Charkov během prvních dnů války: Vnoučata plakala a říkala, že nechtějí umřít.

25. duben 2023 | Hlasy války

Čtyřiadvacátého února v půl páté ráno nás vzbudily hlasité výbuchy. Náš dům se otřásl, my jsme běželi k dětem, všichni jsme se hodně báli, ale ještě jsme nechápali, co se přesně děje. Když jsme se podívali z okna, viděli jsme všude kouř. Pak se to na chvíli uklidnilo a nám došlo, že začala válka.

Začali jsme chystat děti, bylo nám totiž jasné, že teď to vypukne… Děti a malá vnoučata jsme poslali do bezpečí, a my jsme s manžel zůstali. Nechtěli jsme opustit náš domov.

Kde jste se během ostřelování Charkova ukrývali?

Báli jsme se od prvního dne, šli jsme do sklepa, protože ostřelování mohlo přijít každou chvíli bez jakéhokoliv varování. Děti odjely, a my jsme zůstali ve sklepě. Strávili jsme v něm dva měsíce, protože jsme se báli vrátit do bytu. Stačilo vyrazit nahoru a celý dům se zase začínal z toho ostřelování otřásat. Museli jsme se zastavit vedle výtahové šachty, počkat až střela proletí a pak teprve sejít do dalšího patra. Za tu dobu, než člověk seběhne z šestého patra do sklepa, uplyne půlka života. Ve sklepě byl větší klid, i přesto jsme se báli. Výbuchu přibývalo. Ve sklepě se nás taky zmocňovala hrůza, co když se dům zřítí a my se nedokážeme dostat ven.

Bylo těžké koupit potraviny nebo léky?

Samozřejmě jsme měli hlad. Vozili nám humanitární pomoc, ale i pro tu bylo potřeba dojít. Člověk se modlil každý půlmetr, než pro ni došel. Vždycky jsme se namáčkli na zeď a čekali, až raketa proletí nebo někde vybuchne. Dostali jsme humanitární pomoc a běželi jsme zpátky po sněhu a ledu. Modlili jsme se, abychom stihli doběhnout k nějakému sklepu. Obchod zpočátku pracoval, vždycky se u něj vytvořila dlouhá fronta, zhruba na dvě hodiny.

Potom začali ostřelovat přímo tento obchod. Jednou ho zasáhli. Zemřeli tam tehdy asi dva lidí, muž a žena. Hodně lidí bylo zraněných.

Obchod samozřejmě zavřeli, protože se začali obávat velkého shluku lidí. Báli jsme se jít do lékárny. Člověk vešel dovnitř a hned začalo ostřelování. Netuším, kam si lehnout, kde se schovat, co dělat. Můžou vás zranit střepy z okna nebo se na vás rovnou zřítí celý dům.

Byla jste svědkem ničení budov ve vašem městě?

Samozřejmě. Zničili spoustu domů, obchodů, stánků. Všechno je zdevastované, všude jsou střepy. Báli jsme se jít do pokoje dokonce na pět minut, abychom se převlíkli nebo si udělali čaj.

Jak se vám povedlo z města odjet?

Nejdříve oznámili, že budou evakuační autobusy, které jedou na nádraží. Ale my jsme pořád v něco doufali. Potom odpojili vodu a elektřinu. Naše komunální služby se to všechno snažili opravit, ale po nějaké době Rusové znova ostřelovali infrastrukturu a všechno zničili. Poté, co jsme zůstali bez vody, elektřiny a plynu, neměli jsme jinou možnost. Snažili se lidí evakuovat vlaky, protože se báli vést tolik lidí autobusem. Začali nám pomáhat dobrovolníci s vlastními auty. Ráno mezi šestou a sedmou se snažil odvážet lidí na nádraží. To se ještě dalo nějak proklouznout.

Vy jste se na válku nějak připravovali?

Četli jsme noviny, věděli jsme, že na hranici je ruská armáda, ale do poslední chvíle jsme tomu nevěřili. Říkali jsme si, že boje budou zase jenom na Donbasu, ale že by začali bombardovat celou Ukrajinu, tomu jsme nevěřili. Moji příbuzní a příbuzní mých známých žijí v Bělgorodu. Nechtěli jsme tomu věřit, ale bohužel…

Ale pak v půl páté ráno, 24. února začala válka. Vzpomínám si, jak se děti lekly a začali plakat.

Zeť se sklonil nad dětmi a přikryl je svým tělem, kdyby se něco stalo a vnučka mu říká: „Tatínku, já nechci umřít!“

Těžce se mi na to vzpomíná. Tohle zažila každá rodina. O sebe jsem se nebála, bála jsem se jenom o děti a vnoučata. Když posloucháš o válce v televizi, to je jedná věc, ale když se všechno otřásá v základech a opadává omítka, to už je hodně děsivé.