Je to středověká krutost umocněná současnými možnostmi a zvrácenými, maniakálními ambicemi.

Dnes se hodně mluví o Mariupolu. Mluví se o něm jako o "městě popravené Panny Marie ", a sice kvůli tragédiím, ke kterým tady došlo. Mariupol se stal symbolem ruské genocidy na Ukrajině. Je nazýván Guernicou 21. století a přirovnáván k syrskému Aleppu, na jehož likvidaci se Rusko rovněž podílí.

Při vyprávění očitých svědků o hrůzách války v jednom z nejkrásnějších měst severního pobřeží Azovského moře tuhne krev v žilách a běhá mráz po zádech.

Těžko si představit, jak to všechno Oksana Stomina zvládla. Oksana je drobná, křehká, ale překvapivě odvážná žena, básnířka, občanská aktivistka a dobrovolnice.

Navzdory všemu, čím si prošla, během hovoru s ní vidíte a cítíte odvahu, pozoruhodnou sílu ducha a nezdolnost, která je této úžasné ženě vlastní.

Oksanin příběh je skutečným dokumentem doby, svědectvím o zločinech proti lidskosti v uprostřed evropského kontinentu 21. století. Je taky důkazem toho, že ruské zločiny nelze omluvit a v případě putinových válečných zločinců nelze dělat kompromisy.

Právě jste řekla, že v posledních dnech nějak „se ztrácíte“. Co jste tím myslela?

Plandají na mě džíny. Není to ani tak nedostatkem jídla nebo tak. Chtěla jsem říct, že jsem za poslední dny hodně zestárla. Jak řekla moje dcera: „Právě v tohle jsem doufala, že tím, jak jsi drobná, bude těžké tě trefit.“ Nejspíš proto jsem se ještě víc zmenšila, aby mě nebylo tak jednoduché zasáhnout (usmívá se - pozn. autora). Tak nějak jsem to myslela.

Jste rodačka z Mariupolu?

Ano, narodila jsem se v Mariupolu. Celá moje rodina pochází z Mariupolu, moji prarodiče jsou tam pohřbeni. Narodila se mi tam dcera. Víte, ona mi hodně pomohla přežít ty dny tragédie: zdálo se mi, že mě celou tu dobu držela za ruku. Dokonce i když nebylo žádné spojení, zdálo se mi, že cítím její přítomnost. Pak nám taky pomohla se odtud dostat, domluvila cestu a zjistila, kudy bude bezpečnější projet. I když o bezpečí nemůže být vůbec řeč, pokud jde o Mariupol a cesty, které vedly z města. Víte, všechno se měří na stupnici od „velmi nebezpečné“ až „naprostá katastrofa“. Víceméně tak to bylo.

Jak dnes vypadá Mariupol?

V poslední době jsme ve městě udělali spoustu práce, hodně jsme toho postavili. Mariupol mám moc ráda. Vždycky jsem říkala, že každý člověk si kolem sebe buduje vlastní město. A já jsem toto město budovala celý život. Dávala jsem dohromady ty nejlepší lidi, kterým mohu věřit, hledala jsem nějaká zajímavá historická místa a zjišťovala si o nich informace.

Něco jsem pro svoje město udělala a ono vždycky dělalo něco pro mě. A teď je v podstatě srovnané se zemí. Sotva najdete místo, které by zůstalo nepoškozené: tamhle dopadla bomba, tady hořelo. Téměř každá budova byla poškozena. Město je úplně zničené...

Co jste zažila vy osobně?

Osm let jsme žili v blízkosti války a nějak jsme si zvykli, že se tu něco takového děje. Ale to, co jsem viděla teď, se nedá s ničím srovnat. Byla to zápletka jako z hororu, kde roli krvežíznivého Drákuly hraje Putin a jeho vojáci, kteří se z nějakého důvodu rozhodli, že je v pořádku takto masově zabíjet lidi. Je to strašné, je to středověká krutost umocněná současnými možnostmi a zvrácenými, maniakálními ambicemi.

Kdy a jak jste opustila Mariupol?

Mariupol jsem opustila 16. března. Trvalo nám dlouho, než jsme se někam dostali. Museli jsem sem dorazit 20. nebo 21. března.

Trvalo nám to dlouho, protože jsme odjížděli jako kolona čtyř aut, z nichž jedno bylo totálně zničené, nezůstalo na něm nic celé. Dalším byl starý žigulík, který patřil mým rodičům. Manžel ho dal mladé rodině, aby mohli odjet.

Bylo nás hodně, i když jsem to nepočítala. Bylo nás několik rodin, mnoho dětí. Odjeli jsme narychlo. S balením jsme chvíli otáleli, ale pak rodině manželova bratra došla trpělivost. Rychle se sebrali, nasedli do auta a přijeli pro mě. Manžel trval na tom, že musím jet, doslova mě donutil, abych nasedla do auta. Nedovolil mi ani jít nahoru do našeho bytu, a tak jsem odjela s minimem věcí, s malým pětilitrovým batohem. Nechala jsem doma notebook s poznámkami (asi bych se s ním sotva dostala přes kontrolní stanoviště). Vzala jsem si ale s sebou náš mariupolský suvenýr. Vždycky ho mám u sebe. Je to zmenšenina tetrapodu. Kdysi se tyto obří čtyřnožky ve městě stavěly kvůli zpevnění pobřeží, pak se tyto šedé konstrukce natíraly různými barvami. Později se jakožto symbol Mariupolu stal tetrapod oblíbeným suvenýrem.

Nejspíš bych tam ještě zůstala, protože mi připadalo, že tam musím být, dokud je ještě nějaká naděje, dokud mohu pro někoho něco udělat, pro své spoluobčany v Mariupolu...
Ale v den, kdy jsem odjela, už bylo jasné, že všichni, kdo tam zůstali, nemyslím vojáky, ale civilisty jako já, už nejsou užiteční, vlastně svým způsobem překážejí armádě.

Víte něco o lidech, kteří ve městě zůstali?

Je mnoho lidí, o nichž nemůžeme s jistotou nic říct. Zrovna v těchto dnech jsem dostala zprávu, která se zatím nepotvrdila, takže se modlíme a doufáme, že se ani nepotvrdí. Týká se to babičky manželky muže, který mě vlastně odvezl z Mariupolu. Babička zůstávala doma, téměř nevycházela ven a nemohla se sama pohybovat. A když byla doma, dům jí vyhořel. A my nevíme, co se s babičkou stalo...

Takových příběhů se ke mně dostává mnoho. Nedávno jsem se například dozvěděla, že náš kamarád, skvělý, slušný, čestný, férový člověk, nesmírně dobrý člověk Víťa Dědov, který pracoval pro místní televizi a televizní kanál Sigma, zemřel v kuchyni svého domu. Navíc zemřel dvakrát. Nebylo prakticky možné lidi pohřbít, a tak tělo zůstalo několik dní v domě a za dva tři dny dům zasáhla raketa a dům vyhořel. Příbuzní byli v té době v krytu, šli nahoru do domu, který už hořel, ale nemohli otevřít dveře a Viktorovo tělo shořelo...

„O válce je třeba mluvit jen tímto způsobem: vyprávět příběhy konkrétních lidí, příběhy z první ruky.“

Jsou to strašné příběhy. Víte, zdá se mi, že obecně by se mělo o válce mluvit právě takto: vyprávět příběhy konkrétních lidí, nikoliv mluvit o celkových číslech, dokonce ani o počtu mrtvých. Protože když to člověk nevnímá skrze sebe, když to nesrovnává se svým životem a životem své rodiny, je mu často jedno, jestli je to deset lidí, jeden člověk nebo stovky. Nebo tisíce – člověk nemá představu o tom rozsahu. Když ale vyprávíte, jak sousedovi spadla bomba na dvůr, jak manželovi nebo otci vaší známé utrhl šrapnel ruku, jak tu ruku vzal a šel hledat nemocnici... a že ho pak už nikdo neviděl... To jsou příběhy očitých svědků. To jsou skutečná fakta.

Chci říct, že ti strašní lidé, ty bestie, nejen že zabíjeli, ale oni člověka pronásledovali, a pak zabili. Například když zasáhli divadlo nebo bazén nebo uměleckou školu, všechno to byla místa - a všichni o tom věděli -, kde byli lidé, kteří už přišli o domov, byli tam zranění lidé, děti s matkami, novorozenci, postižení lidé ze čtvrtí, které byly ostřelovány jako první, které jsme zachraňovali – z levého břehu, z východního břehu. A pak je zas a znovu pronásledovali a znovu se je pokoušeli zabít. Stejně jako se znovu a znovu pokoušeli zabít lidi, kteří se snažili opustit město.

Moje kamarádka, se kterou jsem pracovala v dobrovolnickém centru, jela s rodinou takzvaným „zeleným koridorem“ a to auto bylo zasaženo, pět lidí bylo zraněno a dítě je stále na jednotce intenzivní péče. Tohle je úmyslná likvidace lidí. To není válka, to je vraždění.

Proč zrovna Mariupol?

Když to všechno začalo v Kyjevě, v Charkově, upřímně řečeno, na chvíli mě napadlo: ať už to přijde do Mariupolu. Protože už jsme věděli, jaké to je. Ať udeří raději na nás, a ne na celou zem. Jsme tady, jsme na hranicích, jsme připraveni, posílili jsme východní hranice města a zároveň Ukrajiny. Ale samozřejmě jsem netušila, jak to bude vypadat…

Proč právě Mariupol? Všichni jsme chápali, že naše město má strategický význam. A také jsme je možná rozzlobili. Protože jsme se drželi, rozvíjeli jsme se i za války, město bylo čím dál lepší a krásnější, mluvili jsme o něm s hrdostí. Víte, když se to všechno dělo, říkala jsem si: Co je to za lidi, kteří přicházejí ničit?

Já žiju u moře. Vždycky jsem měla o moři určitou představu. Jsou lidé, děti i dospělí, kteří staví hrady z písku, a vždycky se najde někdo, kdo ty hrady zničí. Čím je hrad lepší, tím víc někdo touží ho zničit.

Asi to mají v povaze, asi jim věci, které jsme postavili, a náš život nedaly spát...

Jak válka ovlivnila vaši tvorbu?

O této válce jsem již napsala a vydala pár knih. Byly přeloženy do několika jazyků.

Když to v roce 2014 vypuklo, začala jsem o válce psát až o rok později. Téměř rok jsem byla otupělá, nedokázala jsem psát básně. Dodnes nepíšu poezii, jenom prózu. Začala jsem psát v krytu, v naprosté tmě: šetřili jsme zdroje, protože ve městě nic nebylo, byla to skutečná ekologická katastrofa. Šetřili jsme baterky a baterie a akumulátory do nich. Šetřili jsme svíčkami. Většinou jsme byli v úplné tmě a v ní jsem psala poslepu, dělala jsem si poznámky, protože jsem věřila, že je to velmi důležité. Ale v současné době je to jen próza.

Řekněte nám, prosím, něco více o svých knihách. Vím, že některé z nich ilustrovala Anastasija Ponomareva.

Moje knihy jsou různé. Některé jsou o válce, hlavně básně v ukrajinštině a ruštině. A jsou tam i knihy pro děti. A Nasťa ilustrovala průvodce: jeden po Mariupolu, druhý po Ukrajině. Miluji historii, dokonce jsem se zúčastnila archeologických vykopávek v Mariupolu. Velice jsem si přála, aby co nejvíc lidí vědělo, že Mariupol je nesmírně zajímavé město, včetně těch, kteří k nám jezdí jako turisté, ale i dětí, které tu vyrůstají a o svém rodném městě toho moc nevědí. Proto jsme vytvořili herní průvodce - knihy, do kterých se dá psát, vyplňovat, dělat si poznámky...

Rozhovor vedl Leonid Goldberg.

---

O autorce
Oksana Stomina je mariupolská básnířka a aktivistka. Žije poezií, je vždy usměvavá a plná nápadů, inspiruje svou empatií a schopností dělat vše upřímně. Momentálně žije kvůli válce v Truskavci.

Lásku k harmonii rýmovaných slov a literatuře Oksaně předali její rodiče. Vyrůstala s nádhernými básněmi své maminky. Je zajímavé, že první knížkou, kterou Oksana vydala spolu se svou sestrou Julií, byla sbírka básniček jejich maminky pro děti, které se naučily nazpaměť a snadno je přebásnily. Oksanin otec píše lehkou a ironickou prózu. Je autorem velmi zajímavé knihy o své první cestě do zahraničí - do Izraele.

Vzděláním je Oksana Stomina učitelka matematiky na základní škole a psycholožka. Od dětství snila o tom, že bude učitelkou, ale jak sama říká "člověk míní - Bůh mění...". Proto také pracovala v pojišťovnictví a reklamě.

Bolestně prožívá válečné události v zemi: rok 2014 a současnou plnohodnotnou ruskou invazi. V současné době pracuje na knize, v níž chce vyprávět o tom, co zažila a viděla, o tragédiích lidí kolem sebe.

“Je to součástí naší historie, kterou je potřeba zachytit,“, zdůrazňuje spisovatelka, a snaží se v rámci svých možností přispět která se snaží svým dílem přispět k vítězství Ukrajiny, k vítězství míru nad válkou... obecně.

KDYŽ JSEM ODCHÁZELA

Když jsem odcházela, z nebe nepadaly hvězdy
Vzpomínka je to pronikavá a hořká
Vím, můj Mariupole, že ani za léta
Nepomine
Dokonce i v příštím životě budu bezděky
Pociťovat nevyléčitelnou bolest
Co mého v tobě vůbec zůstalo?
Jen srdce.

Co mého tam zůstalo? Jen dům.
Do očí mě pálí zoufalství černý dým…
Kolik ve mně bylo vody
A žalu!
Kolik ve mně bylo vzpomínek. Věř či nevěř,
Každá z tvých ulic vede do mého dvora,
A jako vždy mé slunce vychází
Nad Azovstalem.

Ten tvůj pohled na rozloučenou, poslední zármutek
Já od té chvíle jako svůj kříž nesu
Každé noci pláču tvou rosu,
Sním sny.
Co mého tam zůstalo? Jen já.
Ty jsi mé věčné světlo, ty jsi můj maják!
Vrátím se k tobě, duše ty má,
Město Mariino!

(překlad: Miroslav Tomek)

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina