„Bála jsem se, že neumřu hned, ale že zůstanu zmrzačená...“ Popisuje

Pocházím z města Rubižne v Luhanské oblasti. Evakuovala jsem se 26. března, kdy se ještě z naší čtvrti Južné dalo dostat přes humanitární koridor. Zuřivě nás ostřelovali a já už jsem byla hodně vynervovaná. Odjela jsem 26. března a do Skole jsem dorazila 28. března

Jaký pro vás byl první den války?

Byl to šok, můj mozek to stále nedokáže pochopit a přijmout: jak je možné, že cizí stát zaútočil na naši zemi jen proto, že přemýšlíme jinak, že chceme žít jinak. Chceme ve svém životě něco zlepšovat, samostatně si vybírat státy, se kterými budeme komunikovat mít přátelské vztahy. Nechápu, proč je politika Ruska vůči Ukrajině tak nepřátelská. Ano, chceme sebeurčení a rozvoj, ale opravdu nás musejí za to tak tvrdě trestat? Co je to za životní principy? Jsou to zrůdy. Jak je možné, že ničí životy lidí v naši zemi? Takových obětí. Jde o to, že u nás začala ofenziva ruských vojsk a jejich ambiciózní záměry dobýt Luhanskou oblast v roce 2014 selhaly, zastavili jsme je. Severodoněck, Lysyčansk, Rubižne, Kreminna, Varvarovka - to všechno je kousek od nás. Před Severodoněckem jsme je zastavili, ale bohužel část území stihli obsadit... A pak zaútočili 7. března... Jak jsem se to dozvěděla? Tu noc, 24. února, jsem zůstala vzhůru dlouho do noci a dozvěděla jsem se to z televize, protože jsem ji nechala zapnutou a slyšela jsem, že Rusko začalo válčit s Ukrajinou, že začala válka.

Jak se situace vyvíjela před vaším odjezdem?

Všechno se to seběhlo opravdu rychle: 7 března začala silná ofenzíva ruských vojsk ve městě Rubižne. Obsadili nás přes Varvarovku nebo nějaké jiné město. Nic jsme nevěděli, už nefungovala elektřina... Nějakou dobu jsme už byli bez plynu, bez elektřiny, bez vody. Takže ze 7. na 8. března do bytu mojí neteře přiletěla raketa.... Naštěstí ten den šli do sklepa a díky tomu taky přežili. Jinak se schovávali na chodbě nebo v koupelně. Raketa prorazila celou zeď, vletěla do dalšího pokoje a tlaková vlna všechno uvnitř zničila. Tlaková vlna dokáže napáchat hodně škody, zažili jsme to... Takže se přestěhovali k mé sestře do jiné části města. Tam ale rakety zasáhly i jejich dům a ten jim shořel před očima, takže se přestěhovali jinam, a pak jim cizí lidé jen tak věnovali dvě auta a oni se mohli evakuovat. Naši čtvrť ostřelovali opravdu hodně a je velmi poničena.

Kde jste se ukrývala během bojů?

Sedmnáct dní jsme byli ve sklepě a sedmnáct dní jsem spala vsedě. Náš sklep není vybavený, jsou tam takové buňky, lidé si je stavěli sami. Sklep jsme opustili jen na chvíli, abychom nakrmili kočku, která zůstala v bytě. Dvakrát jsem se ocitla venku pod palbou. Utíkala jsem, a pak mě napadlo, proč vlastně utíkám, jestli mě to zabije, tak mě to zabije. Děsila mě akorát představa, že nezemřu hned, ale ošklivě mě to zmrzačí. Měli jsme tady případ, kdy přiletěla raketa a utrhlo to někomu nohy... Bylo to komplikované, museli zasahovat záchranáři. Nebo se stalo, že raketa vybuchla někde mimo byt, ale v domě to vyrazilo okna a člověka to ošklivě pořezalo, poskytovali mu první pomoc...

Co jste během ostřelování jedli?

