‚Děti, dneska hodina nebude, protože začala válka.‛

Oksana Pavlova je učitelka ruského jazyka a literatury. Když byl Mariupol ostřelován, měla pocit, že se její srdce mění na malého ptáčka. Byl to bolestivý pohled na zčernalé domy a obličeje sousedů, z nichž válka vysála veškeré barvy.

(následuje přímá řeč Oksany Pavlové)

Jmenuju se Oksana Viktorivna Pavlova. Ruský jazyk a literaturu učím přes 30 let. Při ostřelování jsem měla někdy pocit, že se mé srdce mění v malého ptáčka, ve vrabce. Cítila jsem, jak se prudce smršťuje. Devítipatrové domy byly téměř všechny černé, zničené. Byl na ně opravdu děsivý pohled, vždyť ještě nedávno byl Nový rok... Domy tehdy zářily. Byl v nich život.

První den války jsem ráno pracovala. Učím v Mariupolu ve škole č. 18. A ráno jsem ve zprávách dozvěděla, že začala válka. Ale víte, pořád jsem si myslela, že 24. budeme mít vyučování online. Čtyřiadvacátého února 2022 jsem měla mít v devět hodin ráno hodinu v deváté třídě. Ale na letiště, které se nacházelo nedaleko od nás, už něco dopadlo. Bydleli jsme totiž na okraji Mariupolu, čtvrť Čeremušky, v obci Pivdenne. Nedaleko byla pole a vojenský útvar – tam bylo letiště.
Víte, dopadlo tam něco tak strašného a natolik mě to vystrašilo, že jsem napsala přes Viber svým žákům z 9. A: „Děti, dneska hodina nebude, protože začala válka.“

Viděla jsem, že se nedokážu ovládnout, takže jsem první hodinu zrušila. Pak jsem měla učit šestou hodinu, nějak jsem se dala dohromady a začala poskytovat dětem něco jako psychologickou pomoc. Neučila jsem, ale vyprávěla jim, že moje maminka zažila válku v Luhansku jako dítě. Zažila nálety. A také vítězství 9. května. Měla jsem 9. a 6. třídu… Říkala jsem jim, že každý člověk má vlastní osud a ten je v rukou božích. A že se během války děje hodně zvláštních věcí. Je třeba věřit a vytrvat. Stává se, že právě tohle lidi zachrání.

Ostřelování trvalo až do sedmi hodin večer (přibližně od pěti hodin ráno do sedmi hodin večer). Někdy ostřelování začínalo už v šest hodin ráno. Pozorovala jsem, že válka ve městech probíhá jakoby podle nějakého rozvrhu. Teprve kolem sedmé večer jsme se mohli najíst. Jedli jsme jednou denně. Pili jsme hodně vody, protože jsme měli příšernou žízeň. Nervový systém si na to těžko zvykal.

Pak 7. března byl v Čeremuškách klid, sousedé rychle navštívili svoji dceru, ale pak se vrátili zpátky k nám. Když jsem je pak viděla... Víte, jak se říká, že někdo „zblednul strachy“. Viděla jsem to na vlastní oči. Když se sousedka vrátila, byla úplně bílá… Jako by ta hrůza vymazala z tváře veškeré rysy. Teprve jsme si na to, co se děje, zvykali. Později jsem si všimla, že všichni sousedé mají popraskané rty. Napadlo mě, že tohle je také reakce na tu hrůzu.

Se sousedy jsme si navzájem pomáhali. Každému z nás to trvalo různě dlouho, než jsme si na tu realitu zvykli a dokázali nějak fungovat. Později už jsme si se sousedkou normálně dál povídaly, i když nám něco lítalo nad hlavami. Teď se dívám na videa z různých městeček Doněcké a Luhanské oblasti, která jsou také ostřelována. Lidé chodí po ulicích a říkají: „Už jsme si na ta zvykli.“ To samé se stalo i s námi v Mariupolu. Lidé se hodně modlili. Všichni. I naše rodina. Vyšla jsem na ulici a požádala manžela, aby mi požehnal. Když jsme oba vyšli ven, požehnala jsem mu a on pak požehnal mně. Vzájemně jsme si pomáhali.

Ale byly situace, kdy jsem si uvědomila, že v několikapatrových budovách vedle nás je spousta lidí. A já se pořád ptala svého manžela: „Mají vodu?“

Víte, co mě mrzí... Tíží mě takový pocit: napadlo mě, že bychom jim tam zanesli vodu. Ale neustále jsme slyšeli nějaké výstřely, dávky ze samopalů. Pochopili jsme, že vyjít ven rovná se umřít. A moje dcera mi ještě čtyřiadvacátého února řekla: „Mami, tati, dávejte na sebe pozor, protože nevím, jak budu bez vás žít.“ Už i proto jsem musela být opatrnější.

Našli se odvážlivci, kteří šli a pomáhali. My jsme se připojili později. Než jsme z Mariupolu odjeli, odnesli jsme do těch domů skoro všechno jídlo. Devítipatrové domy byly téměř všechny černé a zničené. Pohled na ně byl velmi děsivý, vždyť ještě nedávno jsme oslavili Nový rok... Domy zářily. Byl tam život... A když jsme do těch domů přinesli jídlo, viděli jsme, že lidé jsou tam také úplně černí. Pořád tam hořely ohně, lidé na nich něco vařili.

Pro lidi to bylo velmi těžké. V rodinných domech to bylo jednodušší, protože jsme tu byli jen s našimi sousedy. Ale od lidí, kteří se museli ukrývat ve sklepeních, jsem slyšela hrozné příběhy. Někteří se v těch sklepích dokonce zbláznili. Byly tam komplikované vztahy, lidé se chovali různě.

Víte, vydrželi jsme to tři nebo čtyři dny, a pak to začalo být opravdu děsivé. Každé tři nebo čtyři dny se mi odněkud z břicha vynořila myšlenka: „Já už to nevydržím.“

Jak říkali staří Slované: břicho je život. Stále častěji mě napadalo, že to nevydržím. Pak jsem si řekla: „Moji rodiče přežili rok 1941 a dočkali se roku 1945. Takže my to taky přežijeme. Bůh trpěl i nám velel.“

Teprve během války jsem pochopila výraz: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly.“ Protože to, co viděli moji kolegové v centru města, bylo opravdu děsivé. Zachránili jsme jednoho muže v mém věku a odvezli ho i s jeho matkou z Mariupolu. Vyprávěl nám, že každý druhý den chodil za svou bývalou ženou a dcerou. Abyste rozuměli, existuje jedna část města, kde bydlíme my – Čeremušky, a pak historická část města, kde máme Etnografické muzeum. A on za nimi chodil přes celý Mariupol. Bůh nad ním musel držet ochrannou ruku, protože ty hrůzy, co viděl... Viděl mrtvého člověka, jak sedí na lavičce: ten člověk ztuhl a zůstal mrtvý sedět. Kolem pobíhaly kočky a psi bez pacek. Bylo tam hodně zmrzačených psů.

Začali jsme krmit psy, kteří utíkali z těch devítipatrových domů, a ti psi jako by se zbláznili. Bylo to na začátku března, běhali po ulicích a vrhali se na kočky. Našim sousedům, kteří nám nosili kaši, psi zabili sedm koček. Pak toto šílenství ustalo.
Zvířata ty zvuky prostě nemohla vydržet. A lidé také ne. Když jsme přijeli do Zakarpatí, šla jsem ke kardiologovi. Řekl mi, že mám problémy se srdcem.

Při ostřelování jsem měla někdy pocit, že se mé srdce mění v malého ptáčka, ve vrabce. Cítila jsem, jak se prudce smršťuje.
Nejhůř na tom byli kolegové z centra města... Neměli jsme tušení, co se děje v centru Mariupolu, protože jsme neměli žádné spojení. Když jsme se odvážili vyjít z domů, ptali jsme se lidí, kteří šli po ulici: „Co se kde děje? Je město ještě ukrajinské? Které čtvrti jsou ještě ukrajinské?“ A lidé nám něco říkali. Pak nám jedna kolegyně, které se podařilo zachránit a odjet do Kyjeva, řekla, že její zeť a dcera šli pro vodu. Bylo to někde v centru města, na Zelinského ulici. Zeť říkal, že měl pocit, že něčem uklouzl. A pak uviděl, že to byl lidský mozek. Lidský mozek... To je asi nejděsivější svědectví, protože viděl, na co šlápl. Na zbytky lidského těla...

