‚Kulturní genocida se těžko dokazuje‘ – profesor práva John Hall

Proč je s „genocidou“ problém?

Otázka kulturní genocidy je velice zajímavá a diskutabilní zároveň. Když jsme se začali pokoušet definovat genocidu a pracovali nad vznikem Úmluvy o genocidě, obsahoval původní text tři kategorie, které se zakládaly na tezích Raphaela Lemkina o fyzické, biologické a kulturní genocidě. Kulturní genocida byla nakonec z konečného znění Úmluvy vynechána. Stejně tak ji nenajdeme v definici genocidy Mezinárodního trestního soudu.

Ocitáme se tak v situaci, kdy se genocida, „zločin všech zločinů“, definuje jako trestný čin spáchaný s úmyslem zničit úplně nebo částečně nějakou skupinu, páchání násilí proti členům této skupiny a biologické usmrcení této skupiny. Likvidace kultury určité skupiny lidí zcela nebo částečně není součástí Úmluvy o genocidě. Tato koncepce zůstává sporným místem.
Například ke zničení muzea za války se stavíme stejně, ať už šlo o úmyslné zničení budovy v rámci vojenského tažení, nebo o pokus vymazat kulturu z povrchu zemského. Tyto situace jsou však zjevně velmi, velmi odlišné.

Existence trestného činu kulturní genocidy by znamenala přísnější právní odpovědnost a silnější skutkovou podstatu trestného činu. To znamená, že bychom museli prokázat, že tato konkrétní událost, tento zločin, toto zničení kostela, muzea umění nebo archivu bylo součástí genocidy, tedy snahy odstranit kulturu, nikoliv jen náhodným zničením kulturního statku.

Moje zkušenost z Kambodže byla taková, že lidé byli rozhořčeni, když obžalovaní před tribunálem v Phnompenhu nebyli ze začátku obviněni z genocidy. Lidé byli rozzlobeni, že za zabití milionů Kambodžanů nebyli obviněni z genocidy.

Je to proto, že právní definice genocidy je, jak víme, úzká. Velmi se přimlouvám za rozšíření chápání trestného činu genocidy tak, aby výslovně zahrnoval zničení kulturního dědictví s úmyslem zničit celou kulturu jako celek nebo její část.

Co je důkazem úmyslného ničení kultury?

Myslím, že nejdůležitější věc, kterou mohou organizace nyní dělat, je shromažďovat důkazy. Nyní jsme ve fázi dokumentování toho, co se stalo. A to je důležité hned z několika důvodů.
Vytváří to základ pro budoucí procesy, které bude řešit Mezinárodní trestní soud nebo prokuratura na Ukrajině. Pokud to nyní zdokumentujeme, zajistíme tím, že později ani Rusové, ani Putin nebudou moci tvrdit, že přeháníme. Nebo že se to nikdy nestalo. Nebo že šlo o nehodu. Nebo že to byla náhoda. Nebo že to byla práce špatných vykonavatelů.
Musíme shromáždit důkazy o rozsahu a systematičnosti zločinů, které se dějí. To je to nejdůležitější. Dalším krokem je trestní stíhání.

Bude velmi obtížné prokázat, že ničení kulturních statků na Ukrajině je úmyslné. Obhajoba bude samozřejmě tvrdit, že šlo o nehodu. Že skutečným cílem byly vojenské objekty. Že šlo o náhodné zničení kulturního dědictví. Nebo že Ukrajinci měli v blízkosti objektu [kulturního dědictví] vojenské jednotky.

V případě ruské války na Ukrajině však máme jasné známky toho, že ruská armáda záměrně útočí na ukrajinské kulturní dědictví. Muzeum Hryhorije Skovory je toho bohužel příkladem.

Byl to dům, kde žil ukrajinský básník a filozof 18. století. V roce 1927 z něj udělali muzeum Hryhorije Skovorody. Budova, kterou v roce 2022 zasáhly ruské rakety, stojí uprostřed lesa. Je docela vzdálená od ostatních budov. V blízkosti se nenacházely žádné vojenské objekty a nejbližší malé vesnice byly vzdáleny stovky metrů.

Nebylo tam nic než tato budova, kterou v květnu 2022 zcela zničily ruské rakety. V blízkosti neprobíhaly žádné aktivní boje.

Mohla to být buď náhoda, což zní dost směšně, nebo úmyslný útok na tuto velmi důležitou součást ukrajinského kulturního dědictví.

Byl jsem šokován rozsahem zločinů

Když jsem dříve pracoval jako advokát, učili nás, že máme být nestranní a dívat se na právní situaci z určitého odstupu, aniž bychom se museli stavět na nějakou stranu. I když jako obhájci lidských práv máme tendenci se stavět na jednu stranu.

Byl jsem však šokován rozsahem zločinů Rusů během okupace. Nešlo jen o hrozné chování vojáků během bojů a po nich. Šlo o systematické týrání ukrajinských civilistů.

Masové znásilňování, znásilňování dětí, masové zabíjení, záměrné ničení civilních budov a infrastruktury. Nejednalo se o výjimečné případy. Dělo se to všude. Všude, kde byla ruská okupace, zejména po invazi v roce 2022, byli lidé týrání.

Mluvil jsem s oběťmi, například se starší ženou kousek od Buči. Vyprávěla mi, že Rusové náhodně stříleli do civilistů na ulicích, kdykoli je viděli. A tak ona, její manžel a většina sousedů strávili měsíce ve sklepě.

Jejího manžela zastřeli ruský voják, když nesl jídlo postarší sousedce. Manželovo tělo pak leželo na ulici přes dva týdny, než
se jí ho podařilo vyzvednout. Když Rusové nakonec ustoupili, její dům spolu s mnoha dalšími vypálili.

Vypadá to, že Rusové považují Ukrajince za podlidi. A to je neodpustitelné. Tohle byl pro mě opravdu zlom, když jsem si uvědomil rozsah zločinů Rusů a rostoucí pocit nenávisti k tomu, co Rusové udělali.

Myslím, že v západních médiích hrozí, že se informování o válce změní na počty raket a bomb. Taková válka se stane dosti vzdálenou. Myslím, že o násilí ruských vojáků vůči civilistům se dostatečně nepíše.

Dojmy z Ukrajiny

Na Ukrajinu jsem jezdil v letech 2013-2014. Vystupoval jsem na konferencích, takže jsem Kyjev trochu znal. I když to byla samozřejmě úplně jiná situace než nyní.

Než jsem sem přijel, očekával jsem, že uvidím zemi zcela zničenou válkou. Tak to vykreslují média v Evropě a USA: bojiště, rakety, utrpení. A očekával jsem, že tato stránka války na mě bude čekat i v Kyjevě a Charkově. A samozřejmě jsem to neviděl.

Všechno bylo mnohem obyčejnější. A myslím, že právě to mě zasáhlo: normálnost života lidí. Lidé prostě žijí své životy tak, jak mají. Chodí do práce, nakupují, mluví se svými rodinami.

Další věc, která mě během mého pobytu zde zasáhla, byla síla lidí. Zní to trochu banálně, ale za dva měsíce jsem neslyšel nikoho říct, že by Ukrajina mohla tuto válku prohrát.

Lidé jsou plní odhodlání. Jsou zaměřeni na vítězství, nezávislost a demokratickou budoucnost. Není v tom žádný cynismus. Nic takového neexistovalo: „Aha, něco je špatně“. Všichni jsou zcela připraveni bojovat proti okupantům.

Víte, říkali mi, že Ukrajinci se rodí s ocelovou páteří. A já si myslím, že je to naprostá pravda! Oni se s tím vyrovnávají a spolupracují, aby zvítězili. Je to úžasná věc.

I když ruská brutalita způsobila šílené utrpení, Ukrajinci rozhodně nejsou v pozici obětí. Jsou to silní lidé, kteří bojují za svou nezávislost proti okupantům.

Bude Putin potrestán?

Jak postavit viníky toho všeho před soud? To je vlastně věčný problém mezinárodního trestního práva. Zejména, jak můžeme pohnat k odpovědnosti hlavu státu?

Někteří říkají, že je to nemožné. Že nikdy nemůžeme počítat s tím, že by hlavy států, jako je Putin, byly někdy postaveny před trestní tribunál nebo Mezinárodní trestní soud. Ale já bych si tím nebyl tak jistý.

Historie dokazuje, že i lidé, kteří se zdáli být zcela nedosažitelní, byli nakonec postaveni před soud. Takže si myslím, že je to docela dobře možné.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina