Bezvýznamná záminka: prohlášení k akci zastánců „Stalinova kiosku“
12. leden 2021 | Zdroj:
V Moskvě bylo nedávno otevřeno rychlé občerstvení s názvem „Stal`in doner“, v němž pracovníci obsluhovali v uniformách NKVD. Po nátlaku veřejnosti bylo občerstvení zavřeno a skupina stalinistů v čele se Zacharem Prilepinem z toho obvinila Memorial. V pondělí 11. ledna se pak rozhodli „vyříkat si to“ přímo v sídle Memorialu. Akce se nakonec zúčastnilo na 20 lidí a byli přečísleni lidmi vystupujícími na obranu Memorialu. Obavy z výtržností se nepotvrdily. Mezinárodní Memorial při této příležitosti vydal následující prohlášení:
To, že se v Moskvě objevil kiosek nesoucí Stalinovo jméno, rozproudilo bouřlivou diskuzi na staré téma. Je v pořádku pojmenovávat veřejná místa po neoddiskutovatelných zločincích?
Odpověď je podle nás zřejmá. Z úcty k milionů lidí, kterým byl znárodněn majetek, k těm, kteří byli deportováni do táborů, k popraveným. Z úcty k rodinám „vlastizrádců“, kteří toto stigma nosí celá desetiletí. Uctívání viníků těchto zločinů by mělo být zakázáno.
Ještě roku 2011 Rada prezidenta Ruské federace pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv navrhovala uzákonit celostátní veřejný a občanský program „pro památku obětí totalitního režimu a pro národní smíření“. Mimo jiné v něm bylo zmíněno, že „je nezbytné vypracovat a do Státní dumy Ruské federace postoupit Zákon o místních názvech, který by zakázal zvěčňovat paměť těch, kteří nesou zodpovědnost za masové represe a další závažné zločiny proti občanským právům a svobodám. Bohužel v textu Koncepce státní politiky pro památku obětí politických represí, stvrzené ruskou vládou v srpnu 2015, se toto téma už vůbec neobjevuje.
Mezitím v naší společnosti čím dál hlasitěji zaznívá volání po ospravedlnění zločinů komunistického režimu. Stejně tak se ve státní politice a v oficiálních proslovech z tématu ruské katastrofy 20. století stává jenom formalita a ustupuje do pozadí.
V poslední letech proběhla v řadě regionů instalace pomníků Stalina, Dzeržinského a dalších tvůrců státního teroru, avšak dané akce nebyly organizovány vládními strukturami. Nicméně tato skutečnost byla umožněna právě díky neochotě státu jednou a provždy odmítnout dědictví zločineckého režimu.
Není se čemu divit, vzhledem ke státním iniciativám omezit ústavní právo občanů – svobodu shromažďování, svobodu organizací, svobodu slova a svobodu svědomí. Vzhledem k následnému rozšíření mimosoudních pravomocí státního zastupitelství, ministerstva spravedlnosti, FSB; zesilující policejní kontrole nad intelektuálním a duchovním životem státu, národním vzděláváním a osvětou či prudce rostoucímu počtu politických vězňů. Tyto prvky rozhodně přispívají k vytváření takové atmosféry, kdy se opatrné (ale i otevřené) schvalování sovětského režimu včetně masového teroru stalinské doby stává normou.
Jeden z evidentních příznaků daného procesu je návrat slovníku stalinské doby. Státní orgány začaly tuto rétoriku oficiálně užívat v souvislosti se zákony o „zahraničních agentech“. Hned od samého počátku bylo cílem těchto zákonů ukázat společnosti nové „nepřátele národa“.
Komická výzva Prilepina a jeho stoupenců chránit Stalina před „zahraničními agenty“ jasně ukazuje nejen směr společenského vývoje posledních let, ale i dnešní vektor ruské politiky, který směřuje do minulostí.
Mají budoucnost tyto pokusy o návrat do minulostí? To závisí na nás všech.
Vedení Mezinárodního Memorialu
Moskva, 11. leden 2021