„Bála jsem se, že zůstanu zmrzačená“ říká obyvatelka vesnice Moščun u

Jmenuju se Svitlana Ivanivna Holovata. Bydlím ve vesnici Moščun na ulici Lisna. Před válkou jsem pracovala v obchodě Fora. Teď už tam samozřejmě nikdo nepracuje. Naše Fora je zničena, takže zatím čekáme doma.

Čekala jste, že dojde k válce?

Ne! To jsem nečekala. Pro jistotu jsem si shromáždila všechny potřebné doklady, ale ty mám i tak vždy v jednom balíku. Jinak si nikdo nic dalšího nenachystal. Žádné věci, protože jsme tomu prostě nevěřili. Čtyřiadvacátého února jsme v klidu vyrazili do práce. Ve tři odpoledne nám bylo řečeno, že máme zavřít. Manžel mě vyzvedl autem. Ale pětadvacátého jsem šla do práce. Řekla jsem, že musíme nakrmit lidi. Ale Foru nikdo neotvíral. Sotva jsme odtud stihli utéct, abych tak řekla. Protože tam už začalo bombardování. Začali bombardovat most, takže to už jsme samozřejmě zůstali doma.

Jak probíhal první den války?

První den jsem byla v práci. Manžel mi neustále volal a vyprávěl mi o vrtulnících, které prolétávaly kolem. Pak jsme viděli, že okupanti vybombardovali letiště Hostomelu. Letadla, vrtulníky, tohle všechno jsme viděli. V té době k nám ještě nic nepřiletělo. Bombardovali Hostomel.

Přemýšleli jste, že utečete?

Ne! Mysleli jsme si, že nás nějak minou nebo se stáhnou. Vůbec jsme neměli v plánu odejít. Já jsem nechtěla odejít ani 2. března. Máme starou babičku a syna, proto jsme odjeli. Zpočátku jsem ale byla proti odchodu.

Co vás přimělo odejít?

K odchodu mě přimělo to, že s námi byl starší osoba, měla jsem o ni strach. A upřímně řečeno, když nás už hodně bombardovali, nebála jsem se ani tak, že nás to zabije, ale zmrzačí. Co potom, když je člověk zmrzačený? Tohle mě opravdu děsilo.

Kde jste se během bombardování schovávali?

Ve sklepě. Nějak jsme se naučili rozlišovat, odkud to letí. Když to šlo z naší strany, věděli jsme, že to přiletí na naši stranu, a pak jsme s babičkou a synem sešli dolů. Žili jsme tu čtyři. Já, manžel, jeho matka a náš syn.

Povězte nám něco o svém domě.

Dům má dva vchody. Takže 120 metrů čtverečních. Měli jsme dva pokoje, kuchyň, koupelnu a chodbu. V druhé polovině domu bydlel syn. Měl taky dva pokoje, kuchyň a velkou chodbu. Plánovali jsme pro něj postavit druhé patro. Dům je starý asi čtyřicet let, postavili ho tchyně s tchánem. Pak jsme postavili novou část: samostatný vchod pro mě a manžela. Žijeme spolu už pětadvacet let, a jak dlouho žijeme, tak dlouho stavíme. Tady jsme postavili garáž a kuchyň.

Jaké byly první škody po bombardování ve vaší vesnici?

První škody byly na pozemku našeho souseda. Zasáhlo to přímo jeho dům, který začal okamžitě hořet. Ani se ho nepodařilo uhasit, přestože tam byli hasiči. K nám to taky přiletělo, ale naštěstí to nevybuchlo. Všichni jsme v té době byli v domě. Babička ležela na posteli a my jsme si lehli v pokoji na zem. Připravovala jsem oběd a řekla jsem, že do sklepa nepůjdu. Tak jsme všichni zůstali vevnitř. Babička v té době spala, je jí už osmdesát let. Nechtěli jsme ji zvedat a rozhodli jsme se, že zůstaneme v pokoji. Ani nevím jak, ale asi zázrakem se nám podařilo přežít. Kdyby to vybuchlo, tak... Byli jsme všichni v jedné místnosti.

A kam to přiletělo?

Pod barák. Plynové potrubí to neporušilo, raketa dopadla kousek od plynoměru. Bylo to 27. února. Raketa prostě nevybuchla, to je celé. Nejdřív jsme měli strach. Procházeli jsme kolem toho, protože to spadlo na prodlužovačku, my jsme totiž neměli elektřinu, takže jsme se připojili na generátor sousedů, abychom si aspoň nabili telefon. Raději jsme ale generátor nezapínali, protože jsme se báli. Raketa ležela právě na kabelu. Chodili jsme si ji prohlížet. No, nevybuchla, tak nevybuchla.

Zůstavovali jste po tomhle v domě přes noc?

Samozřejmě! Řekla jsem, že ve sklepě přes noc nebudu. Chodili jsme tam jen přes den. Každé ráno vstaneme, jdeme na dvůr a povídáme si. Nikdo nic nedělal, protože jsme nevěděli, co vlastně máme dělat. Netušili jsme. Žili jsme, jak se dalo. Já jsem pro všechny vařila obědy.

Kdy jste se rozhodli odejít a proč?

Druhého března jsem šla k sestře pro doklady neteře: nechala tam nějaké doklady, které nepoužívala. Přiběhl za mnou manžel a řekl: „Odjíždíme!“ Ptám se ho: „Jak jako odjíždíme? My nikam nepůjdeme!“ A on řekl: „Ne, odjíždíme, protože nám bylo řečeno, že musíme odjet.“ Díky bohu, že jsme měli auto. To, co nám zbylo, je naše auto, kterým jsme odjeli. Měli jsme dokonce plnou nádrž.

Nejprve jsme jeli do Poltavské oblasti k mému otci. Bylo nás pět, jel s námi ještě soused, který zůstal sám a neměl, jak odejít. A zůstali jsme tam dva měsíce, pět lidí v jedné místnosti.

Upřímně řečeno, odjížděla jsem na dva nebo tři dny, ne na víc. Ještě jsem se bála, že se mi nestihl rozmrazit mrazák. Neměla jsem v plánu zůstat dlouho. Ale pak začaly intenzivní boje. Dobrovolníci odváželi 7. a 8. března poslední lidi, kteří nemohli odejít sami a zůstávali ve svých sklepích. Neměli jsme žádné spojení a nebylo možné se nikomu dovolat. Už jsme věděli, že se nemůžeme vrátit, protože se tam bojovalo.

Kdy jste se dozvěděli, že váš dům je zničený?

Řekl mi to chlapec, který bydlel v našem domě. Nějak dokázal dojít k našemu domu pěšky. Řekl mi: „Teto Svitlano, je mi to líto, ale váš dům už není.“ Řekl mi to 10. března. Dům zničili 7. nebo 8. března, ale on mi nechtěl kazit MDŽ. Proto mi to neřekl včas.

Kdy jste se rozhodli vrátit?

Čekali jsme do 9. května. Chtěli jsme se vrátit mnohem dřív, ale počkali jsme. Přijeli jsme 10. května. Všichni, kdo přijeli námi, nám posílali fotky našeho domu. Takže jsme už byli připraveni. Dům je totálně zdevastovaný. Člověk měl pocit, že žádná rekonstrukce v domě neproběhla a žádný nábytek tam nikdy nebyl. Úplně všechno shořelo. Zůstala jen lednička, myčka a bojler.

Postele, skříně, veškerý dřevěný nábytek, dokonce i televizor - všechno shořelo. Jakoby tam ani nic nebylo. Letní kuchyň a garáž úplně shořely.

Když jsme se vraceli, doufali jsme, že aspoň to přežila letní kuchyně. Byla kompletně zrekonstruovaná a my se do ní mohli nastěhovat a bydlet v ní. A taky moje kadeřnictví, které jsem nestihla otevřít. Plánovali jsme to jako dvě propojené místnosti. Chceme to takto teď udělat, pokud dostaneme nějakou finanční pomoc. Bez ní je to momentálně nereálné, jelikož jsme teď všichni bez práce. Moji Foru jen tak neotevřou. Manžel taky zůstal bez práce. Takže tak.

Přišli někdy okupanti do vaší vesnice?

S největší pravděpodobností tu žili. Přišli za mužem, který zůstal v domě. Myslím, že se schovávali ve sklepích zničených domů. V našem sklepě z nějakého důvodu nikdo nebyl. Všechno tam zůstalo nedotčené: brambory, konzervy, všechno. Možná proto, že poblíž zůstali stát domy. A pak nám na tom plácku, kde byly zničené domy, ukázali, že ve sklepě jsou potraviny a voda. Bylo vidět, že tam někdo žil nebo se schovával, a nebyli to naši vojáci.

Kde nyní bydlíte?

Momentálně bydlíme u mé sestry. Pracuje v zahraničí. Já bydlím v jejím domě, tady kousek v Moščunu. Neteř odjela do Ivano-Frankivska a zůstala tam pracovat: pronajímá si byt. Jsme celkem tři sestry. Takže zítra přijede další sestra, jejíž dům byl také úplně zničen. Takže budeme bydlet společně. U nás tady alespoň něco zůstalo celé, ale ona už nemá střechu nad hlavou.

Co plánujete dělat dál?

Budeme stavět znovu. Nejdřív dáme dohromady letní kuchyň s garáží. A tam se nastěhujeme. Samozřejmě, že jsme všichni rodina, ale stejně chceme žít sami a ve vlastním. Takže budeme budovat.

Změnil se váš postoj k Rusům?

Změnil se hodně! Jednak kvůli válce. Jednak nechápu, jestli jsou to opravdu zombovaní lidé, nebo prostě nechápou, co se na Ukrajině děje. Nechápou, nepodporují nás. Vztah k Rusům je teď velmi špatný. Nechci je vidět, nechci je slyšet, nechci nic!

„Bála jsem se, že zůstanu zmrzačená“ říká obyvatelka vesnice Moščun u svého zničeného domu