Co dělá vojenský kaplan a kdo potřebuje jeho pomoc?

A co to má společného s čebureky? Oleh Sydorenko, podplukovník ukrajinských ozbrojených sil, vzpomíná na příběh ze své služby.

Jmenuju se Oleh Sydorenko. Jsem podplukovník ozbrojených sil Ukrajiny, velitelství pozemních sil. Dříve jsem byl důstojníkem ministerstva vnitra Ukrajiny, policejním plukovníkem. A také služebník Pána Ježíše Krista.

Nejdřív si pojďme říct, kdo je to vlastně kaplan? Kdysi si mě ptal jeden pastor: ‚Jaký je rozdíl mezi službou kaplana a kazatele? Kazatel oslovuje lidi a káže. Přináší lidem poselství o spasení. Nedělají to snad kaplani také?‘ Ne. Naše práce a cíl jsou sice stejné. Ale směr, vektor té práce je úplně jiný, protože kaplan je také evangelizátor, ale v určitém profesním prostředí. Jeho úkolem není jen přinášet dobrou zprávu, ale stát se nedílnou součástí toho kolektivu.

Vzpomínám na jednu událost. V roce 2015 měla 28. brigáda kuchaře, známého pod přezdívkou „Kosmos“ (Vesmír), který v poslední době začal být nějaký posmutnělý. Byl to skvělý kuchař. V týmu byli samí muži, 28 chlapů, četa. A on byl kuchařem v této četě. Jenže začal být zarmoucený, něco ho trápilo. Promluvil jsme si s ním z pozice kaplana a ukázalo se, že má problémy s manželkou. Už ji nebavilo, že její manžel je civilista a pracuje spolu s ní jako kuchař v restauraci. A pak najednou odešel do války. A veškerý svůj čas už nevěnoval jí, ani jejich dvěma synům, ale vojákům. Chtěla podat žádost o rozvod. Vzal jsem si na ni telefonní číslo a promluvil s ní.

Řekl jsem Natálii, jak těžké to máme tady na frontě. Jak moc toužíme po blízkosti rodinného tepla, po nějaké péči, domácí pohodě.

Tohle dokáže navodit právě kuchař, který nejen uvaří brambory, postaví na stůl plechovku lančmítu a otevře ji. Když jsme třeba neměli na čem vařit, neměli jsme kamna, její manžel v polních podmínkách u Stancyji Luhanská vyrobil takový improvizovaný kamna z plechu. Z mouky a vody udělal těsto. A z lančmítu a cibule, jiné potraviny jsme na frontě neměli, připravil mleté maso. Takto pak dělal čebureky, které smažil na kamnech uprostřed stanu (původně krymskotatarský pokrm podobný bureku. Taštička plněná masovou směsí s cibulí a pepřem – pozn. překl.).

Tohle vojákovi zaručeně zvedne náladu, obzvlášť když jste v hrozných podmínkách. Stávalo se, že se probudíte v louži, protože v noci pršelo. V takových podmínkách je samozřejmě náročné si zachovat dobrou náladu. A pak vám kuchař připraví takový pokrm, sice ze základních potravin, ale dokáže to spravit náladu.

Když jsem Natálii vysvětlil, že průběh bojových misí, a tedy mír, klid v naší zemi i v její vlastní rodině, závisí na jednom člověku, jejím manželovi, změnila svůj postoj. Když jsem se s Olehem po nějaké době setkal, byl velmi šťastný a děkoval mi, že jsem mu pomohl udržet manželství.

Jde o to, že dělám velký rozdíl mezi psychologickou podporou pro oběti a osoby s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a kaplanem, který na člověka působí duchovně. Psychologa mohu přirovnat k lékaři v ambulanci. Když je vám špatně, bolí vás v krku, a tak jdete za lékařem. Lékař vás vyšetří, napíše recept a předepíše léčbu. Když se uzdravíte, přijdete k němu znovu a on ukončí neschopenku. Stejně postupuje i psycholog.

Co teda dělá kaplan? Když je člověk nemocný, ocitne se v nemocnici, a tam se dostane do péče ošetřujícího lékaře. A od samého začátku – počínaje stanovením diagnózy, přes proces léčby až po úplné uzdravení je pacient pod dozorem lékaře. Každý den provádí vyšetření. Během vizit s pacienty přímo komunikuje. Pokud je to nutné, upravuje léčbu. Sleduje zdravotní stav pacienta. Mluví s pacienty. A na konci propouští zdravého člověka.

Například člověk trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Kaplan se obrátí na jeho okolí. Komunikuje s velitelem. Prosí velitele, aby na tohoto vojáka nezvyšoval hlas, protože trpí posttraumatickou stresovou poruchou.

Pak je tu rodina. Je potřeba zatelefonovat manželce, dětem, matce. Poprosit je, aby tomuto vojákovi několikrát denně zavolali, řekli mu, jak ho mají rádi, jak mu důvěřují. Že se cítí v bezpečí, protože on je v této válce brání. Brání vlast.

Když je voják zahlcen emocemi a kaplan s ním mluví, vypráví mu biblické příběhy s hrdiny Starého a Nového zákona. Zejména s hlavní postavou, Ježíšem, který se také bál. I on měl strach. Měl také posttraumatickou stresovou poruchu, která se projevila během modlitby v Getsemanské zahradě. Tyto příklady pomáhají vojákovi či vojákyni zbavit se tohoto stavu, uzdravit se a zapojit se do kolektivu.

Především jsem sám voják, takže je pro mě snazší komunikovat s vojáky, mluvím jejich jazykem. Dva a půl roku jsem byl neustále na frontě, v bojových jednotkách 28. samostatné mechanizované brigády. Takže každý den byl stejný. Když začala bitva, mluvil jsem k vojákům se zápalem: ‚Chlapi, do této bitvy nás vede sám Ježíš Kristus! On už je vítěz! On zvítězil na Golgotě a teď stojí jako vítěz proti všemu temnému v tomto světě, on nás vede k našemu vítězství! Stojí při každém z vás! On vám pomáhá přesně mířit! On vám pomáhá rychle nabít zbraně! On je s vámi, pamatujte na to! Naděje je jen v Ježíši. Jen s ním zvítězíme! Kupředu s Ježíšem k vítězství!‘

Tato slova jsem doslova říkal před bitvou. A po bitvě, pokud byl někdo zraněn, obvykle zazněla slova podpory, že Ježíš bude vždycky nablízku. I v noci, když se například lékař věnuje ostatním, když zdravotní sestra nebo některý ze spolubojovníků, kteří jsou nablízku, spí a vy jste sami, pamatujte, že nejste sami.

Ježíš sedí na posteli vedle vás a jako vždy říká: ‚Nejsem unavený. Nikdy neřeknu, počkej, teď řeším někoho jiného, teď řeším svoje záležitosti. Nebo: omluvte mě, chci být teď sám.‘ Tohle by Ježíš nikdy neřekl.

Vždycky řekne: ‚Podej mi ruku a já vezmu tvou ruku do své. Budu tě pevně držet. Nepustím tě, budu vedle tebe sedět tak dlouho, jak bude třeba. A budu ti naslouchat po celou dobu, neustále. Jen na mě mluv, chci tě poslouchat, chci tě slyšet. Chci ti pomoci. Neopouštěj mě a já tě nikdy neopustím, protože jsi můj.‘

Cílem kaplanů není přivést lidi k pokání, ke křtu, nebo do kostela. To je Boží dílo. Naším úkolem je představit Ježíše Krista. Vyprávět o něm, jak je dobrý, milující a neměnný. Jeho láska bude trvat navěky. To je náš cíl.

Velmi se mi líbí zkušenost z USA, kde se lidem, kteří se vracejí z války v Afghánistánu a Iráku, okamžitě dostanou nařízené osobní volno s rodinou: manželkou a dětmi. Zároveň musí existovat nějaký kulturní program, nějaké aktivity, kterých se povinně účastní. Návštěvy umělců v těchto institucích. Koncerty, soutěže, olympiády. Člověk by neměl trávit volno pasivně: lehnout si na pláž, poobědvat, povečeřet a jít spát. To ne!

Speciální skupiny by je měly neustále někde socializovat, aby vojáci pochopili, že jsou nedílnou a nezbytnou součástí společnosti. Jsou kolečkem ve stroji.

Švýcarské hodinky jsou krásné a spolehlivé, ale když vyndáte nejmenší ozubené kolečko, přestanou jít. Každému vojákovi musíme vysvětlit, že on a jeho rodina jsou nedílnou součástí naší společnosti, kterou bránil, za kterou obětoval své zdraví a možná i část svého těla. Tyto programy by měly být podporovány státem, nikoliv pouze úsilím dobrovolníků.

Dalším krokem je sociální adaptace. Pokud už člověk nepracuje, měly by být navázány úzké vztahy s úřady práce. Mělo by se vycházet z profese osoby s PTSD, která se vrátila z fronty. Musíme vědět, kde může být tato osoba zaměstnána tak, aby to pro ni bylo maximálně efektivní. Ne pro stát, ale právě pro toho vojáka.

Řekněme, že jsem se vrátil z války, teď potřebujeme stavaře, ale já nejsem stavař, nemůžu to dělat. Jsem novinář, básník, skladatel. Takový člověk by se měl určitě zapojit do této činnosti. Protože pokud člověk zůstane s tímto problémem sám, nikdy nepůjde na úřad práce, nebude si hledat práci. Každým dnem se bude uzavírat víc a víc do sebe, jako šnek do své ulity. A nakonec tam zemře. Nevyjde odtud.

Když se společnost postará o vojáky a vojákyně, kteří se vrátili z války, bude prosperovat, protože lidé se budou snažit a vloží všechny své znalosti, dovednosti a touhy do oblastí, kde jim pomohou se uplatnit.

Válka je boj. Je to boj mezi temnotou a světlem. Světlo vždy vítězí, ale temnota jen tak nesloží zbraně. Temnota používá všechny své prostředky, aby na světě bylo méně světla. Méně lásky, především méně dobra. Méně respektu mezi lidmi. A zatímco tento boj probíhá, musíme kumulovat všechny své síly, všechny své modlitby k Bohu. Ale k tomu musíme očistit svá srdce. Bůh nepotřebuje falešné lidi. Falešní lidé nemohou komunikovat s Bohem. Nejprve musí každý z nás očistit své srdce. Odvrátit se od hříchu o 180 stupňů. A postavit se tváří v tvář Bohu. Obrátit se zády k temnotě a zlu.