‚Krok od smrti.‘ Příběh dobrovolníka Maksyma Vajnera

Maksym Vajner byl členem mezinárodního lékařského evakuačního týmu, který působil v oblasti Bachmutu. Zrovna se pokoušeli evakuovat ženu zraněnou při ostřelování, když jejich vozidlo zasáhla ruská raketa. Maksym byl zraněn a jeho kolega, americký dobrovolník a zdravotník Pete Reed, zahynul.

Charkovská lidskoprávní skupina ve spolupráci s evropskými Memorialy přináší příběh Maksyma Vajnera. Rozhovor ve formátu videa s českými titulky naleznete na konci textu.

Od začátku invaze žiju převážně v Záporoží. Většina lidí z okupovaných území přišla přes Záporoží. Na začátku hlavně z Mariupolu. Proto jsem se přihlásil jako dobrovolník do hlavního štábu, kterým všichni procházeli. Tam probíhal příjem, koordinace a také se poskytovala pomoc evakuovaným. Hodně jsem pracoval s cizinci. Na podzim jsem dokonce „objel“ několik dalších měst. Spolupráce probíhala s Kyjevem, Lvovem a Oděsou. Byl jsem koordinátorem, spoustu věcí jsem zařizoval a nastavoval.

Jeden z mých přátel je trvale usazen v Kramatorsku se svým týmem dobrovolníků: řeší evakuací civilistů, vozí humanitární pomoc – základní, obyčejné věci. Hned po Novém roce mi řekl, že přijede tým z americké nevládní organizace Global Outreach Doctors, který bude poskytovat lékařskou pomoc a zajišťovat evakuace. Jak vojáků, tak civilistů. Říkali, že potřebují koordinátora a překladatele. V takhle malých organizacích každý dělá úplně všechno. Absolvoval jsem základní zdravotnické školení. Takže jsme začali dělat záchranné evakuace, pomáhat armádě v koordinaci s vojenskými zdravotníky.
To bylo v oblasti Bachmutu. Soledar byl stále otevřenou otázkou.

Situace zůstává poměrně komplikovaná, proto jsme měli sanitku. Dvě sanitky. Moderní, v docela dobrém stavu. Vyjížděli jsme do okolních obcí, abychom poskytli lékařskou pomoc a zjistili, co se v těch místech děje.

Hodně nás to zasáhlo v Siversku. Nezůstalo tam nic celé, ale stále tam zůstávali lidé, dokonce i dnes tam žijí.

Našli jsme nemocnici, která byla i nadále v provozu. Ve velmi špatných, obtížných podmínkách. Zůstal tam náměstek ředitele, jeden lékař, zdravotní sestra a celkem čtyři lidé. Všichni pracují za velmi těžkých podmínek. Není tam nic, žádná elektřina. Byl tam generátor, dohodli jsme se, že každý den přivezeme palivo, aby generátor fungoval. Také jsme jim vozili léky. Ti lidé byli hrdinové. Podpora ze strany ministerstva zdravotnictví nebyla téměř žádná. Byli v podstatě odkázáni sami na sebe. Opravdu neznám všechny nuance, možná se museli evakuovat, nevím. Ale nemocnice fungovala, ošetřovali tam starší lidé, někdo dokonce nedávno porodil.

Obecně platí, že čím blíže jste frontové linii, tím je to horší. Vybavuju si jednu vesnici, kde se pořád něco dělo, bylo tam neustálé hodně lidí, kteří nechtěli vesnici opustit, a pak začal takový armagedon, že začali utíkat. Ta vesnice se jmenuje Paraskovijivka. My jsme dokonce dvakrát převáželi civilisty, kteří šli po silnici z Paraskovijivky směrem na Kramatorsk nebo kdovíkam. Potkali jsme rodinu na kolech, čtyři lidi. Říkali jsme: "Počkejte! Prostě vás tam odvezeme." Ve Slovjansku byl kryt. U první nemocnice. Vzali jsme je tam, zaregistrovali je a ujistili se, že budou v pořádku. Nebo jednou jsme potkali v noci muže, který šel po silnici. Ten den na jeho dům dopadla raketa, byl zraněný, ne těžce, ale stejně. Rozhodl se odejít a my jsme ho nabrali.

Byli jsme v Bachmutu, ne celý náš tým, ale čtyři lidé. Pete, já a o pár týdnů později se k nám přidal další kluk, Roma. A ještě jedna holka, americká záchranářka Ray. Měli jsme s sebou ještě jednoho kamaráda Australana, řidiče. Bylo nás pět, jeli jsme se podívat do Bachmutu, co se děje. Začít budovat nějakou zdravotnickou infrastrukturu, protože pro civilisty tam nebylo vůbec nic. Když se vám v Bachmutu něco stane, pokud jste civilista, v podstatě jediné, s čím můžete počítat, je, že vás někdo odveze, a to je všechno. Armáda to často z různých důvodů udělat nemůže. Může se to stát v místech, kde prostě nikdo není a nikdo neví, že se vám něco stalo. Takže jsem chtěl nějakým způsobem pomoct.

Byli jsme v jednom z bodů nezlomnosti, které v té době ještě existovaly. Bylo jich pět. Teď už nevím, kolik jich zbylo. Tenhle byl poblíž autobusového nádraží v Bachmutu. Řešili jsme tam nějaké své záležitosti, povídali jsme si, když najednou přiběhl ukrajinský voják, že poblíž došlo k ostřelování, jsou tam zranění civilisté, a jestli tu nejsou nějací zdravotníci. Vyrazili jsme tam spolu s dalšími třemi lidmi z jiného týmu zahraničních zdravotníků. Byli tam dva Norové a jeden Estonec. Přijeli jsme, měli jsme dvě auta, v jednom jsem byl já, Pete a Ray, druhé auto byl mikrobus s Australanem a Romanem. Přijeli jsme na místo, kde došlo k ostřelování. Opravdu, na obrubníku u vozovky ležela starší žena, asi sedmdesátiletá. Krvácela. Vedle ní seděl civilista, asi padesátiletý. Na první pohled byl méně zraněný a snažil se jí pomoci.

Australan popojel s dodávkou o kousek dál. My jsme zajeli docela blízko k ženě. Bylo to naše auto, Mercedes Vito. Estonec vysadil Nory a jel přeparkovat, protože není možné, aby všechna auta stála příliš blízko u sebe. Mimochodem, když jel kolem, jeho palubní kamera zachytila několik záběrů, kdy střela dopadla. Všichni jsme vystoupili z auta, zdravotník Pete, Ray a několik dalších. Norové se okamžitě vydali na pomoc té ženě. Bylo tam čtyři nebo pět lidí. Moje účast nebyla nutná, a tak jsem stál kousek dál a pozoroval, co se děje.

A doslova v příští vteřině se všechno stalo – přiletěla raketa. Nebyl to minometný útok, byla to raketa Kornet. Ruská protitanková řízená střela.

Zasáhla přímo náš vůz Mercedes. Tato exploze vlastně způsobila všechna zranění a zabila Petea. Tehdy jsem to nechápal, ale později mi řekli, že přiletělo ještě asi tucet minometných granátů. To bylo celé.

Asi na půl vteřiny jsem ztratil vědomí. Ani jsem neupadl, byl jsem v polosedě. Když jsem se probral, uvědomil jsem si, že se stalo něco zlého. Okamžitě mi došlo, že mám problém s nohou, krvácela. Krev mi také tekla z ramene a obličeje. Byl to docela „zajímavý stav“. Začal jsem sbírat informace, co se vlastně děje. Uvědomil jsem si, že nás zasáhli. Viděl jsem, že Australan s naší druhou dodávkou stojí o kousek dál a není zraněný. Všiml jsem si, že někdo leží mrtvý, byl to Pete. Civilistu to také zabilo, jak jsem se dozvěděl později. Viděl jsem, že Roma je naživu, pohyboval se. Ray byla taky naživu, mávl jsem na ně, aby šli k dodávce, abychom mohli rychle odjet, protože našim úkolem bylo odvést všechny přeživší. Všichni jsme nastoupili do dodávky. Zeptal jsem se Romana, co se stalo Petovi, a on mi potvrdil, že je mrtvý.

Opustili jsme Bachmut, kde je první kontrolní stanoviště u vjezdu. Odtud nás doprovázeli vojáci na stanoviště jedné z brigád, která tam sídlila. Tam nás ošetřili. Zajímavé je, že jsme tam s Petem byli pět dní před tímto incidentem, abychom se takříkajíc zkoordinovali. Ošetřili nás, hned nás odvezli do Kramatorska, kde mě operovali, a druhý den mě odvezli do Dnipru. To se stalo druhého února. Čtvrtého jsem už byl v Dnipru.

„Promiňte, ale podařilo se vám odvézt Petovo tělo?“
„Ano, vyzvedli jsme ho později.“
„Později nebo hned?“
„Možná ještě stejný den večer. Když už byl klid.“

Když střela trefila auto, začalo hořet. Takže jsme tam nechtěli dlouho zůstávat. Odvezli jsme tělo, přijela Peteova žena, Alex. Viděli jsme se, když převážela Peteovo tělo z Kramotorska do Kyjeva ke kremaci, protože to bylo jeho poslední přání. Přijela do Dnipra, mluvili jsme spolu. Pak odjeli do Kyjeva a nechali ho zpopelnit. Popel už pak odvezli do USA.

Na Ukrajinu by nikdo nejel kvůli penězům, protože tady žádné peníze nejsou. Mnohem víc by si vydělali u sebe doma jakoukoliv jinou prací. Mluvil jsem s nimi osobně. Převážně jsou to motivovaní lidé. Zajímají se o vše, co se děje, a mají pocit, že mohou nějak pomoct, něčím přispět. Proto přicházejí: umírá mnoho lidí, jsou to obrovské ztráty. Jak mezi vojáky, tak mezi humanitárními dobrovolníky. Zejména mezi těmi, kteří pracují na Donbasu a tak dále.

Jak probíhala vaše léčba, která prý stále pokračuje?

Ano. Měl jsem vážné zranění na levé noze, úlomek prošel skrz. Rána je velká a lýtková kost je zlomena. Ale není to tak zlé. Kost poměrně rychle sroste. Co se týče rány, ta se stále hojí, ale jde to dobře. Víceméně normálně. Je to jen velká rána, nic víc. Na levé noze a pravém rameni jsou také různá, střelná zranění. Ale všechny kosti jsou neporušené, jen mi chybí kus tkáně. To se také zahojí. Pak mám poškozené pravé ucho: v důsledku exploze se v ušním bubínku vytvořily dírky. Zrovna včera jsem byl na operaci, kde mi je nějak zalepili.

Máte nyní nějaké problémy se sluchem, nebo ne?

Teď to ještě trochu hučí, protože je to teprve krátce po operaci. Ale do měsíce by se mělo všechno vrátit do normálu, mělo by se to zahojit. Všechno bude v pořádku.

Jaké máte plány do budoucna?

Určitě budu pokračovat. Vlastně mi kamarádi volají, abych pomáhal na různých místech, tak uvidíme.

Napadlo vás někdy, že jste byl vlastně krok od smrti?

Doslova krok od smrti. Tam byla větší šance, že zemřu.

Přemýšlel jste někdy o tom, že byste toho nechal?

Že bych to úplně přestal dělat, to ne. Leda, že bych pomáhal nějakým jiným způsobem Ukrajině, ukrajinské společnosti. Tlumočení nebo koordinace probíhá přese mě, stačí mi mobil a notebook. Už nemusím být někde přítomen fyzicky. Ale uvidíme.