Na začátku jsem udělala suchary do zásoby, nejdřív jsme ještě dostávali potraviny, ale jakmile začalo ostřelování, bylo nám řečeno, že zásobování nebude. Dva bochníky chleba jsem usušila v troubě, udělala jsme z nich suchary. Říkala jsem si, že asi nebudu mít kdy vařit. A pak nám odpojili plyn a už nebylo nic... První čtyři dny jsme žili o sucharech a čaji. Pak, když vypnuli plyn, začali všichni sousedé nosit z domu, co komu zbylo. To už byla zima, lidi začali postupně z města odcházet, takže nám dokonce dali klíče, ať si vezmeme jejich potraviny, co zůstali v ledničkách a spižírnách. Bylo -9°C, velká zima. Ráno jsme uvařili velký hrnec něčeho teplého. Nejdřív jsme vařili polní kaši s kuřecími paličky a jáhly, vstávala jsem ve čtyři hodiny ráno, krájela brambory, mrkev, cibuli... Uvařili jsme to, nandali všem do misek a na talíře. Další den zase někdo jiný přinesl něco jiného k snědku, uvařil to, někdo přihodil těstoviny nebo něco podobného a zase bylo jídlo pro všechny. Přes den všichni pili čaje a kávu, kterou donesli z domova. Neměli jsme vůbec chleba. Smažily jsme palačinky na slano. Potom nám začali vozit chleba, nějakou humanitární pomoc, konzervy, ale my jsme stejně používali to, co nám nechali lidi.

Bylo těžké opustit domov?

Víte, mít naději a ztratit ji, je velmi děsivé. Zůstali jsme bez ničeho, všechny to zasáhlo, neteři a mé starší sestře shořel dům, všechno shořelo. Jak budeme žít dál? O tom budeme přemýšlet později, ale čtyřiadvacátého mi řekl Kyrylo, dědeček mého švagra: „Měla bys taky odejít.“ Odpověděla jsem: „Já nevím.“ Tehdy ještě zůstalo hodně lidí ze dvou domů, ale hodně se jich evakuovalo. A pak to „přiletělo“ k nám. Naše domy byly ve tvaru podkovy, dva domy, na ulici Chimikiv. Raketa dopadla do dvora: vysklilo to okna ve všech domech. Rakety zasáhly taky domy. Pak přiletěla další raketa, chlapi jen tak stihli uskočit. Připravovali jsme jídlo, vycházeli jsme ven kolem 5:00 nebo 4:00 ráno. Když nás zrovna neostřelovali, chlapi rozdělávali oheň a my jsme něco vařili. Vařili jsme pro všechny, ve sklepě se schovávalo hodně lidí. Pak po nás pálili dalšími raketami a výbuchy byly tak silné, že tlaková vlna utrhla dveře od sklepa. Sklep vás taky neochrání, když se dům zřítí, kdo vás pak vyhrabe. Přijeli záchranáři a přivezli nějaké potraviny. Pak začali vozit humanitární pomoc, ale museli jste si vybrat: humanitární pomoc, nebo život. Někteří lidé si pro ni chodili, někteří raději ne.

Pak nastane takový okamžik, kdy je vám to všechno jedno, jen chcete, aby to co nejdříve skončilo. Už jsem se loučila se synem: „Synku, kdo ví, jestli to přežijeme.“ V noci nás taky zuřivě ostřelovali. Pak jsme se konečně rozhodli město opustit... Za jeden den odešlo 12 lidí a zůstalo nás jen 5 ze dvou domů. Říkala jsem si, že už nebude nikdo, kdo by nás pohřbil. Co si myslíte? My jsme lidi pohřbívali... Když do bytu přiletěla raketa nebo když jedna žena šla pro humanitární pomoc, během toho ji zabila raketa, tak ji manžel odvezl na trakaři, vykopal jámu, někdo mu pomohl. Takže tak... Lidi se pohřbívali vedle svých domů, protože někam chodit dále nebylo bezpečné... Byla zima, protože jaro přišlo pozdě, bylo asi -10°C, mrtvoly ležely přímo na ulici, ale u nás v Južném je například odváželi. Ale ve městě ležely na ulicích. Odjela jsem 26. března, pomohli nám dobrovolníci, odvezli nás a řekli nám, že koridor bude brzy uzavřen, protože linie dotyku je kousek od nás. Taky jsme se dozvěděli, že do naší čtvrti poslali kadyrovce, kteří jsou tam i teď. Vyvěšují tam vlajky: LNR, ruskou a čečenskou vlajku. Ano, tohle se dělo v našem městě Rubižne. Šestadvacátého jsme se museli přihlásit, já jsem se přihlásila 25. března, a 26. března nás odvezli do Novozolotarivky, kde nám dali najíst, počkali jsme tam a mezitím přicházeli další lidé. Šli z města pěšky, aby se mohli evakuovat. Ptala jsem se známé (kdysi jme spolu pracovali): „Lído, jak to tady zvládáte?“ A ona na to: „Všechno je vybombardované.“ Bylo jich dohromady devět: ona, její manžel, děti a malá vnoučata. Dodává: „Přišli jsme pěšky z úplně jiné čtvrti, kulky kolem nás svištěly, létaly jako mouchy, ale my jsme šli dál pěšky, protože musíme zachránit děti, došli jsme pěšky až sem.“ Šestadvacátého nás naložili do mikrobusů a upozornili mě: „Dejte si něco do tašky, abyste si mohla sednout.“ Nebyla tam totiž žádná místa k sezení. V těch mikrobusech vozili humanitární pomoc a pak evakuovali lidi. Odvezli nás do Novozolotarivky, kde jsme mohli natankovat, a pak nás odvezli do Slovjansku, tam jsme chvíli čekali na vlak Kramatorsk-Lvov. Upozornili nás, že pět vagonů jsou pro vnitřně vysídlené osoby zdarma. Zpočátku tam sedělo hodně lidí, potom jsme se dokonce mohli i lehnout a spát. Chtěla bych moc poděkovat lidem, kteří nám poskytli přístřeší. Přijela jsem sem v hrozném psychickém stavu, opravdu v hrozném. Bála jsem se, že mi přeskočí... To prostě nejde pochopit, jak někdo může udělat takové rozhodnutí a zničit život tolika lidem v moji zemi... Měla jsem v Rubižne hodně příbuzných a všichni jsou teď různě roztroušení... Kdy se setkáme? Setkáme se vůbec? Nevím, je to hrozné. Doufám, že Bůh vidí naše utrpení a potrestá tu zrůdu tím nejpřísnějším způsobem. Je to strašné... Město je totálně zničené, zůstaly stát jen některé čtvrti. Severodoněck je zničen z 80 %. Je to mladé město, naše město, z roku 1915. Byla tam továrna Rosijska farba, kolem ní vznikla vesnice, a pak město. Pracovali tam podniky, ty jsou teď zničené, měli jsme práci. Žili jsme svoje životy, které jsou teď taky zničené.... Kdy se to obnoví, kdo ví.

Zůstal někdo z vašich známých v Rubižne?

Moje teta a pravnuk tam zůstali. Z nějakého důvodu neodjeli. Nevím, co je s bratrancem, bydlel blízko nádraží a jeho dům taky vyhořel. Bratranec šel za svými dětmi, ale co bylo dál, nevím. Je to celé hrůza…

Byli v Rubižne nějak utlačování rusky mluvící lidé?

Nikdo nikoho neutlačoval! Máme podnik, v němž pracovali odborníci z ruských vysokých škol. Takový speciální podnik to byl. Nikdo nebyl utlačován. Lidi pracovali ve vedoucích pozicích a žili v klidu celý život.

Chtěla byste něco popřát naším obráncům?

Pro ty kluky, kteří nás brání, je to velmi těžké, nesmírně těžké... Plní svou povinnost vůči nám, vůči zemi, vůči svým rodinám a Bůh jim žehnej. Teď už chápu, jak je to důležité, a přeji jim všem pevné zdraví a aby zůstali naživu. Když jste v krytu, neslyšíte, když střílejí naši chlapy. Když víte, že to letí od nás, jdete v klidu něco vařit... A když na vás letí raketa, slyšíte takové šustění až těsně před tím, než to někam dopadne. Nepochopíte vždycky hned, jak moc je to blízko. Je to hrozné, přeju vám, abyste to nemuseli zažít. Ať jsou potrestáni ti, kdo rozpoutal tuhle strašlivou tragédii pro náš lid.

„Bála jsem se, že neumřu hned, ale že zůstanu zmrzačená...“ Popisuje obyvatelka města Rubižne