Detektor lži kvůli proukrajinským postojům: Lékař z Chersonu

(následuje přímá řeč Leonida)

Vzpomínám, že mi v šest hodin ráno volali přátelé z Heničeského okresu a říkali, že Rusové už začali bombardovat Čonharský most a město Heničesk. To už jsme chápali, že musíme něco udělat. Byli jsme zoufalí, začal jsem se s rodinou radit, co budeme dělat, jak postupovat. Sousedé také působili nervózně: všichni měli puštěné rádio. Do práce jsem dorazil jako obvykle. Všichni zaměstnanci se sešli v práci a také jsme začali poslouchat zprávy. Už jsme věděli, že Kyjev, Charkov a další města jsou bombardována. Uvědomili jsme si, že se musíme pustit do práce a vyčkat na oficiální nařízení.
V té době se už vědělo, že některé orgány činné v trestním řízení a orgány, které zajišťovaly naši bezpečnost, prchly z města, a my jsme zůstali odkázáni sami na sebe. Rusové vstoupili do Chersonu asi 1. března. A 6. nebo 7. března už byli v areálu nemocnice. Dožadovali se setkání se mnou, jakožto s vedením nemocnice.

„Potřebujeme, abyste vyklidili některé prostory. Velení Ruské federace rozhodlo, že zde bude umístěna vojenská nemocnice pro Rusy.“

Řekl jsem jim, že to není možné, že nemůžeme vystěhovat děti, lidi, prostě ostatní pacienty. Řekli jsme, že tu momentálně řádí covid. Pak začali přicházet ruští důstojníci FSB v civilu: ruští představitelé speciálních služeb, kteří začali zpracovávat personál a mě. Nabádali nás ke spolupráci. Proběhla nejmíň tři taková setkání. Bylo to tenkrát v předvečer svátku 9. května. Dne vítězství podle nich. Přinesli nám sem noviny Komsomolská pravda, abychom je rozdali lékařům a pacientům. Řekl jsem: „Dobře, nechte to tady, my to zařídíme.“ Večer jsme všechny ty noviny zničili (spálili), ale oni se o tom nějak dozvěděli. To znamená, že to musel někdo nahlásit. Další věc, ukrývali jsme v nemocnici naše chlapy. Byli zraněni při bojích v našem šeříkovém parku. Někteří zabiti. Byli to chlapi z teritoriální obrany.

Pokud vím, nebyli ani ozbrojeni?

Víte, byli částečně ozbrojeni. Přivezli k nám zraněné, bylo jich čtyři nebo pět, a my jsme dva z nich poslali do specializovaných zařízení. Ale měli samopaly.

Měl jsem na mysli, že měli jenom samopaly proti tankům.

Okamžitě jsme je evidovali jako civilisty, takže když přišli lidi z FSB a požadovali na ně dokumentaci jako na příslušníky teritoriální obrany, lékaři se podívali do jejich zdravotní dokumentace, kde bylo uvedeno, že jsou to místní obyvatelé, kteří utrpěli zranění při ostřelování. To se FSB také nějak dozvěděla a vznesla proti mně všechna možná obvinění: že podporuju Ukrajinu a kladu odpor ruským úřadům. To byl pro ně důvod, aby mě zbavili funkce. Chtěli po mně, abych sundal ukrajinskou vlajku z budovy nemocnice.

Byla někde na střeše?

Ano, byla na střeše, před recepcí jsme měli ukrajinskou vlajku a ten Rus si jí všiml. Zapnul kameru na mobilu a nařídil mi, abych ji sundal, že to natočí. Řekl jsem, že to neudělám, že si klidně může zavolat vojáky, něco se mnou udělat, ale já ji nesundám. On se na mě tak podíval a řekl: „Docela riskuješ, copak nemáš žádnou rodinu?“ „Ano,“ řekl jsem, „rodinu mám, ale neudělám to.“ On teda souhlasil a říkal, že přijde v 17:00 (bylo to ráno) a že ta vlajka bude pryč. Ale vlajka tam zůstala až do 7. června, dokud mě neodvolali.

Opět se objevili ozbrojení příslušníci FSB. Tentokrát se zástupci kolaborantských orgánů, kteří byli mezitím v Chersonu dosazeni. Byli to zástupci Salda a jeho nohsledi, které sám jmenoval. Přišli a řekli mi: „Buď podepíšeš papír, že s námi spolupracuješ, nebo odejdeš. Zatkneme tě za tvůj proukrajinský postoj, za pálení novin, za to, že se obracíš proti ruským úřadům." A hned mě odvolali. Udělalo se mi špatně, vyskočil mi tlak. Moji lékaři, kteří byli u toho, začali přemlouvat FSB: „Co to děláte? Dostane mrtvici nebo infarkt. Odvezeme ho do nemocnice.“ Souhlasili a za doprovodu konvoje mě odvedli do vlastní nemocnice.

Snažili se vás zadržet někde doma, nebo v nemocnici?

Ne, bylo to v nemocnici, v pracovně. Svolali poradu a řekli, že mě zbavují funkce, zatýkají a odvážejí do Perekopska, kde drželi zatčené . Ale lékaři, kteří se mnou tehdy byli, moji lékaři a zástupci, mě bránili a říkali, že jsem nemocný. Opravdu jsme měl vysoký tlak. Byl mezi nimi i ruský lékař, žádný kolaborant, ale ruský lékař. Dal příkaz, aby mě hospitalizovali, a pak se uvidí, co se mnou bude dál.

Kolaboranti zajišťovali registraci podniku podle ruského práva. Zakázali nám mluvit ukrajinsky. Nutili nás vést dokumentaci jen v ruštině a tak dále. To vše se dělo násilím, pod kontrolou FSB, která tu byla téměř každý den a kontrolovala činnost nemocnice. Finanční, klinickou, organizační i manažerskou. To vše bylo pod kontrolou FSB. Také na mě dohlíželi, když jsem ležel v nemocnici. V určitém okamžiku, jak jsem pochopil, měli rotaci: jedni odešli, druzí přišli a začali se seznamovat s případy. Než došla řada na mě, už jsem z nemocnice utekl.

Utekl jsem a skrýval se v Chersonu, ve městě Olešky a dalších městech. Věděl jsem, že mě hledají, protože se mi vloupali do bytu. Vzali mi věci a doklady.

Vloupali se i do garáže. Odnesli si nějaké věci. Věděl jsem, že mě hledají. Začal jsem se skrývat. Schovával jsem se, jak dlouho to šlo, ale 20. září mě stejně chytili na ulici. Zavázali mi oči, pozvali si člověka, který mě znal, a ten potvrdil, že jsem to já: Leonid Remyha, primář nemocnice. A za doprovodu konvoje, bylo tam pět nebo šest ozbrojených vojáků, tři důstojníci FSB, všichni byli v maskáčích. Když mi zavázali oči, pochopil jsem, že mě vezou do vyšetřovací vazby, protože jsem se v Chersonu velmi dobře orientoval. A tak se také stalo. Ve vazbě proběhla registrace. Vzali mi všechny věci, telefon a auto, protože jsem v té době přesouval autem. To také sebrali. Další auto mi zabavili už během výslechu. Nikdy mi je nevrátili. Tak to prostě je.

Jen tak vám je ukradli?

Ano. Ukradli spoustu věcí, vykradli mi byt.

Byl jsem v cele. S našimi ukrajinskými kluky. Poznali mě. „Za co jsi tady, vždyť si lékař?“ „No, za můj postoj.“ Později, při výsleších a obviněních, jsem si uvědomil, že moje proukrajinské postoje byly hlavním podnětem k tomu, aby mě nějak morálně zlomili. No, proukrajinský postoj to je jedna věc. Ale oni mi předhazovali, že jsem byl na střeše nemocnice, vypouštěl drony a poskytoval informace ukrajinským ozbrojeným silám.

Tohle vám říkali?

Ano, že můj syn pracuje v kanceláři starosty, sponzoruje Pravý sektor a posílá peníze ukrajinské armádě. A já jsem se údajně podílel na atentátu na kolaboranty. A tak dále. Víte, oni museli v každém případě dokázat mou vinu, aby následně podali hlášení svým nadřízeným. V cele byla spousta různých lidí. Seznámil jsem se s nimi, mluvil jsem s nimi a zjistil, že jsou to houževnatí lidé. Jsou to opravdoví vlastenci, každý z nich nějakým způsobem brání nezávislost Ukrajiny. Byli tam jak veteráni války na Donbasu, tak i ukrajinští vojáci.

Mnoho chlapů tam zemřelo. Věděli jsme o tom, slyšeli jsme to. Každý den byly slyšet výkřiky, pláč, jak někoho mučí. Byly tam i cely pro ženy.

Jakožto lékař jsem tam poskytoval pomoc. Jednoho dne mi ředitel té vazby řekl: „Je mi líto, že vás musím propustit.“ Nechápal jsem. „Potřebujeme tě, jsi lékař, nemůžeme sem zavolat sanitku.“ Na jednu stranu tam naši kluci moji pomoc opravdu potřebovali. Na druhou stranu nacházet se tam bylo utrpení. Moje rodina nevěděla, kde jsem. Nebyly žádné informace, kolegové v nemocnici se to dozvěděli zhruba po týdnu. Řekli mi to takhle: „Máme dvě možnosti: buď nám detektor lži všechna ta obvinění potvrdí, nebo nepotvrdí, a pak jsi volný. Pokud nám to detektor potvrdí, jsou dvě možnosti: soud, případně poprava v Simferopolu, nebo dlouhý pobyt ve vězení.“

Třetího října si pro mě přišli. Odvezli mě na místo, kde se provádí výslech na detektoru lži. Seděli tam odborníci. Nejdřív mě sami vyslýchali, a pak provedli ten výslech na detektoru. Musel jsem počkat asi 10 minut. Smáli se a říkali: „Tak co, zpátky do vazby, jsi připravený?“ Ptal jsem se jich, jestli snad mám na vybranou. „Ano, neprošel jsi, obvinění je potvrzeno.“ A po chvíli se na mě otočí a říká: „Ale ne, jsi volný.“ „Jak jako volný?“ „Ano, zmiz odsud, běž domů. Přijď si tehdy a tehdy pro doklady." A skutečně, 4. nebo 5. října jsem přišel v určený čas, dlouho jsem čekal a oni mi vrátili doklady a jeden telefon. Druhý telefon si nechali. Řekli, že se nesmím objevit v areálu nemocnice.

Pak začal proces evakuace, chodily emaily a SMS, že se máme evakuovat. Přišli za mnou asi tři nebo čtyři dny před deokupací, to už bylo asi v listopadu. Říkali, že 8. nebo 9. listopadu mám být na určeném místě, vzít si peníze, doklady, jídlo na jeden den, že mě evakuují. Byla to nucená evakuace. Řekl jsem: „Pojďme se domluvit, když mi dáte auto, evakuuju se sám, pojedu s vámi na druhou stranu.“

Nepovedlo se mi je oklamat: „Ne, ty pojedeš s námi.“ Den nato jsem zase zmizel.

Sousedka říkala, že se po mně ptali, kam jsem zmizel. Ale já jsem se schovával, věděl jsem, že se chystají odejít, a skutečně 9. listopadu odešli. Desátého už tady byl klid. Jedenáctého přišly naše ozbrojené síly. Mluvil jsem s lidmi, sousedy, přáteli, všichni jsme věřili ve vítězství. Když jsem viděl z balkonu (to bylo 11. listopadu), že jede auto, ze kterého zní ukrajinská hymna a je na něm naše ukrajinská vlajka, nikdo tomu nevěřil. Říkal jsem si, že to museli Rusové nějak zinscenovat. A když jsme pak sešli dolů a viděli chlapy v našich uniformách, kteří mluvili ukrajinsky, měli jsme slzy v očích. Opravdu se to stalo.

Kdy jste se vrátil do nemocnice?

Hned další den jsem dorazil do nemocnice. Chlapi mě přivítali a vyvěsili vlajku. Kolegové už mě vítali s naší ukrajinskou vlajkou.

Jaká byla nálada po osvobození?

Byl to svátek, opravdový svátek!

Co se dělo v nemocnici?

Pracovali jsme jako obvykle a do toho se scházeli, objímali se a radovali. Ale tvrdě jsme pracovali, abychom se vypořádali s následky ruské okupace. Okupanti nás okradli, vzali nám nějaké vybavení, počítače a veškerou dokumentaci. Museli jsme to zase všechno dát dohromady. Lidé odcházeli: odešlo mnoho lékařů a zaměstnanců. Bylo třeba se nějak sjednotit, dát všechno dohromady. Nějak se to smísilo s naší radostí z vítězství, z osvobození města, a to nás sjednotilo.

Mám děti, vnoučata, rodinu. Moji rodiče už bohužel zemřeli. Byl to takový zákeřný útok, který jsme nečekali.

Někteří z mých příbuzných žili v Rusku a po roce 2014 se naše vzájemné názory hodně změnily. Uvědomil jsem si, že nemůžeme být jako oni. V žádném případě. Celá moje rodina byla proukrajinsky naladěna, přestože se moje žena narodila v Rusku. Podporovala Ukrajinu, moje děti byly proukrajinsky naladěné, moje vnoučata také. A zaměstnanci, část týmu, ve kterém jsem pracoval také podporoval Ukrajinu. Viděl jsem, jak moc lidé věří ve vítězství, jak moc věří v naši Ukrajinu, že jsem nemohl svoje lidi zradit.

Nešlo jen o vedení, ale i o řadové lékaře?

Ano, o řadové zaměstnance. Lidé, kteří se ocitli na levém břehu, většina z nich, udržuje kontakt s nemocnicí. Čekají na osvobození.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina