Dopis Olega Orlova z vězení

Předtím, než byl Oleg Orlov neočekávaně a bez předchozího upozornění převezen z Moskvy do Samary a odtud do Syzraně, byl umístěn ve vazebním zařízení SIZO 5 „Vodnik“. Z vazby ho téměř každý den na žádost soudce převážili ke Golovinskému soudu, kde se před odvoláním seznamoval se soudním spisem a protokoly z jednání. Při jednom z převozů pořídil Oleg Orlov „skicu“ takové cesty, která vedla kolem moskevských lokalit, jež jsou mu dobře známé a jsou pro něj významné.
Přečtěte si Orlovův dopis – ty trasy mohou být blízké i mnohým z vás.

„Tam to žilo“

Vezli nás antonem od soudu „domů“ – do vazby. Do úzkého, dlouhého oddílu s kovovými přepážkami bez oken nás dali jen sedm. Jindy sem zavřou i čtrnáct lidí. Ten den ale k soudu od nás vezli jen pár vězňů. Mohu se tedy svobodně roztáhnout na sedadle a klidně si zdřímnout. Dobré je i to, že jedeme rychle a bez zastávek – už je večer a ulice zjevně nejsou ucpané.
Špatné je, že nás nevezou přímo do našeho SIZO-5, ale ještě někam jinam, asi k jinému moskevskému obvodnímu soudu pro další vězně. A pak nás mohou ještě převézt k Moskevskému městskému soudu, kde nás rozsadí do různých antonů, a teprve odtud nás nakonec rozvezou „domů“. Znamená to, že se do svých „chatek“ můžeme dostat až v noci. Čtyři z nás kouří.

Kouření je ve vězení důležitou součástí existence – představuje totiž jedno z mála dostupných potěšení. Kromě toho se jedná i o prostředek komunikace: nabídnout cigarety do jiné „chatky“ či darovat krabičku při seznámení je způsob vyjádření úcty a vězeňské solidarity. Kouří většina vězňů, dokonce absolutní většina, a hodně. Nekuřákům se sice formálně prokazuje respekt, ale v praxi mají kuřáci vždycky přednost. A dobré je, pokud se v „chatce“ její obyvatelé domluví a na kouření si vyhradí zvláštní místo, odkud dým neobtěžuje ostatní. Běda, když se v „chatce“ kouří na kavalcích – v místnosti pak visí kouřová „deka“ napořád…

– Šéfe, zapni větrák! – žádají kuřáci z našeho oddílu eskortující strážce, které od nás oddělují mřížové dveře.

– Nejde to, nemůžu, větrák je rozbitý.

– Ale to se udusíme, šéfe. Tak otevři aspoň poklop!

A „šéf“, dobrý člověk, otevřel poklop ve stropě oddílu za mřížovými dveřmi, kde sedí příslušníci eskorty. Sedám si na samý kraj lavice hned u mříže a širokou štěrbinou pootevřeného poklopu na mě fouká svěží vánek. Je to příjemné.

Potom jsem se do té štěrbiny zadíval. Tam, na svobodě, kam je vidět škvírou, něco bliká. Jsou tam vidět malinké pouliční lampy, a tamhle ubíhají střechy a horní patra domů. Domy jsou různé – tu vyšší, tu nižší. Když náš anton zpomalí, poštěstí se mi zahlédnout i okna. I ta jsou různá – svítí z nich bílé, žluté, namodralé i červené světlo. Některá jsou zakryta závěsy, ale světlo se prodere i přes ně, a v jiných je vidět lampy nebo lustr. Za každým z nich se odehrává něčí svobodný život. A nikdo z lidí, kteří tam nahoře za těmi okny právě teď sedí, leží nebo chodí, netuší, že někde dole kolem nich právě projelo auto, kterým nás kamsi vezou.

Pak lampy a okna zmizí, ve štěrbině je tma – zřejmě jsme vjeli na nějakou širokou ulici, je vidět jen tmavé nebe. A náhle tmou probleskne něco zvláštního – jakési zářící svislé pruhy, které se zvláštně kupí nad sebe. Co to je? Propána, vždyť je to vršek „zikkuratu“, výškové budovy, kterou rozestavěl extravagantní milionář Polonskij a po jeho zatčení či bankrotu (to už si přesně nepamatuji) dostavěl někdo jiný. A „zikkurat“ přece stojí naproti budově, v jejímž prvním poschodí léta sídlil Memorial, tam to žilo, a jak! Sídlo mu zabavili. Teď je tam prázdno, tma a strašidelně. Když jsem jednou šel z Memorialu s Janem [Račinským] po Sadovém okruhu, on si směrem k ohyzdnému „zikkuratu“ skoro uplivl. Zato mně se líbil, pár dnů v roce – před novoročními svátky, kdy jeho vrcholek blikal různými barvami.

Takže jsme minuli Karetnyj rjad. Po pravé straně jsme nechali kavárnu, kde jsme loni v létě (už je to dávno!) seděli na terase, pili červené víno a diskutovali o nějakých pracovních záležitostech. A kousek sál směrem do centra je Malyj Karetnyj. Tam v červeném domě, který nám ještě nesebrali, možná ještě někdo z našich sedí u počítače. Kdybych k nim tak mohl zčistajasna zaskočit, to by se divili a radovali!

Ale zatím už nejspíš jedeme po estakádě nad Květinovým bulvárem, brzy přijedeme ke stanici Krasnyje vorota, a tam je i Mjasnickaja ulice. Na ní v konstruktivistické budově sídlila kancelář zmocněnce pro lidská práva, v níž jsem se sám mnohokrát ocitl – smysluplně za časů Lukina, méně už za časů Moskalkovové. Dál po Mjasnické přes Bulvárový okruh. Tam byla dávno-pradávno po levé straně kavárna Bilingva, kde to také žilo – spory, diskuse. To už je také minulost. A poblíž sídlí Novaja Gazeta. Jak se jim teď daří? A dál, ještě dál po Mjasnické lze dojít až do Globusu a přehrabovat se tam v knihách. A hned vedle je Solovecký kámen, z jehož podstavce dosud neodstranili nápis, že jej tam umístil Memorial. Anebo už jej odstranili?

Potom se vrátit z Lubjanky zpátky na Mjasnickou, vejít do první kavárny, která se mi namane, a objednat si sklenku červeného. Nebo raději koňaku?

K čertu! K čertu s tím! Co to dělám?! Zírám do škvíry pootevřeného poklopu a sním o svobodě. Jako bych se z cely díval na výsek ulice, který je vidět skrz mříž, a sledoval těch pár svobodných lidí, co tam chodí. Kam jdou? A proč? A co mají na sobě?

Pak, po takovémhle „pozorování svobody“, se člověku neuleví – ba naopak… Jsem tu, a oni jsou tam! Jsem v tomto světě, za mříží. Už jsem se mu téměř přizpůsobil! Je třeba hledat to dobré a zajímavé tady. Právě teď se cítím dobře: ofukuje mě vánek z otevřeného poklopu, sedím si v „kupé“ a netísním se tady. Snění o svobodě je k ničemu. Jsme s ní ve spojení díky prostředkům komunikace – dopisům, televizi a někdy i telefonu. Dívat se na ni přímo zatím není potřeba.

Odsedl jsem si hlouběji do antonu.

Do své „chatky“ jsem se dostal až v noci. Spoluvězni mě nakrmili (skutečně) chutnou večeří.

Z ruského originálu přeložil Antonín Hluštík.