Když se sousední domy zřítily pod ruskými bombami, rozloučila se se životem

24. srpen 2023 | Hlasy války

Obyvatelka Boroďanky Ninel Černyšenko na vlastní oči viděla, jak ruská letadla cíleně shazovala bomby na obytné domy. Přesto věří ve vítězství Ukrajiny, mír a obnovu své země.

Jaký pro vás byl první den ruské invaze?

Vůbec jsem se nebála. Nějak jsem cítila, že tohle všechno přežijeme.

Jak to vypadalo v Boroďance v první dny války?

Ostatní nejspíš taky věřili, že všechno dobře dopadne a nechtěli opouštět svoje domovy.

Kdy se ruští vojáci objevili v Boroďance?

Prvního března 2022 tudy jenom „projížděli“. Bydlíme na hlavní ulici, takže veškerá jejich vojenská technika projížděla kolem nás. Noc z 1. na 2. března jsme nespali doma. Když jsme se pak další den vrátili do naší ulice, čekala nás opravdová hrůza.

To, co jsem viděla, bych nikomu nepřála: všechna okna, všechny dveře byly vymlácené, všechno bylo zdemolované, roztrhané. Byla to hrůza.

Celá ulice byla posetá lidskými těly, nevěděli jsme, kam šlápnout… Sbalili jsme, co se dalo a šli pryč.

Jak moc byl váš dům poškozený? Přišel někdo z vašeho domu o život?

V našem domě nikdo nepřišel o život. Zemřel jeden chlapec ze sousedního domu, který vybombardovali. Je zvláštní, že veškeré bomby, které rusové shodili na Boroďanku, úplně přesně zasáhly cíle. Kolem domů nejsou žádné krátery, všechny bomby totiž dopadly dovnitř domů. Sousední dům to hodně poničilo. Zemřela tam spousta lidí. Mrtvoly ležely na ulici, nacházeli jsme různé části těl: nohy, ruce, hlavy, všechno se válelo okolo. Pak psi nosili zbytky lidských těl do našeho dvora. Bylo toho opravdu hodně.

Dopouštěli se ruští vojáci během okupace Boroďanky válečných zločinů proti civilistům?

Hodně lidí vyprávělo, že během prvních dnů rusové stříleli lidí, které náhodou potkali. Taky jsme slyšela že ruští vojáci přišli k jedné rodině domů.

Řekli muži, že chtějí jeho ženu a tu si prostě odvedou. Když se jím postavil, tak ho zastřelili před očima jeho rodiny. Pak zastřelili dva vlastní vojáky, aby to nikomu neřekli.

Teď jsem si vzpomněla, že při výjezdu z Boroďanky je přejezd, kde v jednom domě žil muž, žena a děti. Skřeti, aby měli kde bydlet a aby měli ten přejezd pod kontrolou, prostě přišli a celou rodinu postříleli, vjeli tankem na dvůr a řekli, že tam budou bydlet. Běhali kolem a hledali nacisty. Nikdy žádného nenašli, jen zabíjeli obyčejné lidi.

Myslíte si, že Rusové cíleně shazovali bomby právě na obytné domy?

Myslím si, že ano. Hodně se báli, aby právě z těchto domů po nich lidé neházeli Molotovovy koktejly. Viděla jsem, jak projížděli ulicí v prvních dnech. Když jela kolona hlavní ulicí, tak kanón prvního taku byl namířený na levou stranu a kanón druhého vpravo. Za tanky jely obrněné transportéry a ostřelovaly domy z kulometů. Jeden dům vybombardovali kvůli tomu, že chlapec z toho domů zveřejnil na internetu fotografii ruské vojenské techniky v Boroďance. Zjistili, kdo to byl a vybombardovali celý barák.

Pak se objevilo letadlo. Letělo velmi nízko, zvuk byl silný. Stáli jsme a loučili se se životem. V takových chvílích si uvědomíte, že stačí udělat deset kroků doprava nebo deset kroků doleva, a je po vás... Jen jsme se modlili.

Viděli jsme oknem, jak bomby padají na sousední dům, ten se nám zhroutil před očima, jak domeček z karet, za tři vteřiny bylo po něm. Bylo to tak strašné, že vám to ani nemůžu vyprávět.

A pak se zase objevilo to letadlo, akorát teď letělo opačným směrem. A vy tam zase stojíte, loučíte se, váš dům se otřásá... Pak vybombardovali dům č. 371. Udělali to schválně, nebyla to žádná náhoda! Všech osm domů, které teď jsou nejvíc zničené, vybombardovali právě tímto způsobem.

Co se stalo s vaším majetkem?

Můj byt je zdemolovaný, dceřin byt lehnul popelem, auto je zničené, garáž taky, všechno je zničené, zůstali jsme bez střechy nad hlavou. Ale jsme naživu… Teď si samozřejmě vážíme toho, že jsme zůstali naživu.

Rabovali tady Rusové? Bydleli v bytech ve vašem domě?

Když jsem se vrátila do našeho bytu, tak jsem tam našla totálně zaneřáděný záchod. Moje prádlo ukradli, a to svoje špinavé tady nechali. Podle velikosti bylo vidět, že to nejspíš byli Burjati, prostě menší lidé. Rusové rabovali hodně. Ve vedlejším baráku bydleli jejich důstojníci a naproti, v rodinném době jejich vojáci. Samozřejmě, že všechny dveře zůstaly odemčené, mohli si vzít co chtěli.

Manželovi ukradli stavební nářadí, ukradli nám hodně bot a oblečení. Odnášeli všechno, dokonce věci, které pro nás neměli zas takovou cenu.

Pomáhá vám teď nějak stát?

Po návratu z evakuace nám byl udělen status vnitřně přesídlené osoby, protože jsme přišli o střechu nad hlavou. Nechali jsme se zaregistrovat a teprve teď jsme začali dostávat dva tisíce hřiven měsíčně. Říkali, že je to do doby, než nám zajistí ubytování.

Co jste cítila, když jste se vrátila z evakuace domů?

První čtyři měsíce jsem plakala. Vešli jsme s manželem do bytu a mysleli si, že bychom tam mohli zase bydlet, kdyby nebyl zničený strop a nespadly zdi. Taky jsem chtěla říct, že skřeti nevědí, že Ukrajinci jsou hodně pracovití. Všechno obnovíme. Všechno dáme do pořádku. A naše armáda zabije všechny nepřátele, naše armáda zvítězí. Vždycky jsem věděla, že vítězství bude naše a Krym bude zpátky náš a všechno bude naše. Jen jsem si nepředstavovala, za jakou to bude cenu.

Změnil se nějak váš vztah k Rusům?

Vůbec nechápu, jak na světě mohou existovat takové zrůdy. Bůh to přece vidí. Všechno se jim to vrátí. Nemůžou přece takhle týrat civilisty, znásilňovat děti. Myslím, že na jaře zvítězíme. Budeme oslavovat, radovat se a všechno zase obnovíme. Všechno dobře dopadne. Bůh nám pomáhej.