‚Dokud se zlo nenazve zlem, o žádném usmíření nemůže být řeč.‘

22. květen 2024 | Hlasy války

Masový hrob u kostela svatého Ondřeje v Buči se stal posledním útočištěm Ukrajinců, kteří zemřeli v důsledku ruské agrese. Dnes se v areálu kostela nachází instalace se jmény asi 500 nevinných obětí. Jak překonat svár a nenávist a zda je to vůbec možné překonat? Hovoříme s představeným chrámu, protojerejem Andrijem Halavinem.

Bohužel ještě nenastal čas na jakékoliv zhodnocení. Válka ještě neskončila, ještě jsme nezvítězili. Na frontě stále umírají lidé. Mnoho lidí v Buči kvůli válce nesmírně trpěla: někteří přišli o domov, někteří o příbuzné a přátele, někteří byli nuceni odejít do zahraničí. Každý se z toho vzpamatovává po svém. Pro některé je to snazší, pro jiné mnohem těžší. Mnoho našich mužů bojuje na frontě. To znamená, že doma zůstávají ženy, děti a matky, zatímco bohužel každý měsíc umírají další a další naši hrdinové.

Zůstal jsem asi do poloviny března. Byl jsem u prvních pohřbů, kdy tady byl hromadný hrob.

Pak začali Rusové chodit ode dveří ke dveřím: zřejmě měli nějaké seznamy. Pro někoho si přišli dřív, pro někoho později. Nemohl jsem sloužit bohoslužby, bylo nebezpečné zvát lidi do kostela, protože Rusové stříleli a zabíjeli lidi. Vidíte, zdi kostela byly ostřelovány, takže nebylo možné vykonávat bohoslužby. Schovávat se celou dobu ve sklepě taky ne. Bylo to celkem jedno, kde se člověk ukrýval. Rozhodl jsem se využít možnost evakuace a odjet z Buči. Dokud jsem tady byl, buď jsem zůstával doma, nebo přespával v kostele.

Zpočátku se Rusové ještě tvářili jako slušní lidé, ale když jsme se dozvěděli, co se stalo, byli jsme otřesení. Každý se schovával u sebe ve sklepě a nebylo možné jít do jiných částí města. Ti lidé, kteří byli pohřbeni v areálu kostela, těch 116 lidí, to byli lidé, jejichž těla byla buď v márnici, nebo ležela někde poblíž.

Těla lidí z Jablunské ulice nebylo možné vůbec odvézt. Ležela tam klidně měsíc. Nikdo je nemohl pohřbít.

Lidé, kteří v té čtvrti bydleli, nevěděli, že je tam masový hrob. Nevěděli jsme, co se tam děje. Teprve když byla Buča osvobozena, když jsme viděli zvěrstva, která Rusové páchali, byli jsme otřesení.

V ulici Ivana Franka bydlel zpěvák, člen našeho kostelního sboru. Ztratili jsme s ním kontakt. Po osvobození města jsme ho začali hledat. Ukázalo se, že jeho rodinu, a ještě další dva lidi mučili, některým z nich chyběly nohy, a pak je upálili. Těla byla zuhelnatělá, takže jsme museli několik měsíců čekat na výsledky testů DNA, aby se to právně potvrdilo. My jsme sice podle určitých znaků poznali, kdo to je, ale nesmírně důležité bylo, aby to v budoucnu obstálo u tribunálu, který dříve či později proběhne.

Na tomto místě určitě vznikne velký památník. Tohle je jen dočasné, protože nemůžeme jen tak zapomenout na všechny ty lidi. Stojí zde pamětní kříž, ke kterému se chodíme modlit. Nedávno jsme tu instalovali památník, poskládaný ze jmen lidí, kteří zemřeli v celém okrese. Je tam okolo 500 jmen. Jsou to lidé, o nichž víme. Jsou tam jmenovky, u některých chybí přesné datum úmrtí. To znamená, že člověk byl zabit, ale nebyli u toho žádní svědci. Můžeme si zhruba představit, kdy tato osoba zemřela. Jsou to všechno místní obyvatelé.

Když Lavrov promlouvá k OSN, říká: ‚Dejte nám jména‘ – všechna jména jsou tady, můžete se seznámit.

Nic jsem nedokumentoval. Shodou okolností mám klíče od kostela, kde se to všechno odehrává, takže ho ráno otevírám a večer zavírám. To vše se dělo před mýma očima. Exhumace těl. Přijeli sem prokurátoři Mezinárodního trestního soudu, kteří tu pracovali, se svou laboratoří DNA a hodně nám pomohli, protože měli velmi rychlé testy. My bychom museli čekat mnohem déle. Viděl jsem, jak to všechno probíhalo. Jsme jim za tu pomoc velmi vděční. Všichni příbuzní, kteří hledali své blízké, si mohli nechat udělat testy DNA. Pokud by se po nějaké době, třeba po půl roce nebo roce našlo tělo pohřbené v garáži, ve sklepě nebo v lese, vždy máme možnost identifikovat tuto osobu pomocí testů DNA.

Pohřešujeme několik desítek lidí. Víme, že ti lidé někde jsou. Někteří z nich byli nalezeni v Rusku. Jsou to civilisté, kteří nemají nic společného s armádou, ale sedí v ruských věznicích. Potom jsou tu lidé, o kterých nic nevíme. Myslíme si, že se bohužel počet obětí bude zvyšovat. Proto jsou tam prázdné desky. V případě potřeby tam můžeme dopsat další jména.

— Byly takové případy, kdy nějakou dobu trvalo, než jste přiřadili jméno k nerozpoznanému tělu?

— Ano. To byl zrovna případ člena našeho kostelního sboru. Tam byl problém v tom, že příbuzní, kteří si mohli nechat udělat test DNA, zůstali pouze z matčiny strany. Matčina sestra si nechala udělat test DNA a tělo matky našli jako první. Pak dělali srovnávací testy a hledali syna, na základě syna našli otce. Muselo se čekat několik měsíců, než byly všechny tyto testy a vyšetření dokončeny. Proto byli tito lidé nejdřív pohřbeni jako neidentifikovaní. My jsme věděli, kdo je kde pohřben a jakmile to bylo možné, pohřbili jsme je společně, jako jednu rodinu. Čas od času přicházejí nové výsledky testů. Příbuzní mohou být někde v zahraničí. A když se vrátí, mohou si nechat udělat test DNA a po nějaké době budou pohřbená bezejmenná těla identifikována. Takové případy už tady máme.

Mnohaletá zkušenost Ukrajiny a Ruska, které byly nazývány bratrskými národy, tvrdila, že jsme jeden celek. Teď už je to jen svár, nenávist a nepřátelství... Takzvaný bratrský národ zaútočil na Ukrajinu a my vidíme ničivé stopy v tomto kostele.

— Jak překonáme tuto nenávist, tento svár? Je to vůbec možné? Jak dlouho bude trvat, než se tyto dva národy dokážou usmířit?

— Z historie vidíme, že to teoreticky možné je, názorným příkladem je druhá světová válka. Když nás napadlo nacistické Německo a dnes je Německo jednou ze zemí, která nám nejvíce pomáhá. Mluvil jsem s novináři a zástupci oficiálních delegací, které sem přijely. Dokážu s nimi normálně komunikovat. Potomci a vnuci těch lidí, kteří zde byli okupanty, dnes nemají s válkou nic společného, ale přesto doteď prožívají to, co se stalo, a cítí odpovědnost. Je pro ně důležité, aby se to už nikdy neopakovalo.

Když jsou zločinci potrestáni, když je zlo nazváno zlem, když se ti, kdo se dopustili zločinu, kají a žádají o odpuštění, teprve pak se otevírá cesta ke smíření.

Může to trvat desítky let. Zatím vidíme zcela jinou situaci ve vztazích s Ruskem. Nikdo se nehodlá kát. Nikdo se ke svým zločinům nepřiznává. Naopak říkají, že je mohou zopakovat. Obviňují nás z fašismu a dalších absurdních věcí. A tak dokud nebudou tribunály, dokud nebudou zločinci potrestáni, dokud nebude zlo nazváno zlem, nevidím cestu ke smíření.