Žena, která mi to vyprávěla, říkala, že se v centru města schovávali ve sklepení. Bylo to blízko naší školy č. 18, kde jsem pracovala. V tom sklepě se ukrývala většina obyvatel domů. Její matka byla nemocná, upoutaná na lůžko už mnoho let, a tak za ní musela chodit po schodech z toho sklepa do sedmého patra. Na těch schodech leželi mrtví lidé. A ona se od dětství velmi bála mrtvých. Takže zavírala oči. Jakmile ostřelování utichlo, šla za matkou, aby ji nakrmila, aby jí pomohla. Pak se zase vracela dolů... Říkala, že to byla opravdová hrůza.

Viděla také naše vojáky, Ukrajince, snažili se aspoň slovy podporovat obyvatelé města. Nejhorší to bylo také v centru města: naši Ukrajinci se schovali v obchodě ATB a Rusové po nich stříleli. Pak tam vypukl požár a naši obránci běželi do části, kde byli lidé. Bylo to velmi děsivé. Slyšela jsem hodně takových příběhů, že lidé v těch úkrytech, zejména starší, měli problémy se srdcem a nevydrželi to.

Bylo děsivé dívat se z oken, protože jsem viděla, že něčí dům už hoří. Pokaždé to bylo velmi děsivé.

Když jsem jednou viděla, co se stalo s našimi devítipatrovými domy, bylo pro mě velmi těžké o tom mluvit, dokonce o tom říct manželovi, byl to prostě nějaký armagedon, nechápala jsem, jak je to možné. Jsem učitelka, možná to pro mě bylo o něco jednodušší, že jsem začala během ostřelování číst. Četla jsem teologické texty (mám hodně takové literatury), dokonce jsem si dělala nějaké poznámky. Pak jsem si řekla, že se blíží Velikonoce. Možná dojde k vítězství, protože válka začala 24. února a Velikonoce jsou 24. dubna.

Poté, co jsme si zvykli na ostřelování, začali jsme dokonce chodit ven, abychom se trochu ohřáli. Máme dvě kočky, ty už také chtěly ven. Nejdřív jsme je dlouho drželi doma, ale pak jsme je začali pouštět ven. Pustili jsme je ven a také jsme jim požehnali. Já jsem také začala chodit ven, stříhat vinnou révu a růže. Všem jsem to říkala: „Musíme se připravit na Velikonoce. Přeci nemůžeme pořád žít ve strachu.“

Také jsem řekla manželovi, že jsme inteligentní lidé (a nejen my, ale všichni: lidé z Mariupolu, Ukrajiny, lidé z civilizovaných zemí), ale oni (Rusové) nás drží ve strachu. Třásli jsme se hrůzou jako nějací dva červi. Báli jsme se vyjít ven. Měsíc jsme si nemyli vlasy, šetřili jsme tou vodou, ani jsme si nemyli obličej. Říkala jsem: „Jak je tohle možné? Vždyť žijeme v civilizované době, existuje OSN. Existují různé organizace, lidstvo zná zkušenosti z druhé světové války. Proč se to děje teď? Jak je to možné?“

Lidé v Mariupolu si mysleli, že možná uplyne týden a vše se vyřeší na nějaké vysoké úrovni. Dočkáme se tady, že bude klid. Ale pak zjistili, že lidstvo nemá žádné zkušenosti a každá válka, jak říkají moudří lidé, začíná z nějakého nepochopitelného důvodu. A stejně tak i končí. Bohužel ji nedokážeme zastavit a stále neexistují struktury, které by ji mohly ovlivnit.

Když vypukla válka na Ukrajině, uvědomili jsme si, že jsme byli lhostejní k neštěstí jiných lidí. Gruzie, Čečensko, Srbsko, Sýrie... Když tam byly války, ani jsme se moc nesnažili pomáhat, nějak ve velkém posílat pomoc. Ale teď vnímáme cizí neštěstí stejně jako naše. Na jedné straně se vědcům uděluje Nobelova cena za vývoj nějakého léku, který zachrání lidí. A na druhé straně jsou války... Jak se lidstvu daří všechno to spojit?