední poctu, jak nejlépe jsme to dokázali.

Musela jste komunikovat s okupanty?

Minimálně. Jednou přišli k našemu domu, lidé vyšli ven a začali se vyptávat, protože žádné spojení nefungovalo, neměli jsme žádné informace, žádné zprávy. Šli jsme tam taky, nebylo tam moc lidí, možná 10-15 lidí se kolem nich shromáždilo. Byli celí šťastní, když říkali, že nás přišli osvobodit a že teď bude všechno v pořádku.