‚Komunismus musíme odsoudit‘ - Refat Čubarov

— Bohužel víme, že v této válce na frontě umírají také krymští Tataři. Jak to vnímá krymskotatarský národ?

Pro nás je to obrovská ztráta. Je to neskutečná bolest. Zvláště když pohřbíváme vojáky a nemůžeme vyslovit nahlas jejich jména. Nemůžeme veřejně vyjádřit soustrast. Mnoho lidí si všimlo, že uvádíme pouze vojenské přezdívky padlých vojáků. Je to z toho důvodů, že jejich blízcí zůstávají na okupovaném Krymu a tímto způsobem se je snažíme chránit. Pouze během pohřebního obřadu, když se čte namaz, by měl imám vyslovit jeho jméno a jméno jeho otce – taková jsou naše pravidla a tradice. Upozorňujme všechny přítomné, aby ta jména po vyslechnutí zapomněli.

Kromě desítek krymských Tatarů, které jsme již pohřbili na pevninské Ukrajině, jsou tu také ti, které nemůžeme najít, protože jsou nezvěstní. To znamená, že jejich těla se nepodařilo evakuovat. Víme, jak a kde zemřeli, ale jejich těla nemáme.

— Pro rodinu musí být velmi těžké, když nemůže ani otevřeně mluvit o tom, že jejich příbuzný, syn, otec zahynul ve válce.

Poslední případ se stal asi před dvěma a půl, třemi měsíci. Šlo o známou operaci na ruském území hraničícím s Ukrajinou. Kvůli zásahu řízenou leteckou bombou tam zahynul také voják z Krymu. Jeho parťáci našli ostatky a nyní se jeho matka, která přicestovala do Kyjeva z Krymu přes třetí země, podstupuje testy DNA, aby pohřbila alespoň něco, co zbylo z jejího syna. Je pro mě velice náročné zvládat tuto bolest, kterou musí cítit rodiče padlého vojáka. Ale není to nic ve porovnání s tím, co prožívají oni. Rodiče krymskotatarských vojáků jsou z generace, která se narodila bezprostředně po deportaci: 50. – 60. léta. Narodili se ve vyhnanství, tam se jim také narodili vlastní děti, bojovali za návrat na Krym, rozhodli se vychovávat své děti tady na Ukrajině a znovu přišli Rusové, aby je zabíjeli. A daří se jim to.

Jakožto historik v tom okamžitě vidím, jak se ruská agrese a nenávist vůči našemu lidu opakuje. Nejen že to vidím, ale znám čísla, znám ztráty, které náš národ utrpěl od konce osmnáctého století. A proto dnes existují diaspory, které jsou početnější než národ, žijící ve vlastní země. To všechno je dílem ruské politiky.

— Někteří lidé na Ukrajině říkají, že válka s Ruskem vůbec nikdy neskončila, že je to proces, který trvá přes 30, 100, 300 let.

Podstata je stejná – zlikvidovat nás. Zdálo se, že Stalinovi se konečně podařilo splnit úkol, který byl vytýčen ještě v dobách Ruského impéria – vyčistit Krym od původního obyvatelstva a konečně ho učinit, jak se říkalo ještě za Kateřiny II., "ruským jak svým zřízením, tak i duchem".

Doslova za pár let byly nahrazeny veškeré místní názvy. Minimálně všechny obce byly přejmenovány, až na několik výjimek (Bachčisaraj, Jalta). Ještě vlastně Džankoj, protože to byl železniční uzel a někoho napadlo, že by bylo velmi obtížné později řídit provoz. Během čtyř let od naší deportace bylo nahrazeno přes 1460 místních názvů. Všechny hřbitovy byly zbořeny.

— Potřebujeme tribunál pro zločiny komunismu?

Rozhodně. I když konkrétní organizátoři těchto masových zločinů už nežijí, je nesmírně důležité, abychom udělali s komunismem totéž jako s fašismem. Jedním z důvodů, proč ukrajinský stát tak obtížně kličkoval, a nakonec se mu nikdy nepodařilo vymanit se ze sovětské minulosti, je zapříčiněno tím, že v naší zemi, která se už zakládala na principech demokracie a systému více stran, zůstávala jednou z nejhlasitějších sil komunistická strana.

Vzpomínám si, když jsem poprvé přišel do ukrajinského parlamentu – bylo to po roce 1998 – a předseda Nejvyšší rady 18. května uctil památku deportovaných krymských Tatarů. Načež se o slovo přihlásil Petro Symonenko, bývalý poslanec a lídr komunistické frakce. Od řečnického pultu tehdy prohlásil, cituji téměř přesně, že krymští Tataři by měli být Stalinovi za deportaci vděčni. Protože kdyby to neudělal, tak by je zmasakrovali vojáci, veteráni, kteří se vrátili z války za to, že údajně všichni kolaborovali s Němci.

A nic nestalo! Nepodařilo se mi probojovat k řečnickému pultu, ale ani nikdo jiný nic neřekl. Všichni to prostě spolkli, a teď jsou fašisté nejen krymští Tataři, ale v očích Moskvy a celého Ruska je fašistický celý ukrajinský národ. Potřebují tuto démonizaci v podobě fašismu, aby nás zničili. A ten parchant, který tenkrát řečnil v ukrajinském parlamentu, teď sedí v Moskvě a je místopředsedou komunistické strany. Chci tím říct, že všechno se musí dělat včas, jinak z toho bude neštěstí. Jinak se to bude opakovat.

— Ale přece jen, lepší pozdě než nikdy?

To je pravda. Musíme odsoudit ideologii, která způsobila smrt milionů lidí – komunistickou ideologii. Aby na ni později nikdo nemohl navázat.

— Dá se říct, že krymsko-tatarské národní hnutí je příkladem mírumilovného islámu, na rozdíl od radikálních odnoží?

Už samotné spojení "mírumilovný islám" je oxymóron, protože islám nemůže být jiný než mírumilovný. Ale do jaké míry se ti, kdo páchají teror, snaží islám využívat, je věc jiná. A měli bychom o tom mluvit.

— Nevidíte v tom určitou nespravedlnost, že svět mluví daleko víc o radikalismu než o mírumilovných krymských Tatarech, kteří celkem úspěšně prosazují myšlenku svobody pro svůj národ?

Ano, vidím. Ale musíme vše trpělivě vysvětlovat. Podívejte se, významnou část ukrajinské společnosti tvoří pravoslavní křesťané. A ruská společnost je také z velké části pravoslavná. Zuří mezi nimi krvavá válka. Takže je třeba nějak vysvětlit, proč se to děje. Potřebujeme nějakou démonizaci. Proto ty nálepky: „Banderovci“, „fašisté“. Ukrajinci jsou démonizováni, aby bylo snazší zabíjet. A dělá to Rusko. Přitom lidé, kteří bojují, mají ve většině případu stejné vyznání.

V případě krymských Tatarů je vše mnohem snazší, protože jsou to muslimové, sunnité. A ve světě je mnoho případů, kdy se nespravedlnost řeší prostředky, které vedou k ještě větší nespravedlnosti: výbuchy, válka. Na Krymu je tato aktualizace boje proti údajnému islámskému radikalismu jedním ze způsobů, jak krymské Tatary jako národ rozdrtit a rozložit v jejich odporu. Protože jedna věc je, když lidi zatýkají kvůli tomu, že se dožaduje svobody projevu nebo svobody shromažďování. Neděla se to zas tak jednoduše. Ale když přijdou k člověku domů a řeknou, že čte zakázanou literaturu, kterou mu podstrčili (a Rusko má seznam zakázaných knih – což jsme nikdy nevěděli), tak to v očích společnosti vypadá jinak.

Když jsou krymští Tataři zadržováni na Krymu jako přívrženci tzv. radikální sekty, děje se to za účelem ukolébání pozornosti západních společností.

— Na Západě často slyšíte, že se lidé bojí rozpadu Ruska. Říkáte, že jde o neodmyslitelný scénář: pokud Rusko porazíme, musí se jako impérium rozpadnout.

Existence tohoto státu v těchto hranicích vede k opakování. Musíme mít na paměti, že za třicet nebo čtyřicet let se to všechno bude opakovat, a možná v mnohem strašlivějších podobách.

Nyní žijeme ve válce, ke které by nemuselo dojít, kdyby rozpad SSSR proběhl důkladněji: s tresty, odsouzením a poskytnutím svobody porobeným národům Ruské federace. To se nestalo a my jsme nyní ve válce.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina