Václav Havel a Ukrajina

Jsem upřímně vděčný za rozhodnutí, jímž jsem byl zařazen do užšího výběru kandidátů na cenu Václava Havla. Jeho jméno a počínání se ve střední a východní Evropě staly symbolem intelektuálního vzdoru diktatuře a vítězství svobodného intelektu a svobody slova nad násilím, lhaním vlád a pokrytectvím. Nejen slovy, ale i ve svých konkrétních politických krocích zůstal otevřený, čestný a důsledný. Jeho chápání světa, kulturní světonázor a politická filosofie jsou pro moji vlastní zemi nesmírně potřebné.

Havel napsal: „Je třeba vymanit se z pyšné představy, že svět je jen rébus, který stačí rozluštit, soubor informací, jež stačí vložit do počítače v naději, že z něho dříve nebo později vypadne univerzální řešení. Naopak, vše, co se děje, dokazuje, že naše doba vyžaduje vysvobodit takové síly, jako je archetypální moudrost, neopakovatelná zkušenost světa, smysl pro spravedlnost, schopnost dívat se na všechno cizíma očima, osobní odpovědnost, vkus, odvaha, soucit a důvěra ve význam konkrétních kroků, které neaspirují být univerzálním klíčem ke spasení.“

Tato deklarace svobody, individualismu a tolerance je v příkrém kontrastu s ukrajinskými „rozumnými“ výhradami k tržní, informační a akademické svobodě, s nedůvěrou ve svobodny trh s půdou, s nízkou úrovní sociálního kapitálu, podezřívavostí národní inteligence vůči svobodě vyjadřování názorů a toleranci, masovou neláskou k bohatým a přesvědčením, že v prostředí masové korupce všichni kradou.

Za podmínek ozbrojeného konfliktu s Ruskem, který trvá od února 2014 a po osmi letech přerostl v plnohodnotnou válku, se všechny tyto i další sovětské přežitky ještě více vyostřily, a ještě chorobněji ovlivňují stav ukrajinského státu a společnosti.
Evidentní přání vůdců Ruské federace zničit ukrajinský stát a všechny ty, kdo se skutečně považují za jeho občany, nedává prostor pro kompromis. Nepřítel bombarduje civilní obyvatelstvo a infrastrukturu základních služeb ve snaze zasít strach a vynutit si kapitulaci. My však nemůžeme přistoupit na deeskalaci a příměří, protože to by znamenalo dovolit agresorovi, aby posílil svoji obranu, a fakticky souhlasit s pokračováním vraždění a mizení lidí, mučení a sexuálního násilí.

Konečně to také znamená přijetí skutečnosti, že posledních 80 let existence mezinárodního práva lze zmačkat a zahodit do koše, protože Rusko může napadnout jinou zemi a nebude to pro ně mít žádné důsledky. Naší jedinou možností je tedy zvítězit, a k tomu je nezbytnou – avšak nikoli dostačující – podmínkou osvobození všech ukrajinských území v hranicích z roku 1991 od ruské okupace.

Od března loňského roku je mojí prací mimo jiné řízení rozsáhlého projektu, který se zabývá shromažďováním informací a dokumentací zločinů, kterých se vojáci dopustili na civilním obyvatelstvu Ukrajiny a civilních objektech a které lze předběžně kvalifikovat jako válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu.

V databázi, kterou naši obránci lidských práv společně spravují v rámci iniciativy Tribunál pro Putina, je dnes zdokumentováno zhruba 55 tisíc případů. Znamená to více než 9 560 osob, které zahynuly v důsledku vzdušných útoků a mimosoudních poprav. Jedná se o střelbu do lidí a na automobily, do front na vodu, na humanitární pomoc atd. V rámci toho je zdokumentována smrt 413 dětí a zranění 12 970 osob (včetně 557 dětí). Více než 4 190 lidí (z toho 178 dětí) podle našich údajů zmizelo beze stopy.

Dále jsme zaznamenali údaje o desetitisících civilních objektů zničených nebo vážně poškozených dělostřeleckou palbou či bombardováním: desítky tisíc obytných domů, objektů infrastruktury základních služeb, obchodů, továren a dalších podnikatelských objektů, vzdělávacích institucí, stovky nemocnic, kostelů, kulturních zařízení a tak dále.

Charkovská skupina na ochranu lidských práv, kterou vedu, v rámci sběru informací pravidelně navštěvuje sídla na územích osvobozených od ruské okupace. Obětem a svědkům klademe dotazy, vzniklé škody fotografujeme a natáčíme. Na základě těchto výpovědí a dalších dokumentů podáváme trestní oznámení orgánům činným v trestním řízení a pomáháme při provádění vyšetřovacích úkonů. V současnosti vedeme cca 1 000 řízení, v nichž advokáti Charkovské skupiny zastupují oběti: zabité a zraněné civilisty, osoby nelegálně zadržované a unesené na okupovaných územích a osoby, které byly v zajetí mučeny (včetně sexuálního násilí).

Obětem zločinů poskytujeme nejen právní, ale i psychologickou, finanční, lékařskou a humanitární pomoc – té se dostalo tisícům rodin.

Důležitou součástí dokumentace je šíření informací o spáchaných zločinech v různých jazycích, zejména formou rozhovorů s oběťmi, svědky a dalšími lidmi, kteří poskytují zdroj informací o válce. Obvykle se jedná o vojáky, dobrovolníky, psychology, kněze, novináře a další. Videa zveřejněná na kanálu Charkovské skupiny na YouTube již dosáhla statisíců zobrazení.

Je přirozené, že zážitek třeba i jen zlomku této noční můry vyústí v nenávist k vedení ruského státu a ruským vojákům. Tato nenávist se často přenáší na vše ruské – na samotnou zemi, její občany, jazyk, literaturu a umění. Dá se říci, že se stává všeobjímající. Vždyť jak je možné v této souvislosti říci: „Otče náš… a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“? Ta otázka je řečnická, protože my neodpouštíme.

Právě kvůli nenávisti, která vládne veřejným vědomím, je dnes mimořádně vyostřené vědomí axiomatiky lidských práv: pravda stojí nad zákonem; nad pravdou stojí spravedlnost; nad spravedlností stojí milosrdenství; nad milosrdenstvím stojí láska. Nenávist ničí především ty, kteří nenávidí – ona totiž devastuje duši. Domnívám se, že nejvíce ze všech nenávidí ti, kteří dřív považovali Rusy za bratrský národ.

Podle mého názoru je nenávist přirozená na bitevním poli. Můj krajan, duchovní „Charkovského Majdanu“ otec Viktor Marinčak, v té souvislosti řekl, že ruského vojáka „není nutno nenávidět, ale prostě zničit, protože službu satanovi si zvolil sám a dělá to s opojením, nadšením a sadistickou rozkoší. Smyslem jeho zničení je, aby stihl napáchat co nejméně zla.“ Jakmile se však takový voják dostane do zajetí, nenávist musí pominout. Přinejmenším proto, aby se člověk neproměnil ve vraha bezbranných. Aby se v boji s drakem nestal drakem on sám – jinak by jeho vítězství bylo vítězstvím Pyrrhovým.

Nenávist ke všem Rusům je iracionální: lidi nelze soudit podle občanství, nýbrž jen podle činů a slov. A nesmíme zapomínat, že i když je otevřených odpůrců Putinova režimu jen málo, ne víc než 5 % občanů Ruské federace, přesto proti ruské agresi vystupují veřejně, a čelí tak hrozbě trestního stíhání a odnětí svobody až na 15 let. Často také pomáhají ukrajinským uprchlíkům (s pasem i bez něj) ujet z Ruska a pořádají pro ně sbírky.

Ještě nesmyslnější, i když vysvětlitelná, je pak nenávist k ruskému jazyku, literatuře a umění. Jak napsal Bulat Okudžava, „vinen není jazyk, nýbrž podlý duch otrocký“. A já naprosto odmítám pronásledování, kterému jsou vystaveni ukrajinští spisovatelé za společná veřejná vystoupení s ruskými literáty, o nichž je známo, že jsou proti Putinovi.

Jsem přesvědčen, že je nezbytný dialog na podporu antiimperialistického proudu v ruské kultuře, který ostatně existoval vždy (Čaadajev, Berďajev, Fedotov, Pomeranc či Averincev), ale nyní zatím prohrává s podporovateli diktatury. To, že knihy v ruštině jsou vyřazovány z knihoven a končí ve stoupě, nemohu nazvat jinak než jako infantilitu a provincialismus.

Ruku v ruce s láskou jde vždy soucit a milosrdnost. Někomu se to může zdát paradoxní, ale s propuknutím totální ruské agrese se Ukrajinci stali vůči sobě navzájem lidštějšími a soucitnějšími. Společné utrpení nás sjednocuje. Podstatnější je však to, že nás sjednocují hodnoty, které ztělesňoval Václav Havel: láska ke svobodě, nezávislost, oddanost demokracii a odmítání autoritářství.

Skutečně, Havlova jedinečná zkušenost a příklad je prostě uhrančivý. Konkrétně, když mu jako prezidentovi navrhli, aby příslušníkům inteligence omezil možnost odchodu do zahraničí, odmítl to, protože nemohl dopustit, aby byla svoboda člověka „menší než svoboda vlaštovky“.

Bojujeme za svobodu, nezávislost, lidská práva, demokracii. Vytrváme, a utrpení pomine. A tehdy se stanou hodnoty Václava Havla ještě uvědomělejšími. Doufám také, že tato válka povede ke svržení Putinova režimu. To umožní pohnat k odpovědnosti vedení Ruské federace, kremelské propagandisty a všechny, kdo vydávali přímé rozkazy k páchání zločinů a kdo tyto rozkazy plnili. Svého času jsme německý národ považovali za oběť nacismu. Dnes musíme skoro stejně tak považovat ruský národ za oběť zločinného putinovského režimu.

A stejně tak, jako německý národ prošel denacifikací, musí i ruský národ projít svojí deputinizací a dekomunizací. To vše ale musíme uskutečnit my, a neměli bychom přitom opustit ani porušit Havlův odkaz.