„Budou se zodpovídat před Bohem za veškeré zlo, které tady napáchali!“

Čekala jste, že dojde k plnohodnotné válce?

Nečekala jsem, že bude válka! Nechtěla jsem si to ani připustit. I když manžel říkal, že bude. Ona už vlastně probíhala. Celý život pracoval na ministerstvu vnitra Ukrajiny. Zažil různé situace, věděl spoustu věcí, o kterých tolik nemluvil. Byli jsme dlouhá léta svědky neadekvátního chování ruských vůdců. Uvědomovali jsme si, že se kdykoli může stát něco hrozivého. Ale ani ve snu nás nenapadlo, že by se dostali do Boroďanky... Říkali jsme si, že to bude trvat dva tři dny, možná čtyři, maximálně týden. Nemysleli jsme si, že by z toho mohla plnohodnotná invaze. Už jenom samotnou myšlenku na válku jsem se okamžitě snažila zahnat. Vnitřně ale jsme tušili, že nejspíš nás obsadí z jihu a východu, rozhodně ne ze severu. Ani v nočních můrách nás nenapadlo, že bychom něco takového mohli zažít tady. Čtyřiadvacátého února v šest hodin ráno mi volala nejstarší vnučka. Bydlela v Hostomelu, akorát se tam zabydleli, koupili si tam byt.

Volá mi a říká: „Babičko, slyšíš, že je válka?“ Odpovídám: “Jaká válka? U nás není nic slyšet.“ Vnučka: „Tady už je válka! Honem se seberte a utíkejte!“

Kam bychom utíkali? Nikam jsme neutíkali. Volala jsem svým dcerám. Obě byly v Kyjevě a 24. února přijely sem za námi. Utekly z Kyjeva do Boroďanky. Myslely si, že tady to bude klidnější. Bohužel nebylo. Přijely i s vnoučaty. Nejstarší vnučka odjela s manželem do Vinnycji. K manželovým rodičům. My všichni jsme zůstali tady. Nejstarší dcera byla ve svém domě, měla kousek od nás chatu. A my jsme byli u sebe. Když začali bombardovat Hostomel, bylo to tady zřetelně slyšet. Buča, Hostomel – slyšeli jsme všechny výbuchy. A viděli záblesky. Výbuchy, spousta výbuchů. Nekonečná kanonáda. Hodně jsme se báli, když to byly oslňující výbuchy, utíkali jsme do sklepa spolu s dětmi. S námi byli i vnoučata: 10 a 13 let.

Prvního března začaly nálety. Byli jsme v pokoji, vnuk seděl za počítačem. Podíval se na mě s vytřeštěnýma očima. Říkám: „Honem!“ Slyším nějaké svištění. Něco letí, někde to dopadá.

Manžel vešel do pokoje a říká: „Rychle do úkrytu!“ Vyběhli jsme ven z domu (máme dva vchody), já a manžel z jedné strany a děti z druhé. Vnoučata běžela do sklepa jako první, jen co dcera vyběhla na verandu, jako by ji někdo nadzdvihl a zase postavil na zem. Byla to tlaková vlna. Vysklilo to všechna okna na verandě. Úplně všechna.

Jako by to byla vakuová bomba. Nadzdvihlo nám to střechu. Vyrvalo to tašky ze střechy.

Vypadalo to, jako by u nás na střeše bydleli ježci. Po celé střeše trčely hřebíky. Rozhodli jsme se, že tady děti nemůžou zůstat. Po tomhle bombardování zavolal nejstarší syn: „Víme, odkud se dá dostat z vesnice pryč.“ Všude kolem byli totiž Rusové. Bylo tu hodně tanků, projížděly centrem. To už bylo prvního března.

Kam odjely vaši děti a vnoučata?

Děti nedříve odjely do Vinnycji. Přes Veršavku jely do Teterivu, a pak přes Teteriv do Radomyšli, dále do Vinnycji. Starší děti zůstaly ve Vinnycji. Zůstala tam taky nejstarší vnučka. Taky zeťové. Mladší dcera s dětmi a rodiči manžela, kteří utekli z Kyjeva, odjeli do Španělska a Portugalska.

Vy jste evakuaci nezvažovala?

Ne! Nikam jsme nejeli, i když nám to nabízeli. Benzín jsme dali dětem, aby měli plnou nádrž. Peníze, které jsme měli v hotovosti, jsme taky dali dětem. Ještě 24. února, když děti teprve dorazily za námi, jsme šli do banky a vybrali peníze. V bankomatech už totiž nic nebylo. Nachystali jsme si taky tašku s jídlem. Jak bychom to tady mohli opustit? Mluvili jsme o tom s manželem už dřív, dohodli jsme se, že zůstaneme.

Nikam nepůjdeme. Je nám oběma přes sedmdesát. Samozřejmě, že ještě chceme žít, ale neopustíme naše hospodářství, ani naše dva kocoury, psa, slepice, tohle všechno… Vložili jsme tady do toho duši. To nejde, abychom ji jen tak vytrhli a odjeli pryč.

Měli jsme velkou radost, když děti 2. března v sedm hodin ráno odjely. V osm hodin začaly další nálety. Seděli jsme s manželem ve sklepě a byli šťastní, že děti odjely. Ani by nás nenapadlo, že bychom prchali. Manžel mi nabídl, abych odjela s dětmi. Řekla jsem: „Jak bych tě tady mohla nechat samotného? My dva jsme jeden celek. Můžeme být jedině spolu!"

Co se dělo dál?

Zůstali jsme bez elektřiny. Nebyla ani elektřina, ani plyn, ani voda. Děti nám stihly natočit asi 50 litrů vody. Modlili jsme se, aby se někam dojely, aby s nimi bylo aspoň nějaké spojení. Ale bez elektřiny se nám rychle vybíjely mobily. Zapínali jsme jen proto, abychom řekli dětem, že žijeme. A pak jsme ztratili taky mobilní signál. Varovala jsem děti hned od začátku: „Nebude signál, nebojte se o nás, všechno bude v pořádku. Svoje už máme odžito. Zažili jsme spoustu šťastných okamžiků. To největší štěstí jsou vnoučata. A jediné, co potřebujeme, abyste se navzájem podporovali."

Jaká byla ve vesnici situace?

Sice jsme nevycházeli ven, ale slyšeli jsme, co se děje. Slyšeli jsme spoustu věcí. Mé spolužačce zabili synovce. Jel s kluky v autě, a to auto rozstříleli. A její sestra musela pochovat svého syna. Byl ještě hodně mladý, tak mladý... Pak souseda odvezli do vazby. Loupili, všechno si odnášeli. To se taky dělo. Nebylo možné opustit pozemek. Jen co jsme se s manželem šli podívat na dceřinu chatu, začaly nám nad hlavami létat vrtulníky. Letěly hodně nízko, jako by chtěly narazit do drátů. Nebo všude jezdila auta s těmi rusáky. Buď stříleli, nebo odpalovali "grady".

Jak dlouho byla Boroďanka pod okupací?

Měsíc. Ani ne od prvního března, obsadili ji ještě dřív. K nám ale přišli později. Bydlíme v takové zapadlé uličce, a oni se báli k nám jít přes hlavní ulici. Ani v noci tady nešmejdili. Teprve za svítání odešli. Měli jsme rádio na baterky. Byli jsme rádi, že máme aspoň nějaké spojení se světem. Hodně jsme se báli, když vykopli bránu. Ta naše se otevírala snadno. Přišli k nám. Zastavilo nějaké auto, obrněný transportér nebo něco jiného... Sedělo jich tam hodně. Šli na dvůr. Začali se vyptávat. Důstojník se nám představil. Dodnes si nepamatuju ani jeho hodnost ani příjmení, ale zapamatovala jsem si jeho jméno – Oleksandr. To je ono! „Nebojte se nás (rusky)“. Byl to rus, byli tam tři rusové a pět Burjatů. Říkal: „To je v pořádku. Přestaňte na ni mířit.“ Všichni dali samopaly pryč.

Chvíli postával za garáží, pak si tady sedl. Začal se mě vyptávat, říkal ať se nebojím, že nám neublíží. Uhnula jsem pohledem a myslela si svoje: „To víte, že jo. Kdybych jen mohla, vyhodila bych vás odsud. Bohužel jsem nemohla.“ Začali se vyptávat na sousedy, jestli tu není někdo z teritoriální obrany. Nebo nějaký bývalý voják. Pomyslela jsem si: „Samozřejmě, že vám neřeknu, že můj manžel je skoro voják.“ Začala jsem mluvit, ale sklopila jsem zrak, protože... Víte, nenávist mi úplně sevřela hrdlo. Taková ta až nelidská nenávist. Toužila jsem je vyhnat, ale nešlo to nijak udělat. A já se bála o svého manžela.

Co se stalo s vaším majetkem?

Jak vidíte, v garáži je prasklina. Veranda je trochu popraskaná. Všechna horní okna jsou vymlácená. Střecha byla poškozená. Ale přijel manželův synovec a všechno opravil. Synovci přistály dvě střely přímo na dvoře. Bydlí dvě ulice od nás. Stál ve dvoře se sousedem a pak říká: „Rychle pryč".

Jakmile vešel do domu, přiletěly střely. Říká, že dopadly tam, kde oni dva předtím stáli. Zůstal po nich kráter. Na zahradě dvě střely vůbec nevybuchly, ale zůstaly trčet. On sám je voják. V Hostomelu pracoval jako mechanik na letišti. Sám taky lítal.

Změnil se nějak váš vztah k Rusům?

Lidi jsou lidi a mají právo žít, jak sami chtějí. Ale nejhorší je, že ztratili schopnost kriticky myslet. To je nejděsivější. Analyzovat a alespoň trochu uvažovat. Máme tam známé i příbuzné. Můj manžel má sestřenici v Moskvě. Můj zeť má v Tveru vnoučata a tetu. Oni tomu nevěří. Kdyby jenom nevěřili, ale oni ani nechtějí. Ale pořád jsou to blízcí lidi. Někteří tam mají přátele a příbuzné. Mám o ně strach. Víte, já se o ně opravdu bojím.

Budou se zodpovídat před Bohem za všechno zlo, které napáchali. Kdo si to uvědomuje, ten už nebude mít normální život.

Modlíme se za naše chlapce a dívky, kteří nás brání. Díky nim jsme stále naživu. Přejeme jim zdraví. Je to náročné. Kdybych mohla, ty nepřátele bych rozdrtila... Chtěla bych, aby je soudili! Říká se, kdyby jen chcípnul (Putin). Ano! Ale chtěla bych, aby pocítil naši nenávist. A není to jen on, není to jen jeden člověk. Je jich mnoho. Já nevím, oni nám strašně závidí. Jak to, že vy tohle máte a my ne? Proč? Tak já vám to vezmu! Ta zlá závist lidi sžírá. Je to děsivé, je to škoda, cítím bolest kvůli dětem, které zemřely. Trpím kvůli těm, co jsou ve válce, soucítím s těmi, kteří tu zůstali. Je mi to hrozně líto kvůli dětem.

© Charkovská lidskoprávní skupina
© Memorial Česká republika
© Překlad: Jekaterina Gazukina